600 let od bitvy na Vítkově: Jan Žižka byl temperamentní voják, který obdivoval starozákonní hrdiny, připomíná historik

14. červenec 2020

Vítězství husitských vojsk na Vítkově vrchu, ke kterému došlo 14. července 1420, vstoupilo do dějin jako jedna z nejslavnějších bitev na českém území. Porážka křižáckého vojska byla velkým strategickým úspěchem husitů pod vedením Jana Žižky z Trocnova. O něm i o tom, co má období husitských válek společného s dnešní společností, si s Lucií Výbornou letos v lednu povídal historik Petr Čornej, autor monografie Jan Žižka: život a doba husitského válečníka.

Logo

„Žižka byl velmi temperamentní, měl charisma. Což vysvětluje, proč ho jeho bojovníci tak zbožňovali. Označovali ho slovem ‚nejzvláštnější‘, což znamená, že byl jedinečný, originál – upoutával na sebe pozornost,“ popisuje historik v rozhovoru s Lucií Výbornou.

Právě Žižkova horlivost prý mohla stát i za jeho nepřemožitelností v bitvách – koneckonců žádnou nikdy neprohrál. „Díky svému temperamentu se v krátkém okamžiku dokázal rychle rozhodnout. Zatímco váhavý člověk může vítězství propást,“ soudí Petr Čornej.

Bitva na Vítkově

V červnu 1420 přitáhlo k Praze 30tisícové křižácké vojsko, jemuž čelilo devět tisíc obránců ve zbrani. K první větší bojové srážce došlo 13. července, kdy část křižácké jízdy přebrodila Vltavu a rozvinula se k předstíranému či k cvičnému útoku na Špitálském poli. Obránci vyrazili okamžitě z hradeb, projevili však více zmužilosti než organizované kázně, takže v chaoticky vedeném boji utrpěli citelné ztráty. Jízda se spořádaně stáhla a připravovala se k další operaci, kterou měla být smetena z cesty překážka v podobě vítkovské pevnůstky.

Druhého dne kolem čtvrté hodiny odpolední křižácká jízda zopakovala předchozí manévr, aby odpoutala pozornost od hlavního směru útoku. Nepatrná hrstka obránců v čele s Žižkou (mluví se o 26 mužích a třech ženách) statečně čelila vojsku míšeňského markraběte Bedřicha, které posílil jistý počet Rakušanů. V kritické chvíli, kdy již útočníci pronikali do srubu, přivedl kněz se svátostí v ruce Žižkovi na pomoc zástup selských cepníků a zhruba padesáti střelců.

Mohutný bojový pokřik znásobil sílu protiúderu. Křižáci začali zmateně ustupovat a zanedlouho nato strhli k panickému úprku i zadní řady, které se chystaly zasáhnout do boje. Během jedné hodiny, jak se později ukázalo, bylo rozhodnuto o výsledku celého tažení. Praha očekávala generální útok, k němuž však již nedošlo.

Zdroj: Husitstvi.cz, převzato z knihy Františka Šmahela: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let.

Starozákonní hrdinové

Období husitských válek bylo obzvlášť za minulého režimu často líčeno jako černobílý střet dobra a zla. Jak ale Čorného kniha ukazuje, skutečnost byla mnohem pestřejší. „Nedá se říct, kdo tehdy první hodil kamenem. Napětí v rozštěpené společnosti narůstalo už od roku 1409, žáci ze škol se navzájem kamenovali, útoky na ulice a kostely byly časté,“ připomíná Petr Čornej.

Jana Žižku podle něj na husitství nejvíc oslovily dvě věci: přijímání pod obojí jako podmínka spasení a také možnost svobodně hlásat Boží zákon. „Na rozdíl od mnoha husitských duchovních ale Žižka bral Bibli komplexně i se Starým zákonem. Tam byli jeho hrdinové jako Jozue a Juda Makabejský, vzory dokonalých rytířů.“

Pohled na Žižkův památník z vyhlídky

Voják tělem i duší

Žižka prožil bouřlivý život. Byl žoldnéřem, lapkou i členem ostrahy na dvoře Václava IV. a později coby vojevůdce vždy bojoval na čele šiku. A jak Petr Čornej soudí, v kariéře polního velitele by Žižka zřejmě pokračoval, i kdyby v roce 1424 nezemřel. 

„Politikem by se nikdy nestal, být polní velitel byla jeho podstata. Žižka byl voják, svůj zápas by vedl na poli do té doby, dokud by své pojetí Božího zákona neprosadil nebo dokud by nepadl.“

Jak Žižka skutečně přišel o své druhé oko? Jakou roli hrála v životě středověké člověka Bible? A co má dnešní doba společného s obdobím husitských válek? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , als , and

Související