Hlavně nezapomenout na romštinu a naši kulturu, říká Jan Horváth
Jan Horváth pochází z Bílovce, vystudoval střední knihovnickou školu, pracoval jako redaktor romských novin nebo jako dokumentátor Muzea romské kultury. Psát začal už během osmdesátých let, na konci devadesátých let mu pak brněnské nakladatelství Petrov vydalo básnickou sbírku Tumenge. S Janem Horváthem si povídala Iveta Demeterová.
Jaké byly vaše literární začátky?
„Psal jsem třeba do Rudého práva, apeloval jsem na tehdejší komunistický režim, aby uvolnili cenzuru vůči naší kultuře, aby nám dali možnost psát a publikovat, aby naše kultura byla otevřená.“
Jakým jazykem jste psal?
„Tato vyjádření jsem psal česky a články mi kupodivu vycházely v Mladé frontě, Rudém právu nebo na Slovensku v Pravdě. Spojil jsem se s paní Lackovou, naší první romskou spisovatelkou, která mi dávala naději a povzbuzovala mě stejně jako Pan Giňa z Rokycan. V Rokycanech založili tehdy jako první v Československu romskou svazáckou organizaci a pomáhali nám se založením naší svazácké organizace v Bílovci. Museli jsme být totiž pod nějakou hlavičkou, abychom mohli dělat různé akce.“
Založili jste tedy jakési sdružení?
„Ano, mělo možnost pořádat třeba právě různé kulturní akce. Založili jsme jej v polovině osmdesátých let a nebylo to lehké. Půl roku jsme bojovali s okresním výborem KSČ v Novém Jičíně, ale nakonec se to podařilo.“
Jak jste se pak vůbec dostal ke psaní?
„Začala Perestrojka, která se projevila i u nás. Například vyšlo celé číslo Mladého světa věnované Romům, ve kterém dostali prostor i samotní Romové. Velice hezky o nás psala paní Milena Hübschmannová, tak jsem redakci požádal o její adresu, na kterou jsem jí pak česky poslal poděkování. Ona mi odepsala romsky. A tak začala naše spolupráce.“
Začal jste tedy psát v romštině…
„Ano, konzultoval jsem své texty s Milenou a ona byla spokojená. Moje první báseň se jmenovala Černá růže.“
Vy jste spolupracoval, jak už jste zmínil, i s paní Elenou Lackovou, což byla první Romka, která si, už v pozdějším věku, dodělala vysokou školu. Ona a paní Hübschmannová vám byly vzory. Komu byste chtěl být vzorem vy?
„Já u nás v klubu v charitě učím romštinu a chtěl bych, aby romská mládež nezapomínala na náš rodný jazyk a na naši kulturu. Na to bych apeloval. Jsem rád, že moje neteř Lucie Kováčová píše romsky a já také budu psát dál.“
V jaké je nyní romština situaci?
„Bydlím v Janově, kde je tři tisíce Romů, a tam učím naše děti romsky. A ony kupodivu rozumí.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
