Jak žijí děti z dětských domovů
Dvacetiletý Jindřich Just prožil dětství právě v dětském domově, otec se o něj nestaral a matka byla alkoholička. Jindřichu Justovi se ale během pobytu v domově podařilo dokončit střední školu a dokonce se dostal i na pedagogickou fakultu. Poté ale musel z dětského domova odejít a zůstal zcela bez prostředků. Kvůli penězům musel přerušit i vysokoškolské studium. Podobně jsou na tom desítky dalších dětí, které v plnoletosti musejí odejít z dětských domovů. Neumí si vyřídit běžné doklady, nemohou najít práci ani bydlení. Proč jim nikdo nedokáže pomoci a jak vypadá jejich nový život?
Každoročně opouští dětské domovy stovky dětí, poté, co dosáhly věku osmnácti let a ukončily základní nebo střední školy. Zatímco děti v rodinách dále žijí v prostředí, které znají a mohou kdykoliv samy odejít, děti z ústavů prostě odejít musí. Musí opustit vše, co důvěrně znaly a co jim přinášelo pocit bezpečí. Kamarády, tety, ale i denně teplé jídlo a postel, na kterou jsou zvyklé. Není divné, že na den plnoletosti mezi nimi vzpomíná rád jen málokdo. Jedním z odchovanců dětského domova je Miroslav Horváth.
Miroslav Horváth: Starší bratr, který se o mě staral, chodil za školu, do školy moc nechodil a rodiče chlastali. Pili.
Věděl jste, kde si vyřídit občanský průkaz, kde si zažádat o sociální dávky a kde si vyzvednout peníze?
Miroslav Horváth: Nevěděl jsem nic.
O svých zkušenostech poté, co opustil dětský domov, hovoří i Miloslav Boďa.
Miloslav Boďa: Zhruba jsem věděl, co mám dělat, ale většinu těch mých povinností, co mám udělat, to jsem nevěděl. Nevěděl jsem, že musím jít na tu sociální, musím na úřad práce, musím si vyřídit peníze, musím si dát žádost na byt. A to jsem nevěděl.
A tak se většina odchovanců dětských domovů týdny a měsíce pohybuje v reálném životě jako Alenka v říši divů. Nejen na úřadech, ale i mezi zaměstnavateli, kde hledají práci. Není totiž nikdo, kdo by jim mohl pomoci.
Pavel Něminář, ředitel výchovného ústavu: Ten kluk opravdu v těch osmnácti letech neví kudy kam. My se snažíme i v rámci takových těch výchovných činností dát těm klukům maximum, aby se naučili orientovat se v takových záležitostech jako jsou úřady. Ovšem ta praxe je většinou taková, že ten kluk, pokud tu ochrannou ruku a to zázemí má, tak tady tuto naši snahu nebere až tak vážně.
Petra Hortvíková, kurátorka: Oni neumí ani telefonovat, ty děcka. Já jim řeknu, tak si zavolejte, máte tady telefon k dispozici. Kdybych to nedělala, tak to ani nevím, že tady takový problém je, že někdo neumí dneska telefonovat. Oni jako - co mám dělat, co mám dělat a co mám říkat? Ono je tam obsazeno, tútá to a oni neví, že je to obsazeno.
Rozhodli jsme se, že se s jedním z odchovanců domova Markem Grunzou pokusíme najít práci. Na úřadu práce jsme si vypsali pět firem, hledajících zámečníka. Po hodinách u telefonu, kdy se Marek snažil domluvit ve firmách osobní pohovor, jsme se konečně vydali na osobní schůzky. Konkrétně do dvou firem, protože ve zbývajících nebyl nikdo, kdo byl ochoten s Markem o práci hovořit.
Marek Grunza: Vy jste měli nějaké volné místo pro zámečníka? Já mám výuční list, jsem z dětského domova a už se strašně dlouho snažím sehnat práci. Vyšel jsem už před rokem, výuční list mám tady, kdybyste náhodou chtěl.
Pracovník firmy: Podívejte se, my potřebujeme chlapa, který ovládá dělat podle výkresů samostatně. Problém je v tom, že nemáte praxi.
Zkrátka Marek neuspěl a stejně dopadl i ve druhé firmě, přestože se snažil sebevíc. Další nezáviděníhodný příběh zažil dvacetiletý Daniel Just. Během pobytu v domově se dostal na vysokou školu. když ale dětský domov opustil, neměl na zaplacení ani nejzákladnějších pomůcek a kurzů, a proto studium na vysoké škole ukončil.
Daniel Just: Pro vysokou školu, obor vychovatelství jsem se rozhodl na základě toho, že jsem vlastně byl nějakou dobu ve výchovném ústavu. Práce vychovatele mě zaujala natolik, že jsem ji chtěl jít studovat a dále v ní pokračovat. Dál vám toho moc neřeknu, protože jsem do té školy nemohl docházet. Problém byly finance, protože vlastně vysoká škola, neplatí se tam školné, ale nejdražší položky byly kurzy. Lyžařský kurz, který jsem potřeboval absolvovat proto, abych dostal zápočet, v létě například vodácké výcviky a takové věci stojí dost peněz.
Dětské domovy opouštějí děti maximálně s 10 000 Kč nebo s výbavou ve stejné ceně. Venku je čeká hotelový dům, za který zaplatí celou sociální dávku. Některé děti situaci řeší návratem k rodičům. Ti je ale často oberou o to málo, které si z domova přinesly a pak je pošlou zpět na ulici.
Miloslav Boďa: Rodiče chlastali, pijou a brali mi peníze z podpory, co jsem dostal nebo sociálku. Prostě mi brali peníze na nájem, na jídlo a nic mi nezůstávalo.
Co pro vás rodina znamená?
Miloslav Boďa: Nic.
Když děti opustí dětské domovy, nemají prakticky vůbec nic. Stát jim sice přidělí životní minimum, ale zůstávají bez vlastního bytu a často i bez šance na práci. Neexistují ani kurátoři, kteří by se individuelně věnovali pouze problémům dětí z dětského domova.
Jaroslav Volný, ředitel chráněného podporovaného bydlení Dům na půl cesty: Když si uvědomím, jak jsem vypadal v osmnácti letech, jaké jsem měl zkušenosti a znalosti. A kdybych se ocitl najednou v osmnácti letech na ulici, tak asi bych taky zapadl kdoví kde s jakou partou.
A jaké představy o budoucnosti má jedna z dívek, která bude muset během následujícího roku dětský domov opustit?
Dívky z dětského domova: Já nevím, já myslím, že to bude složité. Nevím, jestli to budu sama zvládat, sama se postavit na vlastní nohy, nevím. Já spoléhám na to, že mi někdo bude pomáhat. Že někam přijdu a že mi někdo pomůže. Třebas nějaká teta tady odtud. Nevím, mám strach z toho.
Přepisy pořadů zajišťuje Česká informační agentura . Texty neprochází korekturou.