Aloisi Dubcovi nejdřív veleli nacisté, pak se stal partyzánem a letcem RAF. Těžce se mu vzpomíná na zabíjení, je šťastný, že zachránil životy zajatců

Účastnil se s nimi bitvy severovýchodně od Milána u vesnice Borno, kde partyzáni zmasakrovali asi 30 německých důstojníků. Byli to prý převážně techničtí specialisté kráčející na tajnou poradu. Dva vojáky wehrmachtu, jejich předsunutou stráž, partyzáni bez výstřelu zajali a po bitvě chtěli popravit. Zkroušení zajatci prosili o milost. Zastal se jich Alois Dubec a dostal je na starost.

Alois Dubec se narodil 28. června 1923 ve Vlachově Lhotě na Valašsku do osmičlenné rodiny rolníka, který hospodařil zhruba na dvou hektarech půdy. Pro malého Aloise byl největším vzorem nejstarší bratr sloužící u četníků. Alois od dětství toužil stát se vojákem nebo policistou. A tak, když mu bratr v roce 1941 poradil, jak se vyhnout nucenému pracovnímu nasazení v říši, neváhal. Osmnáctiletý Alois se přihlásil do tzv. vládního vojska.

Vládní vojáci, kterým se v protektorátu posměšně přezdívalo Háchovi Melody Boys, často místo policejní činností stavěli v Praze protipožární nádrže, v létě pomáhali na žních, měli na starost hlášení náletů. Na konci května 1944 vycvičený voják Alois Dubec nastoupil s jednotkou do vlaku na trase Plzeň – Mnichov – Innsbruck – Trident – Verona. Umístili ho k jednotce u Milána, kde střežili jeden úsek železniční trati.

Alois Dubec za války|foto: Post Bellum

Spřátelil se s místní rodinou: „Většina Italů byla protifašisticky zaměřená. Povídali jsme si a vyplynulo, že bychom s několika dalšími rádi odešli k partyzánům. Při druhé návštěvě mi jeden z nich přislíbil, že jeho mladší bratr nás k nim odvede,“ vypráví Dubec, který při noční službě s přáteli svrhli těžké kulomety do řeky.

S několika přáteli odešli do hor k italským partyzánům: „Starším jsme nic neřekli. Ne, že bychom jim nevěřili, ale měli doma rodiny a věděli jsme, že by s námi nešli. Utekli jsme v noci v deset hodin večer, další den jsme se za dne schovávali v kukuřici. Došli jsme do oblasti Schilpario ovládané italskými partyzány, Němci do té oblasti nechodili. Byli jsme tam s ´garibaldiny´, to byla organizace s komunistickou orientací, ale nijak nás nepřesvědčovali. Krátce po nás dorazila další skupina Čechů přímo z velitelství vládního vojska. Dohromady nás v oblasti bylo kolem dvaceti Čechů,“ říká Dubec. Partyzánská jednotka prý čítala něco přes stovku mužů.

Střelil nepřítele z 20 metrů do zad a okradl ho o peněženku

Alois Dubec frekventantem RAF|foto: Post Bellum

V horách s partyzány strávil pan Dubec několik měsíců. Dodnes ho pronásledují vzpomínky z masakru u vesnice Borno: „V horském zámečku se konala jakási konference německých důstojníků. ´Hände hoch!´ Sahali po zbraních, tak se muselo střílet, začal masakr. Bylo to my nebo oni. Jeden z nich utekl. Pronásledoval jsem ho. Ze vzdálenosti asi 20 metrů jsem se zastavil a střelil ho. Došel jsem k němu, chrčel, od úst pěna, otočil jsem ho a vzal jsem mu peněženku. Tak to tam chodilo. Bylo v ní asi 800 lir, tudíž skoro nic, za to jsme mohli mít tak dvě lahve vína. Vzal jsem si tu peněženku do Anglie, kde mi ji pak někdo ukradl, měl jsem tam pět liber. Říkal jsem si, tak to máš za to, že jsi mu ji vzal,“ vypráví Dubec, který v peněžence kromě peněz našel i fotku jeho dětí a manželky.

Bylo mu líto, že ho zabil, ale pak se dozvěděl z vysílání BBC, která o bitvě informovala, že jeden z důstojníků utekl a potvrdilo se to prý i později z odborné literatury: „Byl jsem rád, že jsem ho nezabil. Jen zranil.“

Zastal se zajatců a dostal je na starost

Během této bitvy u Borna partyzáni zajali dva vojáky wehrmachtu, kteří jako předsunutá hlídka doprovázela německé důstojníky. Po bitvě se partyzáni usnesli, že je zastřelí. Vojáci plakali a prosili o milost, že se blíží konec války a chtějí se přidat na jejich stranu. Aloisi Dubcovi se jich zželelo. Zastali se jich. Velitel partyzánů je tedy ušetřil, ale s podmínkou, že je Češi budou mít na starost, hlídat je ve dne v noci.

Alois Dubec ve slavností uniformě|foto: Post Bellum

Dubec říká, že to byla strašná kalvárie, dohlížet na ně, tahat je do kopců, dávat pozor, svazovat a podobně. Ale netrvalo to dlouho. Když se přiblížila zima, italští partyzáni se rozpustili, odešli domů: „V zimě prostě nebojovali. Odešli za svými rodinami. A my Češi z vládního vojska jsme zůstali sami. Takže jsme se dohodli, že přejdeme hranice do Švýcarska. U jedněch horských jezírek jsme se zastavili a ostatní se dohadovali, co s těmi dvěma zajatci, že je zastřelí a hodí do jezera. Já jsem říkal, nedělejme to. Tak jsme je táhli až k hranicím.“

Italští převaděči je dovedli do neutrálního Švýcarska do uprchlického tábora, kde s nimi přebývali i dva zajatci, ze kterých se stali uprchlíci jako z Čechů: „Švýcaři se k nám chovali slušně, sběrný lágr byl čistý, žilo v něm asi 150 lidí devatenácti národností. Při distribuci jídla vznikaly problémy. Hlavně Poláci a Rusové se rvali. Při rozdělování jídla nadržovali svým. Nakonec osazenstvo tábora odhlasovalo, že jídlo mají rozdělovat Češi, že my nebudeme nikomu nadržovat. Tudíž jsme se měli docela dobře,“ vypráví Dubec, který se přihlásil do československé zahraniční armády, která se tam tvořila.

Alois Dubec s piloty RAF v roce 2009|foto: Post Bellum

Český konzul Kopecký zajistil vojákům šest franků na den a cestu do Paříže. Dubec krátce vedl v kasárnách základní výcvik pro nováčky. Hlásil se jako mnozí další k letectvu do Anglie. Ze stovky přihlášených vybrali pět zájemců. A Dubec byl mezi nimi. Odcestoval do anglického Southendu, kde do konce války absolvoval pilotní výcvik u RAF. Nasazen do akce nebyl, výcvik nedokončil, protože válka skončila. V srpnu 1945 se s českými letci RAF vrátil do Československa.

Měl být stíhačem, stal se horníkem

Po válce se hlásil k letectvu, chtěl létat jako stíhač, ale vzhledem k tomu, že neměl ani maturitu, nařídili mu vrátit se do školy a začít svoji vojenskou kariéru od úplného začátku. Myšlenky, že by někdy létal, se vzdal, prošel topografickým kurzem a přijal místo ve Vojenském zeměpisném ústavu.

plk. Alois Dubec v roce 2018|foto: Post Bellum

Krátce po komunistickém puči v roce 1948 ho jeho kolega, jistý štábní kapitán, přesvědčený komunista a místní kádrovák z přátelství varoval, že zápaďáky, zvlášť příslušníky RAF, budou velmi brzy vyhazovat a pronásledovat, a ať raději sám zažádá o propuštění z vojenské služby. Pomohl mu zařídit inženýrské místo geometra u národního stavebního podniku Stavoprojekt.

V roce 1949 na jakési celozávodní schůzi byl před shromážděnými třemi stovkami kolegů prohlášen za antisocialiského západního živla, který svojí socialistickou uvědomělost může prokázat pouze tvrdou dělnickou prací a byl vyhozen. Do roku 1968 pracoval v lomu, dolech, na stavbách, jako stavební dělník, horník, dlaždič. Časem se vypracoval na vedoucího pracovní čety a získal si respekt, protože rozuměl inženýrským plánům a odhaloval chyby v nákresech.

Alois Dubec v roce 2006|foto: Post Bellum

V roce 1968 krátce po srpnové okupaci utekl do Švýcarska: „Na hlavním nádraží v Praze nám zaměstnankyně drah říkala: ´Ne abyste se do toho srabu vraceli.´ Vedle ní stál Rus s automatem. To člověk nezapomene, to se vryje do paměti,“ vzpomíná Alois Dubec, kterého komunistické soudy v nepřítomnosti odsoudily na dva roky a sedm měsíců nepodmíněně. Švýcarsko vítalo techniky s otevřenou náručí. S přítelkyní se usadili v kantonu Thurgau, kde se vzali. Alois Dubec pracoval až do důchodu na stavbách jako technik.