Cestování na západ v roce 1968: Vojáci na hranicích zůstali, dostat se ven bylo ale jednodušší

Tehdy reformní komunisté cestování do kapitalistické ciziny povolili. Ostnaté dráty na hranici zůstaly, cestování bylo ale svobodnější. „Nejdřív jsem musel dostat povolení pod zaměstnavatele, pak doporučení od ROH. Odevzdal jsem vojenskou knížku, ředitel podniku mi musel dát razítko a hlavně jsem musel získat devizový příslib, na který mi v bance přidělili valuty. Ne moc, ale aspoň něco,“ vypočítává osmdesátník z Přeštic Bohuslav Primas úskalí cestování do kapitalistické ciziny.

Už to byl ale pokrok, dřív nemohl cestovat individuálně nikdo, říká historik Jan Rychlík. „Do roku 1956 se soukromé cesty až na výjimky vůbec nepovolovaly. Ani do socialistických zemí. Nikam.“

Minulá doba z lidí dělala pašeráky

Na vydání cestování pasu totiž neexistoval právní nárok. Navíc lidé nemohli legálně získat valuty, kterých bylo málo, a státní banka je vydávala na příděl. Proto Čechoslováci vyjížděli za hranice jako chudí příbuzní.

Peníze nad povolený limit si ale snažil opatřit každý, ovšem podle zákona je musel na hranici nahlásit. Tomu se lidé vyhýbali a z výletníků se tak stávali pašeráci. „Já si pamatuji, že jsme měli dvě pouzdra na fotoaparáty. V jednom byl opravdu foťák a do druhého jsme schovali peníze,“ směje se Marie Primasová.

Pak přišlo uvolňování

Jednoduší pravidla pro cestování schválila československá vláda až v roce 1965.

V akčním programu z dubna 1968 dokonce komunisté plánovali úplnou svobodu cestování. „V té době už stačilo pozvání z ciziny, které ani nemuselo být ověřené. Platila stejná pravidla, úředníci byli ale při vydávávání povolení benevolentnější,“ připomíná historik Rychlík.

Srpnová invaze na situaci z právního hlediska nezměnila nic. Lidé mohli cestovat dál, ale vraceli se čím dál méně a z turistů se tentokrát stávali emigranti. Podle Rychlíka někteří lidé dokonce emigrovali dvakrát. „Celkový odhad posrpnové emigrace je zhruba šedesát až sto tisíc lidí.“

Emigrace aneb Století ztracených domovů

• Upravit
• Smazat

České (československé) 20. století může mít mnoho charakteristik, určitě je to též „století ztracených domovů“. Po Mnichovu a po okupaci utíkali ze země Židé, ti nečetní, kteří vůbec dostali šanci uniknout. Odcházeli intelektuálové, politici, muži odhodlaní bojovat. Následoval holocaust, po válce vysídlení Němců.

Zajímavá situace nastala bezprostředně po invazi 21. srpna 1968. Mnozí lidé narychlo opouštěli Československo v obavách z dalšího vývoje a pohraničníci je ani nezastavovali. Důvody historik Jan Rychlík jenom odhaduje. „Dodnes nevíme, jestli to bylo nějaké tajné nařízení ministra vnitra Josefa Pavla nebo soukromá iniciativa důstojníků na hranici. Pohraničníci nechali odjet i lidi bez výjezdních doložek, dokonce i bez pasu a jsou známy případy, že byl na hranici stržený plot.“

Klec definitivně spadla 8. října 1969, kdy komunistická vláda vydala nové nařízení a cestování na západ znovu zakázala. Druhý den pohraničníci hranici uzavřeli.