Člověka to nutí zamyslet se nad křehkostí života, říká o seriálu Smysl pro tumor herec Březina

V seriálu ČT Smysl pro tumor hrajete Filipa, studenta medicíny, sportovce, suveréna, který se v závěru prvního dílu dozví, že má rakovinu. Vám se prý o tom před natáčením zdálo?

Nebylo to před natáčením, ale před natáčením scény, kdy doktor sděluje Filipovi diagnózu. Hledal jsem ten pocit, v tenhle moment nemůžu čerpat z osobní zkušenosti, protože jsem to nezažil, nevěděl jsem, jak to zahrát, co při tom člověk cítí, snažil jsem se koukat do sebe a vůbec mi to nešlo. A síla sugesce se projevila – dva dny před tím, než jsme to měli točit, se mi zdál v noci sen, že stojím v ordinaci a lékař mi sděluje, že umřu. S tímhle pocitem jsem se v slzách probudil a měl jsem ho. Teď už ho zase nevím, to člověk zahodí, protože to je nepříjemné, tak to člověk vytlačí. Ale pomohlo mi to v sebedůvěře.

Čtěte také

Mám rakovinu, co dál? Seriál České televize Smysl pro tumor se točil v hradecké fakultní nemocnici

Jak se hledá ten pocit? Neznám vaši profesi, tak nevím, jak bych to dělala?

Člověk si v hlavě vymýšlí scénáře, snaží se sebe zasadit do té situace a představit si to v tom největším emočním hrotu, když už emoce stoupat dál nemůže, že už nemůže být silnější. Takhle nějak se to hledá.

Kdybych byla herečka, tak se k tomu můžu dostat přes věc, kterou jsem už zažila?

Určitě, právě proto mluvím o tom, že může člověk čerpat ze své vlastní zkušenosti, na tom je založená herecká práce, že to je nějaký vnitřní deníček, kdy něco zažívám a snažím se to zapamatovat, vystoupím ze sebe a koukám na sebe v té situaci, která se mi děje, cítím silnou emoci a snažím se zpětně si domapovat, jak k tomu fyzicky, jak jsem cítil své tělo. Jsou různé způsoby, jak k tomu dojít, buď to to může být přes fyzično, které spustí emoci, nebo si spustím emoci, a ono to ovlivní tělo.

A vaše největší emoční hroty?

Byl jsem třeba na Fuerteventuře, vybíhal jsem si na západ slunce, na takový kopeček, nebylo mi před tím psychicky moc dobře, a tam jsem si uvědomil, že to je všechno hrozně v pohodě, protože jsem vyběhl kopec, vyplavila se troška serotoninu a dopaminu. Řekl jsem si, že jsem fakt šťastný, sbíhal jsem jenom dolů, viděl jsem to moře, slunce zapadalo, bylo teplo. Jsou to takové malé věci, ale člověka to potěší.

V herectví hledám na špatných situacích to dobré, a naopak. Vzniká tím zajímavější kontrast.

Když se člověk snaží představit sám sebe v určitých situacích, většinou se vidím líp, než to doopravdy je. Neovlivnilo by tohle herectví? Říkám si, já to udělám takhle, protože takhle bych to udělal v reálu…

V té situaci nevidím sebe, vždycky to bude postava, která je napsaná, ale vidím tam sebe skrz postavu. Vždy je důležité ne abych tam vypadal dobře, ale hledal – když je to negativní situace – co je na ní dobré. Nebo na dobré situaci hledat, co je tam špatné, aby tam vznikl kontrast a tím to bude zajímavější.

Asi by mě přešel smysl pro humor ve chvíli, kdy by mě položili na ozařovací stůl, dali mi na obličej masku a přikurtovali mě tak, že se nehnu ani o milimetr…

Čtěte také

iROZHLAS

Tři mrtví podvodníčci a dva zlí kancléři se v nové štědrovečerní pohádce přetahují o Klíč svatého Petra

Člověka to nutí zamyslet se nad křehkostí života. V seriálu je vidět, že tam je obrovská stěna s policemi, a skříň je plná masek. Jsou to reálné masky reálných pacientů, vyráběli je jenom pro mě, nejsou rekvizity, jsou na nich i jména. Takže za každou maskou si člověk představí opravdu jednotlivého člověka, působí to těžce. Ale pak se člověk otřepe a za hodinu to bere jako normální prostor, který používá k tomu, aby tam hrál.

A těžké momenty byly které? Uvidíme je v seriálu?

Herecky to bylo těžké, ale mám rád výzvy. Takže mě to baví, ale nechci nic prozrazovat.

Co znamenají černé puntíky na place při natáčení? A na čem všem nyní Filip Březina pracuje? Poslechněte si celý rozhovor.