Iveta Kokyová: Největším dárkem bývalo, když jsme se na Štědrý den všichni sešli.

„Když jsem byla malá, probíhaly u nás Vánoce tak, že se sešlo strašně moc lidí, klidně dvacet až třicet. My totiž měli veliký dům. Na návštěvu přicházeli hlavně z tatínkovy strany a slavilo se až do rána. O Vánocích se schází široká rodina a dochází i ke smíření. Právě o Vánocích se lidé smíří, když mají mezi sebou spory,“ vypráví Iveta Kokyová. Dále prozrazuje, co u nich na stole nesmělo chybět:

„Moje maminka strašně ráda na Vánoce dělala – a je to zvyk spíše olašských Romů – kyselý zelí s uzeným masem smíchaný s rýží. Šach se tomu říká. A ze slovenských jídel se dělaly šinga – závin s mákem, nechyběla ani slepičí polévka s domácími nudlemi. U majority se na Štědrý večer tato polévka nepodává, protože se říká, že by jim uletělo štěstí.“

Iveta se snaží tradiční zvyky olašských a slovenských Romů vzájemně kombinovat. Přesto přiznává, že jsou si zvyky obou rodin Romů velmi podobné:

„Řekla bych, že tam zase až tak veliké rozdíly nejsou. Například slovenští Romové třeba do rohu místnosti dávají seno jako symbol narození Ježíška. To podle mě u olašských Romů neprobíhá. A třeba naše máma nikdy na Vánoce nepekla cukroví. Tím pro nás měly být ty makový a jiný šinga – tedy záviny s mákem, kakaem, nebo s ořechy.“

Iveta Kokyová čte své povídky během Mezinárodního dne Romů|foto: Jana Šustová

Dárky pod stromečkem nesmí v rodině Kokyových chybět ani dnes:

„My jsme jako malé děti dárky nedostávaly. Proto když teď slavím Vánoce s vnučkami, vnímá to tak, že je to více o dětech a o dárcích. Když jsem byla malá, dárkem pro nás bylo to, že jsme všichni pohromadě. Teď to mám tak, že chci udělat dětem radost a tak dárky dostávají.“