Čeští lékaři změnili mladým Afgháncům životy
Jsou malí, nemocní a potřebují lékařskou pomoc. Měli však smůlu. Narodili se v zemích, kterými prošla válka, a lékařský zákrok je v jejich rodné zemi zcela nedostupný. Řeč je o dětech, kterým vrátili zdraví čeští lékaři. Za posledních 17 let prošlo programem Medevac 126 dětí z Bosny a Kosova a v posledních letech zejména z Afghánistánu. Jak žije jeden z bývalých pacientů?
Jsme v domku poblíž kábulského letiště. Nevelký dvorek, dva pokoje a kuchyň. Tady je domov malého Sabir. Je mu 6 let, ale na svůj věk je docela malý. Především je však velmi plachý a dlouho se skrývá za svým otcem. „Dnes je na tom zdravotně docela dobře. Dovádí s ostatními dětmi, někdy dokonce hraje fotbal,“ říká Sabirův otec. „Když se ochladí, má trochu problémy. A občas ho musíme vzít do nemocnice. Snad se to zlepší s přibývajícím věkem.“
Sabir je nejstarší ze tří sourozenců, je však miláčkem celé rodiny. Možná i proto, že je zranitelnější než ostatní děti jeho věku. Sabir totiž stále ještě nemluví. „Znám ho od narození. Před operací v České republice téměř nechodil, nemohl se hýbat. Teď je to mnohem lepší, určitě o 90 %,“ říká Sabirův strýc Nazir.
Malý pacient přirostl k srdci i Lucii Tomáškové ze sdružení InBáze Berkat, která se o něj starala během jeho pobytu v Praze. „Mám tady fotku. Takhle vypadal, když přiletěl. Mám i fotky po operaci, jak se směje, jak se učí chodit na chodbě nemocnice,“ ukazuje. „Je to moje láska a celé 4 měsíce jsme spolu prožívali opravdu intenzivně.“
Sabir měl štěstí. Čeští lékaři z vojenské polní nemocnice, která byla tehdy v Kábulu, jej vybrali jako nadějného pacienta. Krátce po vyšetření odletěl do Prahy, kde podstoupil další vyšetření srdce a míchy. Nebýt operace, nejspíš by už nežil.
„Sabir měl vážné vady. Bez operaci by zemřel jako malé dítě,“ vysvětluje Lucie Tomášková, která jej doprovázela ke každé operaci a dennodenně o něj pečovala. Na ni však nejspíš malý Sabir zapomněl. Ze svého čtyřměsíčního pobytu si kromě zdraví odnesl do života i praktické návyky. „Tehdy byl sice hodně malý, ale v Praze se naučil umývat si ruce před jídlem. Stal se až úzkostně čistotným. Když má špinavé ruce, začne hned plakat a chce se umýt,“ směje se Nazir.
Nejen malému Sabirovi změnil pobyt v Česku život. Nikdo jiný z rodiny neuměl anglicky, a tak ho doprovázel jeho strýc. „Strýc Sabira byl velmi mladý. Bylo mu asi 20 nebo 22 let a neměl ani ponětí, jak se starat o malé dítě. Proto jsem zůstávala v nemocnici a starala jsem se o něj sama,“ vzpomíná Lucie Tomášková.
Zatímco byl Sabir v nemocnici, jeho strýc objevoval život v Evropě. S malým pacientem se sice do Kábulu vrátil, nemyslel však na nic jiného než na další cestu do Evropy, a tak se vydal na dobrodružnou pouť přes Írán a Turecko až do Holandska. Do Kábulu se už nevrátil.
