Kdo si hraje, nezlobí? Děti se ve vánočním podcastu ptají na hry a hračky
Hra je, milí přátelé, vážná věc, berte hru vážně. Tímto heslem, které kdysi napsal v jedné ze svých povídek spisovatel Ludvík Aškenázy, se letos poctivě řídila nejmladší rozhlasová redakce z Dismanova souboru. Ve vánočním díle svého podcastu Děti se ptají se malí reportéři rozhodli zaměřit na hry a hračky.
V podcastu děti prozkoumaly fenomén deskovek, restaurování použitých hraček a vypravily se i do historie. Díky muzeu hraček v Rychnově nad kněžnou například zjistily, s čím si hráli jejich vrstevníci za vlády Marie Terezie, jak se hračky podomácku vyráběly, nebo jak čeští výrobci svými hračkami pomáhali potřebným už ve 30. letech minulého století.
Habešánky i videohry
„Tahle panenka s tmavou pletí je z roku 1935, kdy fašistická Itálie napadla Habeš. To je dnešní Etiopie. My jsme tehdy taky byli malá země ohrožená fašismem a proto se zvedla obrovská vlna solidarity. A právě charitativní hračka Habešánek byla jednou z velmi populárních sbírek,” popisuje příběh jednoho ze stovek exponátů ředitelka muzea Miroslava Pecháčková.
Prostor pochopitelně dostaly i videohry, které jsou pro velkou část dnešních dětí hlavním zdrojem herní zábavy. Vedle herního designéra Tomáše Kozlíka se ale Dismančata spojila i s adiktoložkou Kateřinou Lukavskou z Univerzity Karlovy, která se specializuje na herní závislosti.
„Hry jsou často dělané tak, abychom je chtěli hrát hodně. A když to nezvládneme uřídit, tak nám hraní může hodně zasahovat do jiných činností. Můžeme se kvůli tomu i hádat s rodiči nebo ztratit kamarády. A o to víc pak potřebujeme hrát. Pro člověka je ale často velmi těžké si to uvědomit,” vysvětlila dětem Lukavská.
Dismančata ale při natáčení myslela i na děti, které by žádnou hračku pod stromečkem najít nemusely. Jedna reportáž se tak věnuje sbírce Krabice od bot, která už třináctým rokem vybírá hračky pro děti ze sociálně slabších rodin nebo z dětských domovů.
