10 let od arabského jara? I kdyby vláda nezakázala oslavy kvůli koronaviru, tak by moc lidí slavit nepřišlo, myslí si tuniský novinář
Od revolucí arabského jara je to už deset let. 14. ledna 2011 nasedl tajně do svého tryskáče tuniský autoritářský vládce Zajn al-Ábidín Ben Alí. S manželkou, a údajně velikým jměním, odletěl ze země. Po mohutných protestech tak padl první z arabských diktátorských režimů.
Naděje na podobný vývoj se obyvatelům dalších arabských zemí ale nakonec rozplynuly. Snahy o pád režimu v Egyptě vedly k nástupu ještě represivnějších vládců.
Čtěte také
V Libyi, Sýrii a Jemenu vyústily protesty v dodnes trvající občanské války. Tunisko se tak stalo jedinou zemí, kam arabské jaro přineslo skutečnou demokratickou transformaci. I tu doprovázela a doprovází řada problémů, ale také výsledků, o kterých si lidé v jiných zemích Blízkého východu můžou nechat jen zdát.
Deset let po Jasmínové revoluci teď také studuje na univerzitách generace, která události roku 2011 ještě nevnímala. Její pohled tak není zatížený soubojem starého a nového.
Vydrží Tunisku jeho mladá demokracie? Jak je na tom Tunisko se svobodou slova a médií? A proč nejsou v Tunisku problémem islamisté v parlamentu a vládě? Odpovídá host pořadu Zaostřeno Walíd Medžrí, tuniský novinář a zakladatel zpravodajského webu Alqatiba.
Jsou podle Vás veřejnoprávní média, tedy rozhlas a televize, vůči vládě dostatečně kritická? A dávají dost prostoru třeba opozičním osobnostem?
Občas si vláda na veřejnoprávní média stěžuje. Říká, že je ovládá opozice, nebo třeba levice a vůbec lidé, kteří oponují vládní politice. A skutečně to tak zpočátku bylo. My jsme to ale vnímali tak, že se veřejnoprávní média chtěla v porevoluční době očistit od vlivu státu. Od všemohoucnosti bývalého režimu, kterou rozhlas a televize zakoušely před revolucí.
Čtěte také
Později se ale do situace v médiích vložily některé instituce, syndikáty novinářů a vysílací rady, aby situaci narovnaly. A vznikla tak taková cestovní mapa pro veřejnoprávní média, na které spolupracovala nejvyšší volební komise a rada pro elektronická média.
Tato cestovní mapa a současná pravidla zajišťují například korektní a neutrální pokrytí předvolebních kampaní. Taky s tím související rovnoměrné zvaní hostů ze všech politických stran a proudů. A médiím se toto dodržovat daří.
Je pravda, že jsou tuniská televize a rozhlas jedinými skutečně veřejnoprávními médii v arabském světě?
Ano, dá se říct, že Tunisko je jedinou zemí, která má zkušenost s takzvanými veřejnoprávními médii. Veřejnoprávními v tom smyslu, že nad nimi mají kontrolu přímo daňoví poplatníci. A že je financují přímo daňoví poplatníci.
Není to tedy vláda, kdo by je kontroloval a platil. Naopak v ostatních arabských zemích a zemích regionu jsou podobná média státní a vyjadřují jen postoje vlády.
V Tunisku může editor televizního zpravodajství říct: ne, tohle vyjádření prezidenta, nebo premiéra, dáme až doprostřed, nebo na konec zpráv. Protože není tak důležité, jako třeba nehoda na dálnici a podobně. Tohle v ostatních sousedních zemích ve státních médiích prostě nejde.
Nezávislost médií?
Nezávislost veřejnoprávních médií v Tunisku je ale také výsledkem roztříštěnosti na politickém hřišti. V Tunisku jsou tři mocní: předseda parlamentu, předseda vlády, a prezident republiky. Za bývalého režimu byl prezident republiky vládcem všeho. Měl pod kontrolou všechny státní instituce. Teď jsou tedy v Tunisku tři centra moci, které spolu vzájemně soupeří a mají spory, a toho dobře využila média, protože už nejsou pod kontrolou žádné vládní funkce.
Když třeba bylo vidět, že se prezident republiky snaží ovlivnit veřejnoprávní média, tak se toho chytil premiér, generálního ředitele televize vyměnil a dosadil někoho, kdo nebyl tolik nakloněný prezidentskému paláci. Politici tedy nejsou féroví a nestranní, pochopitelně se snaží získat ve veřejnoprávní médiích vliv.
Média ale využila nové situace a podařilo se jim proměnit tohle politické hřiště s jeho střety ve zpravodajský materiál, který zpracovávají profesionálně a respektují přitom nastavená pravidla. To, že je přístup správný, potvrzují i průzkumy veřejného mínění. Veřejnost podle nich obsahu zpravodajství veřejnoprávních médií věří, na rozdíl od zpravodajství médií soukromých.
Jaký typ médií má teď v Tunisku největší vliv? Je to televize, rozhlas, nebo třeba internetové zpravodajské portály?
Jsou to rozhodně televizní stanice. Na nich jsou hodně oblíbené politické diskusní pořady, které přibližují politickou scénu. Kde si zvou přední politiky a vládní představitele.
Tyhle pořady mají v Tunisku nejvyšší sledovanost. Faktem ale je, že celkově mají větší sledovanost soukromé televizní stanice než veřejnoprávní. Technické provedení a zářivé scény diváky přitahují, přestože obsah jejich vysílání moc kvalitní není.
Je často plytký, ale veřejnost si někdy určitou plytkost žádá. Hodně se o tom diskutuje, protože co tam zaznívá, nemusí být úplně pravda. Spíš to jsou lidové názory. Jenže naopak vysílání veřejnoprávních médií je někdy zdřevnatělé, oficiální, což velkou část diváků odrazuje.
Na druhém místě za televizí jsou sociální sítě. V Tunisku je jednoznačně rozšířenější Facebook než Twitter, který je zase populárnější v arabských zemích Zálivu. A fake news, které kolují na sociálních sítích, mají bohužel velký dopad na veřejné mínění.
Lidé je nekriticky konzumují, jako by to byla absolutní pravda. Nedávno přišla právě média veřejnoprávní s pořady, které si získávají oblibu, a které fake news na sociálních sítích vyhledávají a vysvětlují, že a proč to nejsou pravdivé informace.
U nás v Česku je jasně vidět, že hodně poklesl vliv novinových médií. Jakou roli hrají tady?
V Tunisku období novinových deníků v podstatě skončilo. Trh už neutáhne víc než pouhé dva zbývající tituly. Jednu dobu tu bylo přes 150 periodik, tedy novin a časopisů, teď tedy dva – jeden v arabštině a druhý ve francouzštině.
Možná něco utrží, nevím, ale ostatní tituly se prostě přemístily na internet a začaly hledat jiný model pro svou činnost. Protože náklady na tisk a distribuci už byly neúnosné.
Lidé přestali papírové deníky kupovat, protože mají zpravodajství zdarma na internetu, v televizi, nebo na webových stránkách jednotlivých televizních stanic.
Sledují Tunisané stále ještě arabské satelitní stanice, jako je třeba al-Džazíra, tak, jako před revolucí? Tehdy byly považované za jediný zdroj objektivních informací v arabštině.
Před revolucí hledali Tunisané zpravodajství, které mělo jiný mediální obsah, než byla oficiální propaganda tuniského režimu. Proto se obraceli ke stanicím, jako byla al-Džazíra, a později k dalším, které pokrývaly dění na Blízkém východě.
Po revoluci už k tomu nebyl důvod, protože je tady teď spousta tuniských médií, která nabízejí všechny možné názory a myšlenky. V Tunisku se velmi výrazně rozvinula soukromá média, ze kterých se staly velké společnosti a jejich média mají velmi pestrý obsah.
Proto sledovanost těch cizích arabských satelitů v Tunisku hodně poklesla. Tunisané už také nechtějí jednostranné pojetí zpravodajství, které dnes nabízí právě al-Džazíra nebo al-Arabíja, a které jsou nakloněné některému z politických proudů.
To bylo zjevné třeba během nedávného sporu v Zálivu mezi Katarem a Saúdskou Arábií. Tunisany tenhle spor nijak nezajímal a netýkal se jich. Tyto arabské satelitní stanice ale ztratily důvěryhodnost.
Al-Džazíra?
I v Tunisku je pořád ještě část veřejnosti, která věří, že al-Džazíra je tím pravým mediálním nositelem islámu, nositelem myšlenek arabského nacionalizmu, přestože je to vše spíš jen propaganda.
Myslím, že věk těchto arabských satelitů skončil a místo nich sledují mnozí Tunisané třeba dokumentární, nebo vědecky zaměřené satelitní stanice, National Geographic, a podobně, a úplně se odstřihli od zpravodajských satelitů, kde se řeší pořád jen nějaké zahraniční spory.
Letošní oslavy desátého výročí tuniské revoluce se nekonaly, protože vláda zakázala vycházení z důvodu šíření koronaviru. Pokud by se ale oslavy byly, myslíte, že by lidé oslavovali v ulicích s nadšením, nebo by jim bylo spíš už jedno?
Drtivá většina Tunisanů dneska považuje oslavy revoluce jen za pouhý folklór, který se každým rokem opakuje. Navíc roste počet těch, kteří přínosy revoluce úplně popírají. Oslavují naopak bývalý režim Ben Alího a říkají, že revoluce nenaplnila žádný ze svých sociálních a ekonomických požadavků.
Taky, a že se tak vrátili do bodu nula, protože hlavní požadavky byly skutečně požadavky sociální a ekonomické, požadavky pracovních míst. Poté nastoupila politická elita, právnická elita, syndikáty, a ty to revoluční hnutí nějak zbrzdily. Stala se z něj jen veliká politická hesla. Po deseti letech se Tunisané vrátili znovu do bodu nula, a tím jsou požadavky společenských a ekonomických práv.
Teď už v podstatě nezaznívají ostatní požadavky politické, protože lidé vidí, že je pluralitní a demokratický parlament nenakrmil, práci jim nepřinesl, a tudíž jim neposkytl požadovanou důstojnost a svobodu.
Vláda a zvolené instituce je tedy nedokázaly vyvést ze slepé uličky, kvůli které v roce 2010 vyšli do ulic. Takže i kdyby tuniská vláda v době letošních oslav vycházení nezakázala, taky moc lidí by stejně nepřišlo. Byly by tam jen zase ty samé staré tváře, jako každý rok, které patří k různým politickým stranám, lidskoprávním a sociálním organizacím, a které stále připomínají vládě, že požadavky revoluce nejsou naplněné.
A jsou podle Vás v tom, jak dnes kdo na revoluci vzpomíná, rozdíly generační? Je to třeba tak, že mladá generace výsledky revoluce oceňuje víc, zatímco starší generace spíš tíhne ke vzpomínkám na starý režim?
Mladým, kterým je dneska dvacet, bylo před deseti lety během revoluce jen deset let. Dneska studují na univerzitách. Takže generace, která se narodila v posledních letech diktatury, nemá k politickému boji kolem revoluce už žádný vztah.
Hledají stabilitu, chtějí odchod současných politických elit a nástup nových. Problém je, že stárnoucí generace politiků nepochopila, že dnešní mladí voliči, kteří budou za pět let v různých funkcích a v důležitých pozicích, že se narodili už po revoluci. Takže přemýšlejí jinak než oni.
Narodili se v rámci velké revoluce technologické, v době sociálních sítí, nikoliv v době vládní propagandy nebo v době úderných politických proslovů a ideologií. A z toho důvodu se do pouhých pěti let politická mapa Tuniska úplně změní. Možná budeme svědky růstu populistických projektů, jako se to stalo ve Spojených státech nebo ve Francii. Možná vzniknou radikálnější hnutí, anarchistická hnutí. Ale nemyslím si, že současná podoba politické scény se svými ideologickými proudy přežije.
Jsou podle Vás veřejnoprávní média, tedy rozhlas a televize, vůči vládě dostatečně kritická? A dávají dost prostoru třeba opozičním osobnostem?
Občas si vláda na veřejnoprávní média stěžuje. Říká, že je ovládá opozice, nebo třeba levice a vůbec lidé, kteří oponují vládní politice. A skutečně to tak zpočátku bylo. My jsme to ale vnímali tak, že se veřejnoprávní média chtěla v porevoluční době očistit od vlivu státu. Od všemohoucnosti bývalého režimu, kterou rozhlas a televize zakoušely před revolucí.
Později se ale do situace v médiích vložily některé instituce, syndikáty novinářů a vysílací rady, aby situaci narovnaly. A vznikla tak taková cestovní mapa pro veřejnoprávní média, na které spolupracovala nejvyšší volební komise a rada pro elektronická média. Tato cestovní mapa a současná pravidla zajišťují například korektní a neutrální pokrytí předvolebních kampaní. Taky s tím související rovnoměrné zvaní hostů ze všech politických stran a proudů. A médiím se toto dodržovat daří.
Je pravda, že jsou tuniská televize a rozhlas jedinými skutečně veřejnoprávními médii v arabském světě?
Ano, dá se říct, že Tunisko je jedinou zemí, která má zkušenost s takzvanými veřejnoprávními médii. Veřejnoprávními v tom smyslu, že nad nimi mají kontrolu přímo daňoví poplatníci. A že je financují přímo daňoví poplatníci.
Není to tedy vláda, kdo by je kontroloval a platil. Naopak v ostatních arabských zemích a zemích regionu jsou podobná média státní a vyjadřují jen postoje vlády.
V Tunisku může editor televizního zpravodajství říct: ne, tohle vyjádření prezidenta, nebo premiéra, dáme až doprostřed, nebo na konec zpráv. Protože není tak důležité, jako třeba nehoda na dálnici a podobně. Tohle v ostatních sousedních zemích ve státních médiích prostě nejde.
Nezávislost veřejnoprávních médií v Tunisku je ale také výsledkem roztříštěnosti na politickém hřišti. V Tunisku jsou tři mocní: předseda parlamentu, předseda vlády, a prezident republiky. Za bývalého režimu byl prezident republiky vládcem všeho. Měl pod kontrolou všechny státní instituce. Teď jsou tedy v Tunisku tři centra moci, které spolu vzájemně soupeří a mají spory, a toho dobře využila média, protože už nejsou pod kontrolou žádné vládní funkce.
Když třeba bylo vidět, že se prezident republiky snaží ovlivnit veřejnoprávní média, tak se toho chytil premiér, generálního ředitele televize vyměnil a dosadil někoho, kdo nebyl tolik nakloněný prezidentskému paláci. Politici tedy nejsou féroví a nestranní, pochopitelně se snaží získat ve veřejnoprávní médiích vliv.
Média ale využila nové situace a podařilo se jim proměnit tohle politické hřiště s jeho střety ve zpravodajský materiál, který zpracovávají profesionálně a respektují přitom nastavená pravidla. To, že je přístup správný, potvrzují i průzkumy veřejného mínění. Veřejnost podle nich obsahu zpravodajství veřejnoprávních médií věří, na rozdíl od zpravodajství médií soukromých.
Jaký typ médií má teď v Tunisku největší vliv? Je to televize, rozhlas, nebo třeba internetové zpravodajské portály?
Jsou to rozhodně televizní stanice. Na nich jsou hodně oblíbené politické diskusní pořady, které přibližují politickou scénu. Kde si zvou přední politiky a vládní představitele.
Tyhle pořady mají v Tunisku nejvyšší sledovanost. Faktem ale je, že celkově mají větší sledovanost soukromé televizní stanice než veřejnoprávní. Technické provedení a zářivé scény diváky přitahují, přestože obsah jejich vysílání moc kvalitní není.
Veřejnoprávní vs. soukromá média
Je často plytký, ale veřejnost si někdy určitou plytkost žádá. Hodně se o tom diskutuje, protože co tam zaznívá, nemusí být úplně pravda. Spíš to jsou lidové názory. Jenže naopak vysílání veřejnoprávních médií je někdy zdřevnatělé, oficiální, což velkou část diváků odrazuje.
Na druhém místě za televizí jsou sociální sítě. V Tunisku je jednoznačně rozšířenější Facebook než Twitter, který je zase populárnější v arabských zemích Zálivu. A fake news, které kolují na sociálních sítích, mají bohužel velký dopad na veřejné mínění.
Lidé je nekriticky konzumují, jako by to byla absolutní pravda. Nedávno přišla právě média veřejnoprávní s pořady, které si získávají oblibu, a které fake news na sociálních sítích vyhledávají a vysvětlují, že a proč to nejsou pravdivé informace.
U nás v Česku je jasně vidět, že hodně poklesl vliv novinových médií. Jakou roli hrají tady?
V Tunisku období novinových deníků v podstatě skončilo. Trh už neutáhne víc než pouhé dva zbývající tituly. Jednu dobu tu bylo přes 150 periodik, tedy novin a časopisů, teď tedy dva – jeden v arabštině a druhý ve francouzštině. Možná něco utrží, nevím, ale ostatní tituly se prostě přemístily na internet a začaly hledat jiný model pro svou činnost. Protože náklady na tisk a distribuci už byly neúnosné.
Lidé přestali papírové deníky kupovat, protože mají zpravodajství zdarma na internetu, v televizi, nebo na webových stránkách jednotlivých televizních stanic.
Sledují Tunisané stále ještě arabské satelitní stanice, jako je třeba al-Džazíra, tak, jako před revolucí? Tehdy byly považované za jediný zdroj objektivních informací v arabštině.
Před revolucí hledali Tunisané zpravodajství, které mělo jiný mediální obsah, než byla oficiální propaganda tuniského režimu. Proto se obraceli ke stanicím, jako byla al-Džazíra, a později k dalším, které pokrývaly dění na Blízkém východě.
Po revoluci už k tomu nebyl důvod, protože je tady teď spousta tuniských médií, která nabízejí všechny možné názory a myšlenky. V Tunisku se velmi výrazně rozvinula soukromá média, ze kterých se staly velké společnosti a jejich média mají velmi pestrý obsah.
Proto sledovanost těch cizích arabských satelitů v Tunisku hodně poklesla. Tunisané už také nechtějí jednostranné pojetí zpravodajství, které dnes nabízí právě al-Džazíra nebo al-Arabíja, a které jsou nakloněné některému z politických proudů.
To bylo zjevné třeba během nedávného sporu v Zálivu mezi Katarem a Saúdskou Arábií. Tunisany tenhle spor nijak nezajímal a netýkal se jich. Tyto arabské satelitní stanice ale ztratily důvěryhodnost.
I v Tunisku je pořád ještě část veřejnosti, která věří, že al-Džazíra je tím pravým mediálním nositelem islámu, nositelem myšlenek arabského nacionalizmu, přestože je to vše spíš jen propaganda.
Myslím, že věk těchto arabských satelitů skončil a místo nich sledují mnozí Tunisané třeba dokumentární, nebo vědecky zaměřené satelitní stanice, National Geographic, a podobně, a úplně se odstřihli od zpravodajských satelitů, kde se řeší pořád jen nějaké zahraniční spory.
Oslavy arabského jara?
Letošní oslavy desátého výročí tuniské revoluce se nekonaly, protože vláda zakázala vycházení z důvodu šíření koronaviru. Pokud by se ale oslavy byly, myslíte, že by lidé oslavovali v ulicích s nadšením, nebo by jim bylo spíš už jedno?
Drtivá většina Tunisanů dneska považuje oslavy revoluce jen za pouhý folklór, který se každým rokem opakuje. Navíc roste počet těch, kteří přínosy revoluce úplně popírají. Oslavují naopak bývalý režim Ben Alího a říkají, že revoluce nenaplnila žádný ze svých sociálních a ekonomických požadavků.
Taky, a že se tak vrátili do bodu nula, protože hlavní požadavky byly skutečně požadavky sociální a ekonomické, požadavky pracovních míst. Poté nastoupila politická elita, právnická elita, syndikáty, a ty to revoluční hnutí nějak zbrzdily. Stala se z něj jen veliká politická hesla. Po deseti letech se Tunisané vrátili znovu do bodu nula, a tím jsou požadavky společenských a ekonomických práv.
Teď už v podstatě nezaznívají ostatní požadavky politické, protože lidé vidí, že je pluralitní a demokratický parlament nenakrmil, práci jim nepřinesl, a tudíž jim neposkytl požadovanou důstojnost a svobodu.
Vláda a zvolené instituce je tedy nedokázaly vyvést ze slepé uličky, kvůli které v roce 2010 vyšli do ulic. Takže i kdyby tuniská vláda v době letošních oslav vycházení nezakázala, taky moc lidí by stejně nepřišlo. Byly by tam jen zase ty samé staré tváře, jako každý rok, které patří k různým politickým stranám, lidskoprávním a sociálním organizacím, a které stále připomínají vládě, že požadavky revoluce nejsou naplněné.
A jsou podle Vás v tom, jak dnes kdo na revoluci vzpomíná, rozdíly generační? Je to třeba tak, že mladá generace výsledky revoluce oceňuje víc, zatímco starší generace spíš tíhne ke vzpomínkám na starý režim?
Mladým, kterým je dneska dvacet, bylo před deseti lety během revoluce jen deset let. Dneska studují na univerzitách. Takže generace, která se narodila v posledních letech diktatury, nemá k politickému boji kolem revoluce už žádný vztah.
Hledají stabilitu, chtějí odchod současných politických elit a nástup nových. Problém je, že stárnoucí generace politiků nepochopila, že dnešní mladí voliči, kteří budou za pět let v různých funkcích a v důležitých pozicích, že se narodili už po revoluci. Takže přemýšlejí jinak než oni.
Narodili se v rámci velké revoluce technologické, v době sociálních sítí, nikoliv v době vládní propagandy nebo v době úderných politických proslovů a ideologií. A z toho důvodu se do pouhých pěti let politická mapa Tuniska úplně změní. Možná budeme svědky růstu populistických projektů, jako se to stalo ve Spojených státech nebo ve Francii. Možná vzniknou radikálnější hnutí, anarchistická hnutí. Ale nemyslím si, že současná podoba politické scény se svými ideologickými proudy přežije.
Svoboda slova?
Jednou z oblastí, kde si Tunisané nemůžou na výsledky revoluce stěžovat, jsou média a svoboda slova. Je osm hodin ráno a znělka ve studiu tuniské publicistické stanice RTCI ohlašuje diskuzní pořad K věci moderátora Aníse Mor´ího. „Mým dnešním tématem je desáté výročí tuniské revoluce očima zahraničních novinářů, ve studiu budu mít dopisovatele francouzského deníku Libération Mathieu Galtiera, a na telefonu pak další dva hosty z Francie.“ Hodinový pořad Aníse Mor´ího právě začíná. Často má ve studiu i ministry a podle vlastních slov je nešetří. RTCI je francouzskojazyčný kanál tuniského veřejnoprávního rozhlasu, poslouchají ho vzdělaní a vlivní Tunisané a cizinci. Hlavní stanice ve vedlejších studiích ale vysílají v arabštině.
„V Tunisku dnes respondenti, i když jsou to ministři, otázky dopředu nepožadují. Stalo se mi jen jednou, že je chtěl jeden host předem, a to jsem odmítl a do pořadu jsem ho nakonec nevzal,“ říká moderátor Anís Mor´í. I tohle je jedinečná tuniská zkušenost, která nemá v arabském světě obdoby. Tuniská transformace možná zklamala ekonomická očekávání, pro postavení médií a novinářů ale byla skutečnou revolucí.
„Ptám se hostů přímo, kladu jim nepříjemné otázky, ale nechci, aby se ve studiu cítili v roli obviněného. Když mi ale neodpoví na otázku, zeptám se znovu podruhé, a potřetí, dokud neodpoví.“ Ve volbě respondentů má Anís Mor´í volnou ruku, nikdo mu do ní nezasahuje. Řídí se jen rozhlasovým kodexem. „Jedinou červenou čarou jsou představitelé nebo stoupenci vyloženě teroristických organizací. Ale třeba islamisty a islámské extremisty jsem v pořadu měl.“
Je tuniský veřejnoprávní rozhlas schopný mluvit i o společenských tabu, jako příklad mě napadl rozhovor s transsexuálním respondentem.
Asi ne, Tunisko je přeci jen konzervativní společnost a takovýto pořad by asi vyvolal rozhořčené reakce, asi by padla obvinění, že média podněcují k homosexualitě a podobně,“ uvažuje moderátor diskuzích pořadů v tuniském veřejnoprávním rozhlase Anís Mor´í. Dnešní obsah zpravodajství se ale podle něj nedá se situací před revolucí srovnat. „Ve zprávách se tehdy pořád jen ukazovalo, jak je všechno krásné, koho prezident za ten den potkal, a co dělala jeho manželka.
Po revoluci v roce 2011 se tuniská média transformovala z hlásné trouby Ben Alího režimu v sebevědomý rozhlas a televizi veřejné služby. Nikde jinde v arabském světě veřejnoprávnost médií a jejich nezávislost na vládě neexistuje. Walíd Medžrí je tuniský novinář, který založil a vede zpravodajský web Alqatiba.
Jsou podle Vás veřejnoprávní média, tedy rozhlas a televize, vůči vládě dostatečně kritická? A dávají dost prostoru třeba opozičním osobnostem?
Občas si vláda na veřejnoprávní média stěžuje a říká, že je ovládá opozice, nebo třeba levice, a vůbec lidé, kteří oponují vládní politice. A skutečně to tak zpočátku bylo. My jsme to ale vnímali tak, že se veřejnoprávní média chtěla v porevoluční době očistit od vlivu státu a od všemohoucnosti bývalého režimu, kterou rozhlas a televize zakoušely před revolucí. Později se ale do situace v médiích vložily některé instituce, syndikáty novinářů a vysílací rady, aby situaci narovnaly.
A vznikla tak taková cestovní mapa pro veřejnoprávní média, na které spolupracovala nejvyšší volební komise a rada pro elektronická média. Tato cestovní mapa a současná pravidla zajišťují například korektní a neutrální pokrytí předvolebních kampaní, a s tím související rovnoměrné zvaní hostů ze všech politických stran a proudů. A médiím se toto dodržovat daří.
Dalším hostem Štěpána Macháčka byl Muhammad Umrán, ředitel tuniského think tanku Centrum pro podporu demokratické transformace. To už si poslechněte v audiozáznamu.
Související
-
Andor Šándor: Západ nepochopil arabské jaro. Odstranění Kaddáfího v Libyi byla chyba
Rok 2020 uzavírá třetí dekádu 21. století, během níž světem hýbaly bouřlivé události od arabského jara po syrský konflikt. Jedním z omylů Západu byla intervence v Libyi.
-
Adam Černý: Arabské jaro po alžírsku
Počátek tohoto týdne byl pro Alžířany, kteří se v ulicích od února dožadují politických změn ve zkostnatělém a zkorumpovaném autoritativním režimu, povzbudivý.
-
Adam Černý: Volby v Tunisku, kde začalo arabské jaro
Tunisko se stalo mezi arabskými zeměmi jistou výjimkou, protože na rozdíl od zemí jako Egypt či Libye, se zde podařilo uspořádat už druhé svobodné volby od pádu rež...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
