České kupecké počty
Země platící eurem schválily včera v noci obrovský záchranný plán, na jehož obrovitost a razanci kouká celý svět s otevřenou pusou. Lisabonská smlouva pomoc v rámci eurozóny zakazuje, ale důležité je, že nyní bylo rozhodnuto na základě smluvního článku 122, kde se píše „o mimořádných událostech, které se vymykají kontrole“. Tím se umožňuje výjimka, na kterou – mimochodem - samotné Řecko nedosáhlo.
Vznikne Evropský garanční fond, který bude disponovat částkou 500 miliard eur. S dalšími gigantickými mimořádnými opatřeními, které nebudeme v komentáři rozebírat, přispěchala Evropská centrální banka i další světové centrální banky. Podle všeho se asi za pět minut dvanáct podařilo zabránit velké katastrofě.
Teď ale k českým aspektům, které se týkají celé věci. Ministr financí Eduard Janota prohlásil, že naší ekonomiky a veřejných financí se schválení gigantického balíku nijak zásadně nedotkne. „Nějaký přímý dopad na Česko nečekám žádný,“ pravil.
Je zajímavé, jak se představitelé české úřednické vlády vždy zmohou jenom na kupecká prohlášení o tom, že nám se nic nestane, že nás něco nebude nic stát nebo že nás se něco netýká.
Jsou státy, které k tomu přistupují jinak. Například Švédsko a Polsko, kde se eurem neplatí, přislíbily dobrovolnou účast na garančním fondu. Jak to, že si Švédsko a Polsko podle agentur na něco takového troufnou? A proč si tedy netroufne Česká republika? Takové Polsko je v přepočtu HDP na obyvatele pořád chudší než Česká republika a tamější infrastruktura mnohem zaostalejší.
Předpokládám, že v těchto zemích se jenom jaksi kupecky nepočítá, co je momentálně výhodné, či nikoli, Můžeme se na to dívat různě. Buď chápeme solidaritu nezištně, tedy ve smyslu, že se má pomoci, když to je třeba, anebo na své zájmy pohlížíme dlouhodobě: pomáháme, protože se někdy může stát, že budeme potřebovat pomoc my.
Nebo jinak: někdo chce pomoci, protože touží být vnímán jako sebevědomý a pozitivní partner. Dělat něco zdánlivě nevýhodného může být nakonec i výhodné. Anebo je to kombinace toho všeho: tedy solidarity, sebevědomí i inteligence.
Píše se teď hodně v Česku o slovenských postojích. Na Slovensku většina elit nechce o pomoci Řecku ani slyšet a všichni se na tom snaží vytlouci politické body. Tak se mi trochu zdá, že kdybychom byli v eurozóně, byli bychom vůči jakékoli evropské solidaritě ještě mnohem nevrlejší a odmítavější, než jsou Slováci. A ještě bychom si připadali jako koumáci, kteří na to skvěle vyzráli.
Politickým dopadům se nevyhneme. Prezident republiky zdůrazňuje, že až bude jmenovat premiéra, bude přihlížet k tomu, jak je která strana zodpovědná vůči veřejným financím. Věcně nic proti tomu, i když z ústavního pohledu to považuji za prezidentský aktivismus.
Důležité je ale něco jiného: prezident je vyhrocený euroskeptik, který bude chtít využít turbulencí eura a možných zrychlených integračních snah v Evropě ve svůj euroskeptický prospěch. Bude vybírat premiéra, který s ním v tomhle souhlasí. Bude určitě tlačit a apelovat na ODS a Petra Nečase, aby se navrátili ke svým euroskeptickým kořenům.
Slabostí české politiky je, že sociální demokracie – dříve vstřícná vůči EU – dnes mlčí jako hrob či hraje mrtvého brouka. Jiří Paroubek chce být premiérem a nechce si prezidenta rozhněvat. A již vícekrát předvedl, že tomu prostě přizpůsobí úplně vše. Krom toho: euro zrovna není moc populární, že…
Zprávy z iROZHLAS.cz
-
Firma spojená s dříve vlivnými muži ODS obrala stát solárním podvodem o téměř 500 milionů, píše žalobce
-
Nehoda, či úmysl? Policie šetří požár hotelu, který spojuje billboardového bosse s jeho údajnou obětí
-
Změnily se normy, mít děti je luxus. ‚Dokud drží křehká společenská rovnováha, přijdou na svět,‘ říká sociolog
-
Ekonom: Evropa musí být asertivní. Trump chtěl způsobit paniku, ale možná se přepočítal