Jak média pokrývají náboženské záležitosti

Žijeme v časech médií a současně v době, kdy probíhá válka proti terorismu. Do jaké míry je tato válka zápasem zbraní a do jaké míry je to zápas ideí?

"Především americká média - a teď mluvím jako americký novinář - mají problém pokrývat náboženství jako takové. Existuje mnoho náboženských termínů a konceptů, jež naše média chápou buď špatně, nebo je vůbec neregistrují. Do jisté míry se dá říct, že ačkoliv Američané žijí v mediálním prostředí, nerozumějí, co se ve světě děje. Například v posledních měsících se objevila řada článků, pojednávajících o tom, že američtí političtí představitelé vůbec nevědí, jaký je rozdíl mezi sunity a šíity. Týká se to přitom členů bezpečnostního výboru, který má dohled nad bezpečnostní situací po 11. září, nebo některých politiků, podílejících se na formulování politiky v Iráku. Podle mě je velice těžké pokrývat mediálně situaci v Iráku a netušit, jaký je rozdíl mezi sunity a šíity. Nemluvě o tom, že to zvyšuje možnost chaotické politiky v regionu, kde je dominantní otázkou, zda se má Irák rozdělit. Američtí novináři ovládají spíš politické rozdíly mezi Tureckem a Irákem než spory mezi sunity a šíity. Ve chvíli, kdy se tyto termíny začnou objevovat v náboženském významu, zvyšuje se pravděpodobnost, že americká média všechno popletou nebo to budou ignorovat. Potom to popletou i američtí politici, protože znají situaci většinou z médií."

Proč to tak je? Může být důvodem to, že řada amerických politiků nevlastní pasy, protože nikdy neměla potřebu cestovat mimo Spojené státy?

"Je pravda, že Američané vědí o zbytku světa méně, než kolik toho vědí lidé ve světě o Americe, většinou díky filmům. To se chápe jako problém. Ale já tvrdím, že tady jde o něco jiného, že se na tom podepisuje neporozumění náboženství. Američané dokážou mylně pochopit a špatně popisovat úlohu náboženství v samotné Americe. Dokonce v domácí politice je náboženství chápáno často špatně. A když se k tomu přidají těžkosti s chápáním opačné polokoule planety, máme dvě úrovně zmatení, což je dvakrát horší."

Terry Mattingly|foto: Václava Uhlíková, RFE/RL

Amerika se chápe v Evropě jako náboženská země. Dalo by se tedy očekávat, že v takové zemi novináři rozumějí náboženství. Není to tak?

"Tím se dostáváme ke skutečnosti, že američtí novináři se v průměru hodně liší od běžných obyvatel. Nevím, zda to platí v Evropě, ale typický novinář v Americe je buď sekulární - tedy bez náboženské víry - nebo má (a to je mnohem častější) jenom neurčité náboženské vědomí. Kdysi to byl katolík a dnes je více méně katolík. Byl vychován jako baptista, ale zajde do kostela jednou ročně a náboženství nijak nepraktikuje. Ale hlavně: americké redakce jsou politicky liberální v morálních a náboženských záležitostech, jež definují domácí politiku. Například potraty, homosexuální manželství - to jsou dva horké příklady z amerického veřejného života. Do jisté míry se k tomu přidává otázka přijatelnosti modlitby na veřejnosti, zvlášť ve státních školách nebo ve školách, placených z daní. Ale řeknu specifický příklad. Když íránský prezident Ahmadínežád mluvil v OSN, zakončil svůj projev náboženským vyjádřením, že svět toužebně očekává příchod dokonale spravedlivé bytosti. V šíitské teologii je to odkaz na příchod Mehdiho. V amerických médiích jsem nenašel jedinou zmínku o této části projevu. Proběhlo to přitom v době velkých debat o Íránu a jeho jaderném programu. Když se íránský prezident postaví před Valné shromáždění a vyjádří očekávání příchodu šíitského mesiáše, měl by to být velký třesk. Asi jako kdyby George Bush v OSN řekl: jako křesťan se nemůžu dočkat druhého příchodu Ježíše Krista a jako prezident Spojených států udělám všechno pro to, aby nastal. Něco mi říká, že Bushově poznámce by se dostalo ve světových médiích podstatně větší publicity."

Ignorují to novináři proto, že tomu skutečně nerozumějí? Nebo proto, že si myslí, že říct něco takového na půdě OSN prostě není vhodné?

"Kdyby si mysleli, že je to nevhodné, vychrlili by články o tom, že je to nevhodné. Řekl bych, že většina vůbec netušila, o čem Ahmadínežád mluví. Už jsem zmínil, že velká část amerických politiků netuší, jaký je rozdíl mezi šíity a sunity. To samé platí o amerických médiích. Před rokem jsem mluvil s vedením jednoho z hlavních amerických deníků. Během mé prezentace jsem položil jednoduchou otázku: je Al-Kajda sunitská nebo šíitská? Jenom asi dva lidé znali odpověď. Většina prostě mylně předpokládala, že jsou to šíité, protože ti mají přece blíž k násilí."

V poslední době se hodně mluví o "islamofóbii". V České republice to není až takový problém, protože zde nemáme velkou komunitu muslimů. Jak je to ale v Americe. Existuje tam islamofóbie? A jak je to v porovnání s Evropou?

"I u nás jsou lidé, kteří mají iracionální strach z muslimů. Například příbuzní obětí 11. září. Ti budou mít možná do konce života podvědomý strach ve vlaku, kde bude cestovat Arab nebo člověk v muslimském oděvu. Takže u nás existuje iracionální strach, vyplývající z událostí. Islamofóbie v Evropě vyplývá podle mě z jiných důvodů. Myslím, že zde stoupá vědomí důsledků demografických změn. Když se podíváme na Itálii, tamní muslimky mají průměrně pět dětí a Italky evropského původu méně než jedno. Když se podíváme na rostoucí imigraci, myslím, že hodně lidí řekne: pácháme demografickou sebevraždu, naše kultura se změní způsobem, jakého se obáváme. Z toho pramení strach. Evropané jsou hrdí na svoje tolerantní společnosti, schopné přijímat lidi zvenku. Ale co když člověk zvenku najednou nesouhlasí s obecnou tolerancí hostitelské země? Z toho potom vyplývají obavy, zda Evropa zůstane tolerantní. A odmítnout přicházející muslimy, to je příliš neevropské. Mnoho imigrantů ale nesouhlasí s tím, co považujeme za evropské, takže to vede ke konfliktu. Do jisté míry pozorujeme tento proces i v Americe."

V Americe je poměrně velký počet muslimů, ale jsou lépe integrovaní než v Evropě. Do jaké míry mají američtí muslimové hlas na veřejnosti?

"Muslimská komunita v Americe je ve skutečnosti velmi různorodá. Řekl bych, že ještě víc než v Evropě. Organizace Pew Forum o tom vydává velkou studii, týkající se postojů amerických muslimů k veřejnosti. V zásadě se tito muslimové asimilovali podstatně víc než mnoho komunit v Evropě. Otázkou ale není, zda má 80 % muslimů dobrý postoj k Západu, k vládě zákona, k hollywoodským filmům nebo k právům žen. Američané říkají, že 20 % z nějakých deseti miliónů lidí je pořád příliš mnoho, pokud jsou v zásadní opozici vůči společnosti. Takže lidé se obávají nikoliv muslimů, ale těch muslimů, kteří jsou striktně proti americkým hodnotám. Je jim jasné, že to nejsou všichni muslimové. Ale vědí, že takoví muslimové existují, stejně jako existují muslimové v Anglii, kteří jsou proti toleranci, různosti a svobodě. Oni sami to přece prohlašují. 15 % muslimů narozených v Británii souhlasí s bombovými útoky v londýnském metru. Samozřejmě, velká většina muslimů s tím nesouhlasí. Ale protože jisté procento souhlasí, lidé mají obavy."

Mluví se o tom všem v amerických médiích?

"V některých. Ale ty hlavní se podle mě bojí o takových věcech psát. Důvodem je do jisté míry obava z fyzického útoku. Bojí se, že po otištění článku, který by pobouřil místní extrémní islamisty, by následoval útok na jejich budovy nebo redakce. Daleko větším důvodem je ale obava, že by byli vnímáni jako ti, kdo útočí na islám. Jinými slovy, bojí se kritizovat část islámu, aby to nevypadalo jako kritika celého islámu. Američtí novináři a americká veřejnost zatím nechápou, jak komplexní je islám, co se týče ohromné rozdílnosti následovníků i učení."

Když se porovná válka proti terorismu se studenou válkou proti komunistické ideologii, komunisté věřili, že přichází konec všech náboženství a převládne sekularismus. Samozřejmě neměli pravdu, ale mysleli si, že tam směřuje vývoj. Ideologický boj proti komunistům byl nakonec velmi důležitý, i když vojenská a hospodářská síla svobodného světa byla určitě taky klíčová. Existuje něco podobného v dnešním a tehdejším zápase ideí?

"Ano, podobnosti skutečně vidím. A myslím si, že nejúčinnější zbraně v této kulturní bitvě, jsou ty, o kterých Američané moc nepřemýšlejí. Neuvědomují si, že v některých částech světa obyčejní muslimové považují za Ameriku to, co vidí ve filmech nebo v televizi. Mým studentům říkám, že když islámský extrémista mluví o amerických ženách, má na mysli to, co viděl v televizi, například mizerně tančící Britney Spears, která má skutečně málo společného s běžnými Američankami ve škole, v nákupním centru nebo v kostele někde v Nebrasce. Přesně tak ani my nevíme, jak vypadá život v jiných zemích. Taky mluvíme o tom, co jsme viděli v televizi. Takže globalizace, to nenáviděné slovo, nás do značné míry učí o jiných částech světa, ale taky vytváří stereotypy."

Nehrozí, že právě média vytvoří naprosto zkreslené představy o různých komunitách a přispívají k mylným předpokladům a rozhodnutím?

"Řeknu legrační příklad z voleb v roce 2004. George Bush, každý to ví, je věřící křesťan, který se účastní biblických skupin a cituje Písmo. Možná to celé hraje, neznám ho osobně a na jeho biblické skupině jsem nikdy nebyl, takže za něj nemůžu ručit. Ale zazvonil telefon v mé kanceláři, ozvala se novinářka z Řecka. A povídá špatnou angličtinou, jež byla ovšem lepší než moje řečtina, vy jste Terry Mattingly, expert na křesťany, kteří se modlí s hady. Řekl jsem, že na to tedy expert nejsem, pouze jsem před pár lety napsal sloupek o člověku, který napsal knihu o této velmi obskurní skupině amerických protestantů, žijících kdesi na konci světa v horách, kteří se modlí a přitom drží hady. Říká se jim "snakehandlers", odvolávají se na text z Bible a tvrdí, že Bůh je ochrání před uštknutím jedovatých hadů. Berou to jako zkoušku víry. Tak povídám, že nejsem expert, a ona, že nevadí, jestli prý o tom můžeme udělat rozhovor? Zeptal jsem se, proč chtějí mít řecké noviny článek o křesťanech držících hady? A ona povídá: protože George Bush je evangelikální křesťan a my jedeme do Ohia, tak jestli prý neznám nějaké snakehandlers v Ohiu. To mě skutečně vzalo. V její mysli byla rovnice: George Bush je evangelikál, evangelikálové drží hady, Ohio bude rozhodujícím státem, takže Bush je kandidátem evangelikálů, držících hady. Tak povídám, Bush je metodista, a to je liberální církev, obávám se, že metodisti, držící v Ohiu hada asi nebudou skupinou voličů, jež rozhodne volby. Doufám, že ta řecká novinářka nereprezentuje evropskou žurnalistiku. Ale cosi to vypovídá o evropském postoji k Americe a k nynějšímu prezidentovi, o pochybnostech kvůli Iráku a pochybnostech, týkajících se amerického náboženství. Zdá se mi, že evropští novináři, se kterými jsem se já setkal, se velmi obávají role, kterou sehrává náboženství v americké politice."

Co by měli mít novináři na paměti, pokud chtějí dobře pokrývat náboženské záležitosti?

"Především je velkou pomocí, když je v redakci aspoň někdo, kdo se v náboženství vyzná, kdo přinejmenším ví, co znamenají jednotlivé výrazy. Ať už to je nějaký specialista na náboženství, nebo má redakce archiváře, shromažďujícího materiály, jde o schopnost pokrýt různost. Když vysíláte pro nějakou zemi, pomůže, když jsou v redakci zastoupeni lidé z různých oblastí té země, protože reprezentují její kulturní různost. Pokud jsme v katolické zemi a v redakci není nikdo, kdo by věděl něco o katolické církvi, pak je to novinářský problém. Nevadí, když nejsou v redakci věřící toho kterého náboženství, ale vadí, když tam nejsou lidé, kteří by mu rozuměli natolik, aby se psaly články bez chyb. Jak chce někdo psát o Iráku bez toho, aby znal rozdíl mezi sunity a šíity? Odkud bude vědět, do jaké mešity vlastně vkročil? Jak bude psát o politických aspektech diskriminace šíitských poutníků do Mekky? Novináři musí ovládat fakta a když je neovládají, nedělají dobrou práci."

Viděno evropskýma očima, jedním z paradoxů Ameriky je to, že na jedné straně je tam striktní oddělení církve a státu, a přesto je tam společnost velmi religiózní. Jak se to dá vysvětlit?

"Krajní zastánci oddělení státu a církve by řekli, že právě tento krok učinil z náboženství neuvěřitelně životaschopnou věc. Řekli by, že vláda se dokáže starat o náboženské záležitosti asi tak dobře, jako se sověti starali o výrobu bot, aut nebo filmů. Jinými slovy, stát to neumí. Takže skutečnost, že se v Americe vláda nestará o náboženství, může být důvodem, proč tam náboženství vzkvétá. Evropa má dlouhou historii státních církví, možná v tom je pes zakopán. Možná státem podporované a organizované náboženství není dobrým řešením."

Mnoho lidí zde ale věří, že konečným řešením je sekularismus. Že náboženství vedou k bojům, protože mají konflikt zakódovaný ve své podstatě. Každé náboženství přece považuje samo sebe za jedinou pravdu. Spočívá řešení v sekularismu?

"Tvrdili by tihle lidé, že sekulární režim sovětské éry vyhovoval potřebám lidské duše? Řekli by, že sekulární nacistický režim se dobře staral o potřeby německého národa? Když se podíváme na minulé století, zjistíme, že sekularisté měli docela vážné problémy. Zjistíme, že se nechovali zrovna noblesně ke svým spoluobčanům. Každý, kdo studuje dějiny lidstva nemůže si nevšimnout role náboženství. A není možné studovat dějiny sovětského svazu nebo Německa a nevšimnout si, že i když se lidé pokusili být sekulární, stále potřebovali mýty, ikony a rituály. Stále hledali odpověď na otázky: kdo jsme? jaký je smysl našeho života? co bude po smrti? jak máme vychovávat děti? co znamená být v manželství 50 let s jednou osobou? Myslím si, že sekulární vlády nenašly na tyhle otázky žádné omračující odpovědi."