Afghánské ženy stále žijí jako ve středověku

Afghánistán má za sebou svobodné prezidentské volby. Od pádu fundamentalistické vlády Talibanu brzy uplyne osm let a v Aghánistánu se leccos změnilo. Přesto jedno zůstalo téměř stejné, a to postavení afghánských žen. I dnes jich je v mnohých oblastech až osmdesát procent negramotných a zcela odkázaných na svého manžela.

Kdybychom byli v Česku, dali bychom si schůzku nejspíš někde v kavárně. Tady jsme však v Afghánistánu a sejít se s cizí ženou na veřejnosti by bylo víc než skandální. Chvíli to tedy trvá, než pro naše setkání najdeme bezpečné místo. Nakonec se scházíme u známých - v soukromém domě na předměstí.

Parvín a Fryba jsou drobné mladé ženy, bojují za svá práva a rozhodně mají pro strach uděláno.

"Fundamentalistům je naše práce trnem v oku. Pracujeme vlastně tajně. Naše organizace existuje už přes třicet let - v Afghánistánu však není registrovaná. Nemáme ani žádnou kancelář. Naši činnost zastřešují jiné neziskovky," říká Parvín.

Její Revoluční asociace afghánských žen bude mít ještě dlouho hodně práce. Učí ženy číst a psát, provozuje nemocnici a sirotčince a především se snaží zlepšit postavení žen ve společnosti.

V některých oblastech Afghánistánu je dosud více než osmdesát procent žen negramotných. Ženská práva, to je něco, o čem většina žen nikdy neslyšela. A neví ani, co to znamená.

"Ženy vůbec neuvažují o tom, zda mají práva, nebo ne. Uvažují pouze tak, že jsou ženy a musí udělat to, co říkají muži," popisuje uvažování mnoha afghánských žen Afghánka, která před lety studovala v Praze, a mluví tedy česky.

Markéta je Česka. V Afghánistánu pracuje pro neziskovou organizaci a s ženami se často setkává - pracovně i soukromě. Skutečně jim připadá normální, že musí kráčet tři kroky za manželem, že jedí až to, co zbude z mužského stolu, a že jsou na svém manželovi zcela závislé?

"Dá se říct, že jsou s tím srozuměny, ale v přátelském hovoru mezi ženou a ženou si postesknou. Je vidět, že to pro ně není úplně přirozené," soudí Markéta.

O tom, jak žijí ženy v hlavním městě Kábulu, se ženám ve venkovských oblastech ani nesní. Přesto ani v metropoli nejsou vlastně svobodné.

"Mnoho žen skončí školu a zůstávají doma. Muži je nenechají jít do práce, ženy tak nejsou zcela svobodné," říká Afghánka, která před lety studovala v Praze.

Aktivistky z Revoluční asociace žen však s takovým názorem nesouhlasí.

"To, že žena může vyjít na ulici nebo do práce, přece neznamená, že je svobodná. Tady v Kábulu zaznamenáme každý týden řadu znásilnění, únosů žen i vraždy. Pokud se to odehrává tady v hlavním městě, co se potom děje na venkově?" říká Fryba.

Ani osm let po pádu Talibanu se postavení žen v Afghánistánu příliš nelepší. Krátce před koncem mandátu podepsal prezident Karzáí zákon, podle kterého nesmí žena opustit dům bez svolení svého muže. To však není všechno. Žena musí být manželovi po vůli nejméně jednou za čtyři dny. Pokud se zdráhá, má muž zákonné právo odepřít jí jídlo.