Irena Eliášová patří k nejznámějším romským spisovatelům v Česku

8. červenec 2017

Vyniká životním optimismem a v literární tvorbě se nebojí pouštět do nových žánrů. Debutovala vtipnou autobiografií, pak napsala milostnou novelu a teď zrovna připravuje k vydání historický román. Mezitím zaznamenává úsměvné historky z vlastního života. Naším dnešním hostem je Irena Eliášová.

Irena Eliášová patří k nejznámějším romským spisovatelům v Česku. Narodila se v roce 1953 v romské osadě v obci Nová Dedina na jihozápadním Slovensku, kde žila do svých deseti let.

„Naši jezdili do Česka za prací. Vždy na jaře jezdili do Česka a na podzim se vrátili, takže pořád takhle. A od mých deseti let jsme se úplně přestěhovali do Chrastavy a pak se zase jezdilo. Naši se pořád stěhovali, ale stabilně jsem od osmnácti let začala v Chrastavě pracovat v Textilaně.“

I když od dětství tíhla k literatuře, celý život pracovala jako dělnice. Svůj literární sen si začala plnit až v posledních letech.

„Začala jsem publikovat až v roce 2008 vydáním té mojí první knížky Naše osada, protože bylo víc času, děti vylétly z hnízda a my jsme zůstali s manželem sami. Byl na to čas a konečně jsem mohla začít psát.“

Ve své literární prvotině se vrátila do rodné osady.

„To bylo něco nádherného. Píšu o rodičích. My jsme neměli takovou osadu, jak dnes vidíte v televizi, kde jsou plechové chajdy, to opravdu ne. My jsme měli krásné zděné baráčky, a každý si svůj baráček vylepšoval, jak jen mohl. Lidé si mezi sebou konkurovali: Já mám lepší barák a já mám i zahradu – znáte to. Já jsem ze západního Slovenska a tam Romové žili jinak. Táta byl muzikant, a když s kapelou hráli, mladí šli a tancovali. A náš táta jednou, na to nezapomenu, položil basu a šel s maminkou tancovat. To bylo moc hezké. Rodiče už dávno nejsou, ale kolikrát si na ně vzpomenu, jak ke mně přicházejí roky, jak stárnu, tak se ve vzpomínkách pořád vracím do dětství. Vždy vidím to krásné, co jsme tam prožili, a tu lásku našich rodičů, kterou nám věnovali.“

Irena Eliášová svou literární tvorbu představila i na letošním festivalu Khamoro. Během besedy na knihu Naše osada zavzpomínala takto:

„V družině, kam chodila moje vnučka, si tu knihu přečetla paní družinářka a moc se jí líbila. Její sestra se tehdy dostala do nemocnice a byla na tom velice špatně, byla vážně nemocná. A ona jí říkala: Víš co, ty deprese zahoď a nemysli na to, bude to dobré. Koukej, teď jsem Ti přinesla takovou knížečku, kterou napsala jedna Cikánečka, ale je to dobré věř mi. A ona říkala: Prosím tě, co by taková Cikánka mohla napsat? Věř mi, je to fakt dobrý, pobavíš se. Tak jí ukecala a ona si tu knihu přečetla, a začala se uzdravovat, protože si uvědomila, že i když je nemocná a má další problémy, nevyrovná se to těm problémům, které měli lidé v té osadě a přesto dokázali být optimističtí a bavili se. A ona to pochopila a potom mi napsala e-mail: Paní Eliášová, moc se omlouvám, nevěděla jsem to, ale Vy jste mi zachránila život! A já jsem si říkala: Že bych byla doktorka? Ale že jsem ji zachránila tím, psaním, uvedla ji i do dětství.“

Irena Eliášová se pouští do různých literárních žánrů. Napsala například milostnou novelu Listopad, pohádky, povídky a nedávno dokončila historický román Oheň přestal plápolat.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.