Jsem zvědavý, jak bude Zánik samoty Berhof po 30 letech působit na diváky, říká kameraman Smutný, který ve Varech převezme Cenu prezidenta festivalu

Do dějin kinematografie se zapsal spoluprací na filmech Jana a Zdeňka Svěrákových, Václava Marhoula nebo Jiřího Svobody. Právě film třetího ze jmenovaných tvůrců si Smutný vybral k promítání na festivalovém plátně.

Lidé kolem prezidenta nemají ideu a cíl, jen tu svou popularitu, hodnotí Jiří Menzel

• Upravit
• Smazat

„V posteli jsem nejupřímnější,“ říká režisér Jiří Menzel a dodává, že teď, když netočí, tak je šťastný, jak jen může být. „Já jsem lenoch. A bojím se si vymyslet, co budu dělat. Ta zodpovědnost je hrozná. Jestli to mohu říct, jsem zbabělec. Chci vědět, že o to někdo stojí. Ne, že o to stojím já.“

„Zánik samoty Berhof je mým třetím filmem. Výjimečný je pro mě ve způsobu vyprávění a svícení. Je to opravdové drama z období po druhé světové válce. A tak mě zajímá, jak takový film bude po 30 letech od natáčení působit na lidi. Mezitím se totiž stala ve světě spousta násilí a tenhle film je také o násilí,“ říká a vzpomíná dál nejen na natáčení filmu, ale celkově také na své profesní začátky:

„Za celou normalizaci se musí člověk normálně stydět. Byla to potupující léta. Proto jsem byl na začátku své kariéry rád, že nemusím dělat kameru, že dělám třeba druhého kameramana, že se mohu schovat za to, že někomu švenkuji, nebo že ostřím. Bylo mně pak ale už přece jen 40 a všichni okolo mě začali sami pracovat. Cítil jsem, že se nedá nic dělat a z této boudy jsem musel vylézt.“

Drama režiséra Jiřího Svobody pak oceňuje i po technické stránce. „Scénář tohoto filmu je skvělý i v tom, že se odehrává celý v petroleji. Na samotě nebyla elektřina. Byly to podvečery, kdy všechno bylo v mlze. Má to fantastickou dramatickou atmosféru. Nedovedu si představit, že bych takový film dnes natočil. Herci byli velmi pokorní. Byli provlečení kabelem, nosili na sobě baterie, pořád u sebe měli onu petrolejku. Bylo to technicky neskutečně komplikované. Kromě toho, že museli hrát, museli také vyhovět kameře.“

Naše země se přiblížily ke komunismu s nacionalistickou a bezpečnou tváří, soudí Agnieszka Holland

• Upravit
• Smazat

Agnieszka Holland patří mezi přední světové režisérky a scenáristky. Získala desítky nominací na světové filmové ceny, mnohdy proměněné na ocenění. Témata svých filmů a scénářů hledala předvším v době nacismu, ale také ve středoevropském prostředí pod sovětským vlivem za komunismu, ve kterém vyrůstala a dospívala.

Nezbytným pro režiséra

Vladimír Smutný působí také jako pedagog pražké FAMU. Poslední roky byl zaneprázděný natáčením, přesto považuje vztah ke studentům za velmi důležitý.

„Těm klukům je okolo 24 let. Život je běh přece jen na delší trať a přístup k věcem i samotné věci se během něj mohou měnit. Často se studentů ptám, co chtějí v životě dělat a jakým způsobem se k tomu chtějí dostat, ale nedokážu jim říct, jak se stát kameramanem. Snažím se jim jednoduše předat zkušenosti, lásku, nadšení a touhu po této profesi.“

„Myslím si, že dnešní kameraman, protože technika nyní je jednoduchá a spoustu věcí udělá za vás, je nezbytným spolupracovníkem režiséra pro vyprávění filmu. Nezbytným se stanete tím, že umíte vyprávět, umíte dramaturgii, umíte volit správně záběry i úhly prostoru.“

Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím pátečním hostem. Vladimír Smutný jí ještě mimo jiné zodpoví, jaká byla, respektive i nebyla, jeho spolupráce s tendenčními filmaři. Hovořit bude i o posledním snímku režiséra Václava Marhoula Nabarvené ptáče.