Jan Fingerland: Tunisko rýmuje své vlastní dějiny

5. srpen 2022

Dějiny se neopakují, ale často se rýmují, poznamenal prý Mark Twain. Tak trochu to platí pro Tunisko. V této zemi se odehrála první kapitola arabského jara. Současně je možná Tunisko poslední z arabských zemí, kde s demokratickým experimentem končí. A nebo možná také ne.

Důvod, proč se o ohrožení tuniské svobody mluví, spočívá v tom, že Tunisané si v referendu odsouhlasili odchod od demokracie k de facto diktatuře. Byla by v tom ironie, že se tak odehrálo právě v Tunisku, nejnadějnějším, a nyní i posledním úspěšném případu demokratizace, která začala na přelomu let 2010 a 11.

Čtěte také

Tunisko patřilo v řadě ohledů k nejrozvinutějším zemím arabského světa, se vzdělanou střední třídou, rozvinutou občanskou společností a tradicí sekularismu a veřejné debaty. Nejvíc se tak podobalo postkomunistickým zemím, z nichž většina o generaci dříve také vyrazila k budování svobodného politického režimu.

Jenže arabským společnostem chyběly instituce, zvyklosti i vnitrospolečenská důvěra, případně čelily různým vnějším problémům, jako jsou ekonomické nesnáze způsobené covidem, a tak postupně všechny pokusy o demokratizaci selhaly. Posledním případem bylo právě Tunisko.

Demokracie s ručením omezeným

Kromě ekonomických problémů a vysoké nezaměstnanosti ho trápily i další potíže, jako korupce, neefektivní vládnutí, a přežívání zájmových klik ze starého režimu svrženého prezidenta Ben Alího. I to vedlo k tomu, že před třemi lety si v přímých prezidentských volbách místo jednoho z kandidátů hlavního proudu vybralo charismatického populistického vůdce, nynější hlavu státu Saída Kaíse.

Čtěte také

Ten před rokem rozpustil parlament a začal dělat další kroky k ovládnutí společnosti. A teď vypsal referendum, v němž si naprostou většinou hlasujících nechal schválit ústavu, která mu nové pravomoci dává legálně do ruky. Většinou se očekává, že prezident bude dále utužovat autokratickou moc.

Shodou okolností krátce před tuniským referendem byly zveřejněny výsledky mezinárodní studie veřejného mínění v několika arabských zemích. Podle jejího zjištění se v tamních společnostech šíří velmi silné přesvědčení, že demokracie neprospívá ekonomice – a právě Tunisko vedle Iráku patřilo k nejskeptičtějším.

Totéž platí i pro názor, že není důležitá podoba vlády, ale její efektivita, případně velmi rozšířené přesvědčení, že zemi by pomohl silný vůdce. Tunisko a Irák mají přitom společného ještě něco jiného – totiž skutečnost, že u nich, na rozdíl od jiných arabských společností, existuje (nebo do nedávna existovala) sice nedokonalá, ale přece jen demokracie.

Zpátky na start

Své současné potíže mohou přičítat nedostatkům demokracie, ale ty přetrvávají i v zemích, které už demokracii odvrhly, jako Egypt, nebo s ní nikdy nezačaly, jako je Sýrie. Ironií je, že právě nekontrolovaná moc vedla v arabských zemích, jako je Tunisko, k zaostávání, neefektivitě a také korupci.

Teoreticky tedy není logické očekávat od autokrata, ať už jím byl svržený Ben Alí, nebo nyní referendem instalovaný Saíd Kaís pořádek a rozvoj. A v neposlední řadě se vlastně nedá říci, že Tunisané zavrhli demokratický nepořádek ve prospěch diktatury a řádu.

Naprostá většina z nich se k referendu nedostavila, a výsledek tedy není zcela legitimní. Navíc se vyskytly pochybnosti o regulérnosti hlasování – Kaís ale dostal do ruky propagandistický nástroj, který bude používat proti opozici i nezávislým hlasům.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

Tunisko čeká pravděpodobně období přetlačování obou bloků, Kaísových příznivců a těch, kdo chtějí zachovat cestu k demokracii. Bude to nebezpečná fáze, která může mít násilnou podobu, ale nikde není psáno, že Tunisko se musí vrátit k nové podobě toho, kde před jedenácti lety bylo. Dějiny se neopakují, a možná se ani nerýmují.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio

Související