Do tří až pěti let dopadnou exekuce i na střední třídu. Ta na to ale není zvyklá, odhaduje exekutor Mlynarčík

„Střední třída na to u nás není zvyklá, takže osobně se domnívám, že je tou nejohroženější. Ale nebude to v řádu jednoho dvou let. Problémy se projeví až v horizontu tří pěti let,“ doplňuje.

Exekuce je byznys? 

O exekucích se v této zemi mluví jako o dobrém byznysu. „Pro nás by v daném případě bylo lepší, kdyby bylo exekucí hodně. Nicméně – pokud dlužníci nebudou schopni své exekuce splácet, nebo ji uhradit z nějakého jiného majetku, tak to pro nás nemá žádný význam, protože ji ani není možné ukončit,“ přiznává Mlynarčík. A práce soudního exekutora je placena právě z ukončených věcí. 

Jan Mlynarčík, host pořadu Hovory|foto:David Šťáhlavský,Český rozhlas

Exekutor je z hlediska judikatury považován za soukromého podnikatele. „A ten se musí živit – živí svůj úřad, má své zaměstnance. A pokud bude mít dostatek exekucí, i těch úspěšných, tak se to dá považovat za byznys. Ale ten nastavil stát. On určil mantinely, ve kterých se soudní exekutoři mohou pohybovat.“

A dodává: „Může se někomu zdát, že tady jsou poměrně vysoké náklady na exekuce, ale my musíme v konkrétních případech reagovat na to, aby úřad zůstal v provozu nebo aby se exekuce zprocesovaly v řádu několika málo měsíců.“

Teď jsou exekuce zastaveny 

V současné době nouzového stavu ale mohou být zadlužení lidé s exekucemi „v klidu“, protože se tohoto oboru dotkla plošná vládní opatření, která exekutorům zamezila vykonávat mobiliární, respektive majetkové exekuce.

Čtěte také

Exekuce se dnes nařizují těm, co už nějaké mají, tím klesá úspěšnost, říká Hůle z Člověka v tísni

„To jsou ty návštěvy u dlužníků doma, kdy my je vyhledáváme, snažíme se je kontaktovat a tu situaci řešit. Většina dlužníků ale o nás vůbec neví, takže když se nám je podaří vyhledat, tak se o exekuci dozvědí poprvé až od nás,“ popisuje Mlynarčík svou práci.

Jak je to možné? „Celé je to trochu složitější,“ odpovídá s tím, že Ústavní soud deklaroval, že v Česku není povinnost mít trvalý pobyt. 

„Nicméně celý právní řád je nastavený na údaj o trvalém pobytu. Takže my jim pak doručujeme na úřadovny. Proto se o exekucích ani nedozví.“ Běžně se pak stává, že exekutor od dlužníka slyší, že se přestěhoval a bývalá manželka ho nechala přehlásit na úřadovnu na obecním úřadě.   

Hrubé jednání dlužníků

Dlužníkům Mlynarčík doporučuje, aby s exekutorem určitě komunikovali. „Aby se s ním spojili a slíbili, že doplatí jednu exekuci a od příštího měsíce nebo kvartálu třeba začnou splácet další. Celé je to o komunikaci, protože když vidíme, že má zájem, pak je i ta cesta pro nás snazší.“ 

Čtěte také

Apolena Rychlíková: Poslanci se za lidi v exekucích nepostavili. Bez teritoriality zůstává vymáhání exekucí byznysem

Jan Mlynarčík závěrem přiznává, na co si za roky praxe soudního exekutora vlastně nikdy nezvykl: „Na hrubé jednání ze strany dlužníků. Jako kdybychom my mohli za jejich dluhy. A když vidím, jak to vzniklo – jak si napůjčovali u tří čtyř subjektů, ze kterých něco jsou banky, ale něco spotřebitelské společnosti, které na trhu ještě donedávna působily. Dnes už úvěry ale poskytují jen licencované subjekty.“

A dodává: „Dlužník nám to dává za vinu, ale my jen provádíme svou práci. Na to jsem si opravdu ještě nezvykl.“

Celý rozhovor Davida Šťáhlavského najdete v audiozáznamu.