Chráněná dílna Naděje Litoměřice

Vešli jsme do chráněné dílny litoměřické Naděje. Vedoucí je paní Kolburdová. Co zde vlastně děláte?

Anna Koloburdová: „Poskytujeme sociálně pracovní terapii pro lidi s mentálním a kombinovaným postižením. My nejsme volnočasový klub, kde bychom dělali nějaké rekreační činnosti, aby se klienti třeba jen uvolnili nebo nějak zabavili, ale tady jde o nějaký cílený nácvik pracovních dovedností. Cílem těch našich dílen je, aby klienti jednak našli své pracovní uplatnění, protože mají problémy najít práci na chráněném a otevřeném trhu práce. Potom takovým dalším cílem je, aby si zvýšili svoje sebevědomí prostřednictvím činností, které tady dělají, a aby také zvýšili své schopnosti v oblasti sebeobsluhy a soběstačnosti.“

Možná, že bychom se teď mohli podívat na něco, co tady zrovna vaši klienti dělají.

Anna Koloburdová: „Věnujeme se pletení košíků z papírových roliček, vyrábíme různé dekorační předměty, pracujeme podle toho, co je baví. Takže ty dekorační předměty jsou potom velmi různorodé: chvilku navlékáme třeba korálky, vyrábíme zvonkohry, děláme věnečky z různých druhá materiálů, potom se věnujeme tkaní koberců na kolíkovém stavu a máme zahradu.“

Podíváme se, co tady dělá paní. Dobrý den. Můžu se zeptat, co zrovna děláte?

Klientka: „Vyrábím z korálků náramek.“

Korálky máte v různých barvách – jak víte, kterou tam máte zrovna dát?

Klientka: „Já to mám spočítané.“

A co s tím náramkem budete potom dělat?

Klientka: „To třeba někomu dám na památku.“

Paní Renata Křížová: Kolik klientů sem dochází do chráněné dílny?

Renata Křížová: „Tak zhruba těch deset – jedenáct denně.“

A střídají se, nebo jsou to stejní klienti?

Renata Křížová: „Jsou to většinou klienti stejní, ale chodí v různé dny, takže třeba jeden klient chodí v pondělí a středu dopoledne, pak chodí zase jiní odpoledne, ale zhruba těch deset denně tady mám.“

Co je vlastně cílem té sociální služby?

Renata Křížová: „Aby si tady klienti, kteří nejsou uplatnění na trhu práce nebo speciálně v chráněných dílnách, zdokonalovali své pracovní návyky a aby tady i trávili čas.“

Paní Koloburdová, je to asi i významná pomoc pro rodiny a pro zázemí klientů. Co byste o tom řekla?

Anna Koloburdová: „Samozřejmě pro ty rodiny je to určitá pomoc v tom, že vědí, že o klienty je postaráno, že se nemusí bát. Tady mají prostor, jak bezpečně trávit čas, kde je nikdo nehlídá, oni se zaměstnávají vlastní činností, pracují proto, že chtějí, mají zájem a samozřejmě ta rodina si může vyřídit své vlastní záležitosti. Jinak ta služba je bezplatná.“

A navíc klienti vyrábějí krásné věci a krása, jak známo, povznáší.