Agenti prý chtěli zdiskreditovat novináře

23. září 2009
00399407.jpeg

Vojenská tajná služba je podezřelá, že se podílela na diskreditaci novináře, který se zabýval minulostí ministra obrany Martina Bartáka. Vojenská rozvědka měla na novináře shromažďovat informace o jeho působení v Československé lidové armádě.

Státní zastupitelství prověřuje pokus o diskreditační kampaň proti reportérovi deníku MF Dnes Janu Gazdíkovi. Podle informací Českého rozhlasu část podkladů, které se v kompromitujícím materiálu ocitly, měli zajistit příslušníci Vojenského zpravodajství. Státní zastupitelství teď prověřuje, kdo z ministerstva obrany si sbírání informací na novináře objednal.

Na Nejvyšší státní zastupitelství dorazilo v půlce března velmi nezvyklé udání. Jeho autor, který se odmítl podepsat, v něm upozorňuje na to, že reportér Mladé fronty Dnes Jan Gazdík je takzvaným spícím ruským agentem. Anonym v udání popisuje úzké napojení Gazdíka na osoby, které v tu dobu působily na ministerstvu obrany nebo měly do jeho struktur velmi dobré kontakty.

Součástí anonymu je podle pátrání Českého rozhlasu i digitální nosič, který obsahuje informace z Gazdíkovy minulosti. Na vysvětlenou - Jan Gazdík byl před rokem 1989 důstojníkem socialistické armády, studoval žurnalistiku v Sovětském svazu a psal články do vojenských časopisů Palcát a Obrana lidu. Dokumenty, obsažené ve zmiňovaném udání, pocházejí právě z této doby.

Mluvčí Nejvyššího státního zastupitelství Renata Malinová ke zjištění Českého rozhlasu řekla: "Mohu potvrdit, že jsme toto podání obdrželi. Postoupili jsme je k dalším opatřením Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze." Naše informace tedy nevyvrátila, ale podrobnosti nesdělila.

Pokusili jsme se proto zjistit podrobnosti - tedy například co obsahovalo přiložené CD nebo co konkrétně úřady v současné době v případu prověřují - přímo na Vrchním státním zastupitelství.

"Podání včetně přílohy, což bylo cédečko, jsme vzali a odeslali, jak my říkáme, postoupili na Městské státní zastupitelství v Praze k dalšímu rozhodnutí a vyhodnocení celé věci. Není v našich možnostech, a ani ze zákona nesmíme v tuto chvíli informovat ani o obsahu, ani o dalším postupu v této věci," řekla mluvčí Válová.

Postupným zjišťováním jsme došli k tomu, že informace o tom, že má být Jan Gazdík spícím ruským špiónem, skončila nakonec na Obvodním státním zastupitelství pro Prahu 6.

Podle našich informací státní zástupce zjišťuje, jakým způsobem se v udání ocitl například Gazdíkův personální spis z Československé lidové armády nebo články z už zmiňovaných armádních periodik. "Oznámení sem bylo doručeno cestou vyšších orgánů a teď se prověřuje," řekl žalobce Ladislav Malovec.

Podle něj záležitost prověřuje vojenská policie. Při vyšetřování případu se překvapivě přišlo na to, že materiály přiložené na digitálním nosiči k udání na Gazdíka jsou totožné s těmi, které si počátkem listopadu vyzvedávali na pražském krajském vojenském velitelství příslušníci Vojenského zpravodajství. Nikdo jiný než zmiňovaní příslušníci tajné služby se přitom o Gazdíkovy materiály z armády v minulosti prokazatelně nezajímal.

Při vyšetřování se také podařilo zjistit, že Gazdíkovy články z tendenčních vojenských tiskovin Obrany lidu a Palcátu byly obstarány ve Vojenském historickém ústavu Praha a skončily u tehdejšího poradce prvního náměstka ministra obrany a dnes náměstka ministra Martina Bartáka - Jana Fulíka.

Přesně v ten samý den přitom časopis Týden zveřejnil informaci, že - tehdy ještě náměstek - Martin Barták pověřil svého tiskového mluvčího poněkud nezvyklým úkolem: měl zavolat do redakce Týdne a požádat o souhlas se zveřejněním textu o Gazdíkově vojenské minulosti, který periodikum před lety publikovalo.

Český rozhlas se proto pokoušel několikrát kontaktovat ministra obrany Martina Bartáka i Jana Fulíka, aby se k celé záležitosti vyjádřili. Martin Barták byl minulý týden na pracovní návštěvě ve spojených státech a odmítl na otázky Českého rozhlasu odpovědět.

Po naléhání o týden později nakonec zareagovala e-mailem tisková služba ministerstva: "O trestním oznámení na redaktora deníku MF Dnes Jana Gazdíka není ministerstvu obrany nic známo. Tvrzení, že se někdo z představitelů resortu, které žádáte o stanovisko, na něčem takovém podílel, je nesmysl a nepravda."

Šéfredaktora MF Dnes, jejíž reportér byl zmíněným způsobem napaden, Roberta Čásenského informace Českého rozhlasu silně znepokojily. "Pokud by byla pravda, že státní bezpečnostní aparát nasadil nějaké prostředky k tomu, aby se pokusil diskreditovat novináře, který píše nepohodlné články o vedení ministerstva, považoval bych to za skandální. Věřím, že by taková věc byla řádně vyšetřena," dodává šéfredaktor MF Dnes Robert Čásenský.

Najde se vůbec někdy viník?

Právě informace o působení Jana Gazdíka v Československé lidové armádě a jeho psaní do tendenčních vojenských tiskovin jsou jádrem diskreditační kampaně. Český rozhlas proto pátral mezi vojáky, zaměstnanci ministerstva obrany a v justici po tom, jaké informace byly pro tuto kampaň zneužity. Následně jsme se pokusili sestavit časovou osu, kdy a odkud byly jednotlivé materiály opatřeny.

4. listopadu 2008

Příslušníci Vojenského zpravodajství vyzvedávají na dvou místech, v Praze a v Olomouci, osobní spisy Jana Gazdíka z doby, kdy sloužil v socialistické armádě. Materiály předávají řediteli jednoho z odborů Vojenského zpravodajství. Jeden z vyzvednutých dokumentů se shoduje s materiálem, který je vypálen na digitálním nosiči jako příloha podání na Jana Gazdíka na Nejvyšším státním zastupitelstvím.

7. listopadu 2008

V MF Dnes vychází materiál Jana Gazdíka a Tomáše Syrovátky o kontroverzním Rusovi Andreji Korpljakovovi a jeho vazbách na bezpečnostního šéfa vsetínské zbrojovky Viktora Labského a možném napojení na náměstka ministra obrany Martina Bartáka.

Tentýž den kontaktuje mluvčí ministerstva obrany Jan Pejšek časopis Týden a z pověření Martina Bartáka žádá o souhlas ke zveřejnění článku o vojenské minulosti Jana Gazdíka na webu ministerstva. Bartákův poradce Jan Fulík si na Vojenském historickém ústavu nechává obstarat Gazdíkovy články z Obrany lidu a Palcátu z let 1980 až 1984.

20. listopadu 2008

V tento den je vypálen nosič, který je přílohou podání na Jana Gazdíka na Nejvyšší státní zastupitelství. Datové médium obsahuje osobní spis vojáka Československé lidové armády Jana Gazdíka, který je totožný s materiálem, který 4. listopadu vyzvedli příslušníci tajné služby na pražském krajském vojenském velitelství. Nosič obsahuje i Gazdíkovy články, které shodují s těmi, které si z Vojenském historického ústavu vyžádal Bartákův poradce Jan Fulík.

10. března 2009

Na Nejvyšší státní zastupitelství doráží anonymní udání s digitální přílohou, že Jan Gazdík je spící ruský agent a má řídit skupinu lidí, kteří pracují ve prospěch ruských zpravodajských složek.

Pokus o diskreditaci novináře a zneužití osobních údajů stále prověřuje Státní zastupitelství pro Prahu 6 a vojenská policie. Vyšetřující složky zatím nezajistily důkazy, aby žalobce mohl zahájit oficiální trestní řízení. Otázkou je, jestli po tak dlouhé době, co vyšetřování tohoto případu probíhá, ještě nějaké důkazy zneužití bezpečnostního aparátu k podivným hrám zbyly.

Tajné služby řádí i u našich sousedů

Diskreditační kampaně na novináře a jejich sledování na hranici a za hranicí zákona - s těmi mají zkušenosti například na Slovensku nebo v Německu.

Pokusy slovenské tajné služby kompromitovat novináře, o kterých se ví, jsou vlastně ty neúspěšné, což je trochu zkreslující. Nicméně alespoň nějaký obrázek o metodách nabízejí.

Nejznámější případ je starý jedenáct let. V Bratislavě se začaly šířit letáky a plakátky formulované jako výzva nešťastné matky, jejíhož synka zneužily dvě, jak se v materiálech psalo, bestie. Dva mladí muži prý ve svém bytě zneužívají nezletilé kluky k homosexuálním hrátkám. Ty navíc točí a šíří formou videokazet.

Následovala adresa a dvě jména. Jedno patřilo redaktorovi nejčtenějšího deníku, druhým byl reportér nejposlouchanějšího rádia. Klíčem k případu je ovšem jeho spolubydlící. Podle svých slov ho již dříve pracovník Slovenské informační služby pod pohrůžkou ublížení jeho rodině donutil poskytovat informace z novinářského prostředí. Když ale odmítl překročit určitou mez, přišla odveta.

Tajná služba tedy měla motiv a prostředky. Ministerstvo vnitra se ze všech sil snažilo zamést tyto souvislosti pod koberec. Přitom se samozřejmě nikdy nenašly žádné videokazety ani nikdo v souvislosti s osočenými nepodal oznámení o zneužití nezletilého hocha. Oba novináři situaci ustáli. Až po pár letech se jejich osudy vzdálily.

Tento svého druhu happy end by však neměl zakrývat vzpomínku na to, že po větší část 90. let na Slovensku vládl Vladimír Mečiar, jehož jedna novinářská organizace zařadila do světové desítky největších nepřátel tisku. Sledování nepohodlných novinářů následované jejich kompromitací nebo alespoň pomluvami bylo za jeho působení ještě tím menším zlem. Někteří byli vystaveni výhrůžkám, fyzickým útokům i pohledu na své auto zničené výbuchem. Byli to zejména ti, kteří se zajímali o práci tajné služby a hlavně o její podíl na únosu prezidentova syna.

Ani v sousedním Německu není sledování novinářů tajnými službami žádnou výjimkou. Dosavadní případy ale na rozdíl od Česka pokaždé způsobily politické "zemětřesení" a personální změny u zpravodajských služeb.

Spolková zpravodajská služba (BND) se v 90. letech potýkala s únikem informací ze svých řad, které končily na titulních stranách novin a časopisů. Aby tyto netěsnosti odhalil, nařídil tehdejší šéf jedné ze tří zpravodajských služeb August Hanning v letech 1993-98 sledování a odposlouchávání některých novinářů. BND si tehdy posvítila i na publicistu Ericha Schmidta-Eenbooma, který o práci tajné služby kriticky referoval.

Největší poprask ovšem v Německu vyvolala aféra z loňského roku, kdy kontrolní výbor Spolkového sněmu přišel na to, že BND déle než půl roku sledovala e-mailovou komunikaci zahraniční zpravodajky renomovaného časopisu Spiegel Susanne Koelblové s afghánským ministrem obchodu.

Řada politiků žádala odchod ředitele BND Ernsta Uhrlaua a podstatné zpřísnění pravidel pro tyto praktiky. Zpravodajské službě přitížilo, že prostřednictvím takzvaného trojského koně v počítači afghánského politika sledovala a četla i soukromou korespondenci novinářky. Uhrlau nakonec situaci ustál, ale skandál stál místo několik pracovníků rozvědky, kteří za případ nesli odpovědnost.

Novináři figurovali i v aféře kolem společnosti Deutche Telekom, ze které do médií unikaly citlivé informace o plánovaném propouštění a dalších strategických krocích. Šéfové Telekomu pověřili soukromou agenturu, ve které údajně pracovali také někdejší specialisté z východoněmecké Stasi, aby kontakty mezi manažery a novináři prověřila.

Ve čvrtek 24. září se zaměříme na stále odkládané plány o státních maturitách. Nalaďte si Radiožurnál po 14. hodině.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.

Spustit audio
autor: Jan Hrbáček