„Je mi 19, se svými zážitky se ale cítím na 30.“ Uprchlíci se v bosenské „čekárně“ chystají na zimu

„Uprchlíci?“ ptá se přísný bosenský revizor v jedné ze starých sarajevských tramvají dvou mladých mužů sedících úplně vzadu. „Yes,“ odpovědí. „Dobře,“ řekne muž s odznakem v ruce a pokračuje dál. Jízdenky nekontroluje. Zatímco v menších městech, jako je Bihać, se lidé proti migrantům vymezují, obyvatelé Sarajeva jsou vlídní, řada místních měla kdysi také status uprchlíka. Rozdávají sem tam nějaké drobné nebo teplé a čisté oblečení, před železniční stanicí v Sarajevu skupina dobrovolníků z různých států dvakrát denně vydává misky s jídlem. 

„Lidé jsou tu moc milí. Dávají nám vše, co potřebujeme. Máme tuhle zkušenost i z předchozích států, ze Srbska i Turecka,“ říká Badar, asi čtyřicetiletý uprchlík z Pákistánu. „U nás zuří válka mezi Tálibánem a pákistánskou armádou. Zabili mi otce a bratra. Hrozilo, že mě zabijí taky, proto jsem utekl,“ vysvětluje. Míří do Německa, za bratrancem. Badar byl v Pákistánu univerzitním profesorem zoologie. Manželka a dva synové zůstali doma. Na dotaz, zda o nich má zprávy a zda jsou v bezpečí, odpovídá po krátké pauze. „Nejsou… nejsou v bezpečí,“ říká a pozoruje své ruce.

„Dostáváme tady od lidí boty, batohy, jídlo, drobné, deky,“ říká. „Jsou to dobří lidé. V Kosovu byli také moc fajn,“ shoduje se celá skupinka|foto: Šárka Svobodová

V Bosně čeká, až mu známý ze Saúdské Arábie pošle peníze, pak bude pokračovat. „Rád bych se jednou vrátil domů, ale teď to nejde. Rád bych, aby mohla moje žena a synové přijet, ale nevím, jestli budeme moci v Německu žít,“ uzavírá Badar. S nadějí znovu opakuje, že čeká na peníze od známého ze Saúdské Arábie. Loučíme se a Badar se vrací zpátky k hloučku asi šesti uprchlíků, se kterými zřejmě tráví dny čekáním. 

Skupinky uprchlíků jsou rozeseté po celém prostranství před vlakovým nádražím v Sarajevu. Ze všech stran se ozývají rozhovory v mnoha jazycích. Potkávám lidi z Maroka, Alžírska, Afghánistánu. Muž ze Sýrie z města Rakka téměř neumí anglicky, neustále opakuje, že chce zůstat tady v Bosně. Dávám mu tři cigarety, ukazuje mi dokument, který dostal na imigračním úřadě. Přišel do země před několika dny, poprvé byl evidován ve městě Tuzla. Pod fotkou a evidenčním číslem je poznámka, že muž mluví jen arabsky, anglicky téměř nerozumí. Ptám se, jak dlouho tady může zůstat. Neví, nebo nerozumí.

Nedaleko posedává pár mladých kluků z Alžírska. Mluví anglicky, trochu francouzsky. „Jdu do Francie, mám tam rodinu,“ říká Jusuf. Na fotografování si půjčil kamarádovu kšiltovku. Ujišťuje se, že vypadá na fotce dobře. „Dostáváme tady od lidí boty, batohy, jídlo, drobné, deky,“ říká. „Jsou to dobří lidé. V Kosovu byli také moc fajn,“ shoduje se celá skupinka. Když Jusuf nerozumí anglicky položené otázce, neúspěšně oprašuji francouzštinu z gymplu. „Mluv prosím anglicky,“ směje se jiný Alžířan, který s mými pokusy ztratil trpělivost. Společně si překládají, na co se ptám, kombinací několika jazyků mi pak odpovídají prakticky to samé. Lidé v Bosně jsou milí. 

Uprchlíci v Bosně a Hercegovině, jedné z čekáren balkánské trasy, po které migranti směřují z Blízkého východu a Afriky do západní Evropy|foto: Šárka Svobodová

Na tom se shodují všichni. Ve dvě hodiny odpoledne na nádraží přijíždí dva transity s britskou poznávací značkou. Uprchlíci dostávají od dobrovolníků najíst. Ve dvě a v osm. Všichni se pomalu sunou k autům a stavějí se do dvou řad. Předbíhají akorát děti. Podle jazyka poznávám, že některé jsou místní, z Bosny. Dostanou také najíst. „Zprávy? Z Al-Jazeery?“ ptá se mě jeden z mužů v řadě na mísu zeleniny, brambor a koleček párku. Má odpověď nadchne jen mladou ženu stojící uprostřed dvou řad, která dohlíží na to, aby se lidé nestrkali a nepředbíhali. Usmívá se, zdraví arabsky a francouzsky přicházející strávníky. „Z Českého rozhlasu?“ opakuje.

Jmenuje se Rose, je z Holandska a v Sarajevu je dva týdny. „Nevím, co je na tom zvláštního. Chtěla jsem jet někam, kde můžu pomoci. Tady je to potřeba,“ říká. Arabsky umí prý jen trochu, s řadou lidí tady ale komunikuje ve francouzštině, někteří umí i anglicky. „Já navíc mluvím i německy, takže to vždycky nějak jde,“ říká Rose. Spolu se svým kolegou Joaem z Portugalska a dalšími několika dobrovolníky tady v Bosně připravují dvakrát denně jídlo, rozdávají deky. „Nevíme, co přijde v zimě. Snažíme se sehnat nějaké místo, kde by ti lidé mohli přespávat. Máme ale opravdu omezené finanční možnosti,“ říká Joa. Skupina lidí u britského auta pochází z nejrůznějších států. Pomáhají i místní. „Nejsme žádná organizace, jsme jen dobrovolníci. Peníze máme od různých dárců, ale moc toho opravdu nemáme,“ uzavírá Joa. Je tu půl roku, dalších několik měsíců zůstane. „Nevíme, co bude v zimě,“ opakuje. 

„Žijeme. Co ale bude v zimě?“ ptají se všichni|foto: Šárka Svobodová

„Zítra to bude 5 měsíců a dva dny, co jsem na cestě,“ říká Hemza. Je z Maroka, cestuje do Itálie. „Je mi 19, ale mám tolik zkušeností a zážitků, že si připadám na 30,“ říká mladík a směje se. „Máš strach?“ ptám se. „Z čeho? Ne. Nemám strach. Nechci umřít na ulici předtím, než uvidím mámu, ale strach nemám. Všichni umřeme, ne?“ směje se. Hemzova matka žije v Itálii už tři roky. Tři roky ji neviděl. „Proč jsem odešel z Maroka? Měl jsem nějaké problémy,“ říká. Víc povědět nechce. „Potkáš hodně nových lidí. Potkáš hodné lidi a zlé lidi. Já jsem poznal nové kultury, nová prostředí. Každý den začíná nový příběh, na každé hranici začíná něco nového,“ říká a usmívá se. „Špatné zkušenosti? Těch mám hodně. Nemyslím na to. Proč bych měl? Co ti mám říkat. Spal jsem na ulici, v opuštěných domech, pod mostem, pod stromy. Lidi kolem tebe kradou, berou ti, co máš, peníze, oblečení, deky, jídlo. Je to těžké, ubránit si svoje věci, musíš se o sebe ale umět postarat.“ 

Jídlo v osm hodin přiláká víc lidí, kteří se přes den vydali do města. Dvě řady už nejsou tak klidné jako přes den, občas někdo předběhne. Dobrovolníci pak předbíhající posílají na konec řady, obejde se to bez většího protestu. Jsou zvyklí, jen to zkusili. „Stál jsem tady celou dobu,“ říká muž, který před chvilkou předběhl celou řadu. „Jo, stál tady celou dobu,“ zastávají se ho kamarádi. „Vrať se zpátky, každý si musí počkat,“ říká mu trpělivě dobrovolnice ze Španělska.

Večer v řadě stojí asi 200 lidí, ti na konci se obávají, že na ně nezbyde jídlo. Bohužel se asi 40 lidí večeře skutečně nedočká. Rezignovaně odcházejí zpátky pod stromy, kde tráví dny i noci. „Kdy přijede auto s dekami?“ ptá se mě muž z Pákistánu. Když odpovím, že nevím, přijde dobrovolnice ze Španělska. „Auto přijede v půl deváté. Dostaneš lístek s číslem. V půl desáté přijede další auto. Ukážeš jim lístek s číslem a dají ti deku,“ vysvětluje. Muž se znovu ptá na čas. Pak mlčí. V devět hodin odjíždí ze Sarajeva dál. „V prvním autě jim tedy řekni, že odjíždíš, snad nějakou najdou,“ doplňuje dobrovolnice.

Muž je na cestě z Pákistánu už 2 roky. Když mu svitne naděje, že dostane alespoň deku, vypadá trochu klidněji a ptá se mě, jestli jsme se neviděli v Srbsku. „Nikdy jsem v Srbsku nebyla,“ říkám mu. „Tak to ti tam je asi někdo moc podobný,“ směje se. O Česku neslyšel, Československo už mu očividně něco říká. „Nevím, kam se nakonec dostanu. Na začátku jsem hlavně chtěl někam, kde se nebude válčit, kde nebude hlad. Teď jsem dva roky na cestě, hlad mám pořád, ale aspoň už nejsem tam, kde se válčí.“ 

Jakékoliv vytržení z nekonečné nudy, kterou přináší každý den, je vítáno. Pár minut rozhovoru s lidmi, kteří přinášejí jídlo, nebo se mnou je pro skupiny lidí schovávajících se před sluncem pod stromy vysvobozením. Kdo neumí anglicky, ptá se ostatních, o čem se mluví. V menším Bihaći k nim místní tak vstřícní nejsou, dokonce proti uprchlíkům protestují. Pomáhají jen humanitární organizace a několik málo obyvatel. Badar bude v Sarajevu dál čekat na peníze od známého ze Saúdské Arábie a Hemza bude dál doufat, že už brzy potká matku. Tady dostanou alespoň soucit, co je čeká dál, nikdo neví.