Chybí nám japonská zdvořilost. Naučili jsme se lhát, řekl před smrtí jezuita Armbruster
Ludvík Armbruster vyrůstal v rodině, která do kostela nechodila, přesto se ve dvaadvaceti letech stal řeholníkem a následně i knězem. Ačkoliv pocházel z rodiny zámečníka, vystudoval prestižní univerzity a přednášel jako profesor filozofie a teologie po celém světě, přednášel nejen ve svém rodném jazyce, ale i latinsky, italsky, anglicky, německy a japonsky. Hlásil se k české národnosti, měl rakouské a japonské občanství, tady se stal v době komunismu nežádoucí osobou.
Během studia se jako jezuitský novic rozhodl zůstat doma, přesto čtyřicet let svého života prožil v Japonsku. Tento jemný až plachý člověk zažil velká dramata, například noční přepad estébáků během takzvané Akce K ze 13. na 14. dubna 1950.
Milovaný kněz od pražského sv. Ignáce, Ludvík Armbruster, zemřel 18. prosince 2021. Zůstává v srdcích lidí jako moudrý, vzdělaný, laskavý kněz a jezuita obdařený vtipem a veselou povahou. Paměť národa uchovává přes šest hodin nahrávek jeho vzpomínek.
I během vlny omicronu potřebují staří lidé pomoci. Proto vzniklo Centrum pomoci Paměti národa. Redaktoři nejen natáčejí vzpomínky pamětníků, ale i pomáhají. Zajišťujeme nákupy, léky, a mnoho pro nás běžných záležitostí, které představují pro často izolované seniory vzácnost – např. kulturní a společenské vyžití. S prosbou se na Vás obracíme: staňte se členem Klubu přátel Paměti národa či donátorem Paměti národa, jste srdečně vítaní. Vše najdete na www.pametnaroda.cz.
Čech s rakouským občanstvím
Ludvík Armbruster se narodil v roce 1928 v Praze, po dědečkovi z otcovy strany rodina pocházela z Rakouska.
Doma se mluvilo česky a Ludvík se cítil být Čechem, přesto mu zůstalo rakouské občanství, které ho jako jezuitského novice v osudové chvíli v roce 1950 zachránilo před dlouholetou internací a možným vězněním.
„Rodina nechodila do kostela. Pocházím z takového postkřesťanského prostředí. Dětství jsem prožíval v nuselském údolí, kousek od sv. Ignáce, Karlova náměstí, Emauz. Vztah k církvi jsem začal prožívat jako středoškolák, kdy jsem se seznámil s jedním stařičkým jezuitou, páterem Františkem Kubíčkem,“ začíná se vyprávění Armbruster.
Faráře Kubíčka protektorátní úřady internovaly do Hradce, při loučení svému žáku doporučil čtyřicetiletého kněze, jezuitu od pražského sv. Ignáce, Františka Vlka, aby s ním pokračoval v rozhovorech o víře a modlitbách. I tohoto kněze v roce 1944 zatklo gestapo a pravděpodobně ve vyšetřovně umlátilo. Přišlo pak úřední oznámení, že na Pankráci zemřel na zápal plic.
Svatý muž proti nacistům
Patnáctiletý Ludvík Armbruster chápal svoji víru jako vzdor a protest proti nacistům.
„Bouřil jsem se tímto způsobem proti nevěřícím, proti nacisty ovládané společnosti. Bylo to podobné tomu, jako když za komunistů lidé chodili do kostela třeba jen proto, aby ukázali, že to myslí jinak,“ vysvětluje Armbruster, který tenkrát například ostentativně, když jel v plné tramvaji kolem kostela, se otočil, sklonil hlavu směrem ke kostelu a smekl čepici.
Lidé se prý až pohoršovali nad takovou zbožností. Jeho bratr i rodiče se mu smáli, říkali mu „svatý muž“.
Držte prach v suchu!
Po válce se Ludvík Armbruster radoval ze svobody krátce: „Naivně jsme si mysleli, že to půjde, ale rychle nám došlo, že to tak snadné nebude.“
Katolická církev veřejně odmítala komunisty hlásaný vědecký ateismus, považovala ho rozporný se základními pravdami víry:
„V septimě a oktávě na gymnáziu zavedli vyučování marxismu-leninismu ve filozofii. Dělali jsme obstrukce: Hlásili jsme se ke slovu a vyvraceli ho. Kvalitní literaturu k tomu jsme dostávali od jezuitů. V roce 1947, když jsem nastupoval do noviciátu, bylo jasné, že to nebude snadné.“
Ludvík Armbruster, ještě než se uchýlil do ticha a soustředěného studia teologie do kláštera na Velehradě a pak v jezuitském filozofátu v Děčíně, setkával se na modlitbách a přednáškách v sakristii kostela sv. Ignáce v Praze s faráři, kteří bojovali na frontách nebo s duchovními, kteří přežili koncentrační tábory a prošli gestapáckým mučením.
Přednášel jim například letec RAF, páter Boček, koncentráčník, jezuita, kněz a šéfredaktor nejčtenějšího křesťanského časopisu Katolík Adolf Kajpr, kterého komunisté měsíc před Akcí K odsoudili na dvanáct let vězení. Tito katoličtí intelektuálové vedli studenty k obezřetnosti a varovali je před přicházející komunistickou totalitou.
„Držte prach v suchu!,“ říkal studentům letec Boček.
„Právě se vracím z hradu!“ A jezuité se přestali stříhat
„Během noviciátu jsme byli úplně odříznuti od světa. Nečetli jsme ani noviny. Jenom nám páter Zgarbík při ohlašování denní instrukce oznámil: ,Tak chlapci, včera padla vláda. Možná že budeme muset utíkat‘.“
Proto se prý od té chvíle jezuité přestali stříhat dohola, aby nebyli nápadní. „Na Velehradě jsme byli jako na ostrově v Tichém oceánu. Jezuiti do nás nehustili nějaké anti-cosi, ať už antinacismus nebo antikomunismus, ale křesťanství, poznat Ježíše Krista, stát se citlivým vůči jeho poselství,“ vysvětluje profesor Armbruster, který v Děčíně na koleji v noci ze 13. na 14. dubna 1950 zažil hromadné zatčení během Akce K.
Likvidace klášterů – Akce K
Během celé Akce K (K jako kláštery) bylo do internace zatčeno 2376 mnichů z 28 řádů a z 219 řádových domů, 175 z nich skončilo v internačních klášterech se zvlášť ostrým režimem. V červenci a srpnu pokračovala policejní operace tzv. Akcí Ř zaměřenou proti ženským řeholím.
Akce K začala bušením na vrata a křikem. Policisté ponižovali rozespalé řeholníky, kopali je a fackovali.
Do děčínského jezuitského domu vstoupili ozbrojení muži s takzvaným zákonným zmocněncem, který prohlásil, že nyní budou všichni obyvatelé domu shromážděni, svršky hodí před sebe na zem a budou podrobeni tělesné prohlídce:
„Jak nás přišli pozatýkat, shromáždili nás do jídelny a ohlásili, že kdo by chtěl vystoupit z řádu, může se právě teď sebrat a jít domů. Mlčeli jsme. Nikdo se nepřihlásil. Pak nás odvezli do Bohosudova, kam postupně přiváželi všechny jezuity ze vzdálenějších měst,“ vypráví Armbruster, který zmocněnci oznámil, že je rakouským občanem.
StB zavelela: „Rakušák se spakuje a jede do Vídně!“
„Za pár týdnů nám dovolili poslat korespondenční lístek domů, jako že se nám dobře daří. Naši s tím zašli na rakouské zastupitelství a ti se zase obrátili na ministerstvo zahraničí.
Jednoho dne se v klášteře objevili dva tajní: ,Armbruster, spakovat! Za půl hodiny se odjíždí.‘ Pak mi oznámili, že budu vyhoštěn z republiky,“ popisuje Armbruster, který se během asi 24 hodin ocitl ve vlaku s doprovodem tajného policisty. Ten ho odvezl na hranice.
Armbruster pokračoval až do Vídně, kde vyhledal rakouské jezuity. Ti se postarali, aby se okamžitě dostal do Říma k nejvyššímu provinciálovi. Ten na základě této detailní zprávy o průběhu Akce K vydal takzvaný privilegis, který umožňoval českým jezuitům tajně přijímat věřící do noviciátu a vést řeholní formaci i v katakombálních podmínkách věznic, pracovních lágrů, vojenských jednotkách PTP a v civilních povoláních nejčastěji na stavbách, tedy právě tam, kam komunistický režim řeholníky zahnal.
Odešel na misie do Japonska
V Římě Ludvík Armbruster dokončil filozofická studia, během kterých se seznámil s japonským jezuitou, který ho lákal právě do Japonska. To po druhé světové válce otevřelo po několika staletích své hranice křesťanské misii, čehož se samozřejmě ujal hlavně jezuitský řád.
Jezuita Armbruster doputoval po měsíční plavbě do Jokohamy, kde jezuité vybudovali z ponorkových doků školu. Dva roky studoval jazyk.
„Víte, lidé se mě ptají, jak dlouho mi trvalo naučit se japonsky. Odpovídám jim, že prvních pětadvacet let to bylo těžké,“ směje se profesor Armbruster, který říká, že vše – tak jako jazyk – je v Japonsku vzdálené evropské kultuře.
„Jejich národní povaha je, že jsou uzavření. Těžko navazují horizontální vztahy. Ty vertikální fungují – nadřízení a podřízení. Někdy se říká princip jízdního kola. Nahoře se hrbit, dole na podřízené dupat. Tak to jim jde. Ale ty vztahy horizontální, například rodina – oni tak jako my mezi sebou nekomunikují. Že by se někdo otevřel? To ne. Oni jsou každý pro sebe,“ popisoval Armbruster, který ovšem vypráví, že v Japonsku nalezl mnoho velmi blízkých a drahých přátel.
K lidem se prý misionáři přicházející po druhé světové válce dostávali skrze vzdělávání. „Zakládali jsme školy. Dnes tam máme jedenáct prestižních univerzit. Zakládali jsme školky. Když se staráte o jejich děti, tak jejich rodiče s vámi mluví a zajímají se o vás,“ vysvětluje Ambruster.
Říká, že se v Japonsku žije velmi příjemně, protože za nejvyšší ctnost se považuje zdvořilost. „Hřích, který se v Japonsku neodpouští v tomto ani v příštím životě, je nezdvořilost. Vidíte, tady je to opak. Velmi to kultivuje veřejný prostor, v politice se lidé k sobě chovají zdvořile, nikdo nikoho nepodráží, můžete se na ně spolehnout.
Ale nemyslete si, že jste se dostali za tu jejich masku. Oni ji nosí ve dne v noci. Jako v tom jejich tanci No, na jevišti si nasazují usměvavou masku. Japonsko vám drahé dělá jen několik opravdu blízkých lidí, na které se můžete naprosto spolehnout, a to je krásné. Jejich veřejný život probíhá opravdu příjemně bez třenic, ale chybí jim ten vztah. Holt každý máme to svoje,“ vypráví s úsměvem jezuita a kněz Ludvík Armbruster o svém 40letém působení v Japonsku.
Do Japonska jezuita Armbruster přicestoval v době, kdy země procházela nesmírně těžkým obdobím vyrovnávání se s minulostí. Dosud nikdy v historii neporažený národ byl tvrdě sražen na kolena nevídanou zbraní hromadného ničení – atomovou bombou svrženou Spojenými státy na města Nagasaki a Hirošima, kde zahynulo přes 200 tisíc lidí.
Japonci jakožto spojenci nacistického Německa prohráli válku. Následující léta vycházela před světovou veřejností najevo zvěrstva, kterých se japonští vojáci dopouštěli na bojištích, v táborech na vězních, masakry civilních obyvatel v zemích, které Japonci okupovali. Například nepředstavitelných zločinů se Japonci dopouštěli v čínském Nankingu v roce 1937, kdy povraždili na 300 tisíc civilistů.
Uvádí se, že v důsledku japonské okupace Číny zahynulo až 15 milionů obyvatel, Japonci za války ztratili kolem dvou milionů svých obyvatel. Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo až 15. srpna 1945, pár dní po svržení atomových bomb.
Jak se se svou minulostí vypořádalo a vlastně vypořádává dodnes, zeptal se Adam Drda jezuitského misionáře v Japonsku Armbrustera: „Oni jim to pořád vyčítají. Jak Korejci, Číňani, Filipínci: ‚Chceme to slyšet!‘ Chtějí, aby se pokořili. Pěkně na kolena. Oni to po nich vyžadují, ale Japonci na to neodpovídají, nemají se k tomu. Víš, já jsem pracoval těch čtyřicet let na univerzitě, akademicky. Měl jsem své japonské kolegy, vyučovali jsme filozofii. Ten, který vedl oddělení filozofie na univerzitě, kde jsem i já přednášel, to byl takový starý pán, o generaci starší než já a on všechnu tu válku prožil. Hodný, pokorný, otevřený. On nám to vysvětloval, říkal: ‚Víte, my jsme šli do války, aby mohly naše děti žít.‘
Japonsko je velmi chudá země na nerosty, zdroje. Nemají ropu, ani uhlí, železo, vše musí dovážet, zpracovávat a prodávat na světových trzích levněji než ostatní. Přemýšleli, když viděli bohatou Evropu a USA, proč se musí dřít a nic z toho nemají. A došli k tomu, že Evropani zbohatli na koloniích. Tak si řekli – uděláme si také kolonie. V Mandžurii (severovýchodní Čína, pozn. red.) mají suroviny, energii a nic s tím nedělají. Začali se roztahovat a napadli Čínu.
Společenství národů jim tenkrát řeklo: ‚To nesmíte! To je nemravné!‘ Oni se bránili, že vždyť i vy jste to tak dělali. ‚No jo, ale to už bylo dávno a teď to nesmíte.‘ Z Ameriky jim pak vzkázali: ‚Když tam půjdete, tak vám zatáhneme kohouty, nedostanete ropu a další suroviny, tak to zkuste, no.‘ A tak se Japonci pustili do války se Spojenými státy,“ vysvětluje Armbruster.
Až teprve po válce postupně vymizela japonská ideologie o nadřazenosti, podle které japonský císař byl ztělesněním boha slunce a každý Japonec se považoval za duchovního potomka tohoto boha.
Podle jezuity dnes žije v Japonsku víc než milion křesťanů. Ti se ale k tomuto západnímu náboženství nijak hlasitě nehlásí, neregistrují se. Podle něj to není v japonské povaze písemně se přihlašovat k náboženství.
Naučili jsme se lhát a chovat se bezohledně
Profesor Armbruster přednášel filozofii na univerzitě v Tokiu, vedl kněžský seminář, působil jako ředitel centrální knihovny univerzity Sophia. Po roce 1990 se na prosbu českých jezuitů vrátil zpět domů.
Osm let vedl jako děkan Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy a působil jako kněz u kostela sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí, nedaleko míst, kde prožil své dětství.
Lidé se ho prý často ptali, jak se česká společnost podle něj proměnila: „Můj dojem je, že jsme tu zesurověli a že jsme se naučili lhát. Za protektorátu jste museli, abyste přežili, od rána do večera lhát. Nikdo nesměl říci, co si opravdu myslí. To trvalo pět let a to se dá dát do pořádku.
Ale po čtyřiceti letech komunismu? Mě to opravdu zlobí, když se s někým bavíš, a on ti řekne: ‚Hele, když se tě budou ptát na tohle, řekni jim tak a tak, bude to pro tebe lepší.‘ Co tě to napadá! Buďto jim řeknu pravdu nebo jim neřeknu nic, ale přeci jim nebudu vyprávět pohádky. Lhaní se tu stalo něčím normálním. A to zesurovění?! Dám příklad. Málem mě srazil autobus. Šel jsem na zelenou, přijel zezadu a zahýbal. Uskočil jsem na poslední okamžik. To je bezohlednost,“ popisuje naší společnost na nahrávce z roku 2016 profesor Armbruster, který zemřel na konci roku 2021 ve věku 93 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
