Daniel Raus: 21. srpen a smrt reformy komunismu

Všechno špatné je na něco dobré. Tak se to alespoň říká. I když, mezi námi, existují věci, které nejsou absolutně k ničemu. 21. srpen 1968 měl pozitivní důsledky snad jenom pro ty, kdo ještě věřili v možnost obnovy komunistického systému. Československým vynálezem byl tehdy takzvaný „socialismus s lidskou tváří“. Reprezentoval ho sympatický reformátor Alexander Dubček a cestě za lepšími zítřky se říkalo libozvučně „pražské jaro“.

Řadu lidí v západní Evropě to vedlo k pocitu, že komunismus je i přes neuvěřitelně temnou minulost přece jenom reformovatelný. Vyznávali takzvaný „eurokomunismus“, což měla být civilizovaná forma Marxe, osvobozená od Leninova stroje na smrt, zvaného revoluce. Tedy, komunistické myšlenky v pluralitní společnosti. A zdálo se, že právě Čechoslováci na to mají.

Sovětští soudruzi ale vyvedli svět z omylu. Jednu srpnovou noc nás přepadli a za debatou udělali tečku v podobě tanku T-34. Mysleli si, že upevní pozici komunismu, ale ve skutečnosti mu kopali hrob. Marxovo strašidlo sice dál kroužilo kolem svobodného světa, ale dostalo těžký infarkt. A už se z něj nikdy nevyhrabalo.

Srpen 1968 - prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty|foto: Oldřich Bečvář

Totalitní systémy jsou zpravidla agresivní vůči svému okolí. Nakonec se ale hroutí uvnitř. Připomínají postavičku „Vysavače“ z filmu Žlutá ponorka od slavných Beatles. Vysavač do sebe vcucne, na co přijde, až kolem něj není zhola nic, protože vysál celý svět. Tak se rozhlíží na všechny strany, až uvidí svůj vlastní ocas, do kterého se okamžitě pustí – a vysaje sám sebe.

Je to podobenství o tom, jak zlo vede k ničení všeho, včetně sebe sama. Srpen 1968 byl sebevražednou misí komunismu. Dvacet let nás ještě držel za železnou oponou, ale při první možné příležitosti byl hozen mezi odpadky. Nikoho už nelákalo reformovat zpupný systém jediné státostrany, která si dělala nárok na duši člověka.

Srpen 1968 v ulicích|foto: Naďa Reviláková

A to je asi tak jediná věc, za kterou bychom teoreticky mohli tehdejším sovětským soudruhům poděkovat. Jenomže, jak bylo řečeno, některé věci nejsou dobré absolutně k ničemu.

Na vlnách Radiožurnálu si to myslí pamětník těchto událostí Daniel Raus.