Zažili jsme i halucinace, popisuje náročnost závodů extrémní sportovec a horolezec Tomáš Petreček

Procházela jsem si váš web, kde je seznam všech vašich extrémních výkonů. Kterého z nich si ceníte nejvíce?

Co se týče závodů, tak asi Adventure Race, kterému se věnuji. V téhle disciplíně jsme s naším týmem dosáhli na mistrovství světa na čtvrté místo, což bereme jako dobrý výsledek.

A co je pro vás víc, takové závody, nebo vylézt na nějakou horu?

Velmi těžko se to hodnotí, nejde to jednoznačně říct. Když jsme během deseti dnů vylezli na dvě osmitisícovky, tak to samozřejmě byla obrovská euforie, že se to povedlo. Když to srovnám s těmi závody, kde dosáhneme nějakého dobrého výsledku na světě, tak je to podobné.

A co vás baví víc?

Mám strašně rád hory, takže jsem tam skoro neustále. Baví mě lezení a když jsem v Himálaji, tak je to pro mě absolutní vrchol. Asi mě tedy více baví horolezectví.

Jak se dá na takové sportovní výkony, ať jde o hory, nebo Adventure Races, vůbec v českých podmínkách trénovat?

V našich podmínkách je to hlavně o tréninku vytrvalosti, a pokud chceme natrénovat výšku, tak musíme do Rakouska, Slovenska a i dál třeba do Pákistánu.

Vaším civilním zaměstnáním je povolání hasiče. Je to pro vás také trénink?

Dělám už to téměř 20 let, takže tím, že jsem tam v lezecké skupině, tak mi to samozřejmě pomáhá, protože jezdíme na výcviky. Hlavní ale je, že mi záchranný sbor vychází vstříc a umožňuje mít volno, když potřebuji. Bez toho bych ty sporty ani nemohl dělat.

Vy máte specializaci jako horolezec, že?

Jsem členem lezecké skupiny a instruktor lezení a v pracích ve výškách nad volnou hloubkou.

Je vaší životní filozofií zažívat adrenalin každý den?

Asi to tak bude. Mám obecně rád sport a pohyb v přírodě. Pokud to můžu zkombinovat, tak jsem ve svém živlu, a když u toho zažiju i trochu adrenalinu, tak mě to baví.

Zažil jste nějaké hasičské zásahy, které byly hodně adrenalinové?

Za dobu, co u hasičského sboru dělám, jich bylo víc. Když hasíte třeba rodinný dům, je tam stoprocentní zakouření, vy lezete po čtyřech, narážíte do stolu, vánočního stromku a chcete se dostat k ohnisku požáru, tak tam je adrenalin vždy docela vysoký. S dýchacím přístrojem a s kolegou absolutně nevíte, co můžete v každé místnosti čekat.

Vylezl jste dvě osmitisícovky. Který z vašich horolezeckých výkonů považujete za nejsložitější?

V roce 2013 jsme vylezli ty dvě osmitisícovky a tím, že jsme tam šli klasickou cestou, tak ten výstup nebyl tak obtížný, ale co se týče mentální snášenlivosti, tak to složité bylo. Pak ale následovaly pokusy o jiné vrcholy, třeba prvovýstupy, a ty byly mnohem náročnější, protože se lezou cestami, které nebyly nikdy lezené a nejsou tam žádné jištění, žádná fixní lana a vše si děláme sami. Musíte se pak spolehnout jen na parťáka, který je tam s vámi.

Proč vás lákají právě ty prvovýstupy?

U výstupů na osmitisícovky normální cestou potkáte zástupy lidí, třeba dvacet nebo třicet a většinou to jsou lidé s kyslíkovými maskami. Jsou to většinou lidé, kteří třeba hory zase až tak rádi nemají, ale chtějí si dokázat, že vylezou na vrchol, tak to jejich myšlení je trochu jiné než u opravdových horolezců. To mě odrazuje od toho, abych čekal v řadě nebo se tam s někým dohadoval. Oni na tom třeba nejsou tak dobře technicky, neumí slaňovat, padají jim věci, starají se o ně šerpové... to je jeden z důvodů, proč tam nechci lézt a spíš se orientuji na cesty, kde ještě nikdo nebyl.

Kdy se zrodí rozhodnutí, že dál lézt nejde a musíte se rozhodnout, že ne?

Je to velmi obtížné rozhodování. Vylezete do místa, které je třeba v 7300 metrech, a víte, že to máte třeba půl dne na vrchol, ale pak se zhorší počasí. Máte několik možností, přespat tam, pokračovat dál, ale musíte brát v úvahu, že i cesta dolů je nebezpečná, nejsou tam lana, jištění, tak je slézání mnohdy těžší než lézt nahoru. Musíme většinou zauvažovat s parťákem, dobře se rozmyslet nad tím, jak budeme dál postupovat. Když už rozhodnutí padne, tak se nad tím snažím dál nepřemýšlet. Když pak slezete do základního tábora, tak vás hlodá myšlenka, proč jste to nezkusili. Tím se snažím nezabývat, pokud se tak rozhodnu, že to nešlo, tak to beru jako hotovou věc.

Není v té vysoké nadmořské výšce a fyzické únavě zdravé uvažování ovlivněno fyzickým stavem a psychikou?

Určitě ano, nadmořská výška dělá své. Neodráží se to jen v uvažování, ale třeba i ve stravování. Dole jsem schopný sníst veškeré potraviny, které mi chutnají, ale přijedu do Himálaje, vylezu výš a najednou mi nechutnají ani sladké tyčinky. Žaludek je špatně okysličený, tak musíte hodně uvažovat, co jíst, a spíš se do toho nutíte. Je to ale i o dýchání a veškerých aktivitách, které tam provádíte.

Zažil jste někdy reálně situaci, kdy šlo o život?

Ano, bylo toho asi víc. V horách je to ve výšce opravdu náročné a i když vše vychází, tak jsou tam laviny, sněžení, silný vítr a o tyhle okamžiky jsem rozhodně ochuzen nebyl.

Co je pro vás motivací se do těch nejvyšších hor světa vracet?

Mám hory opravdu rád a pro mě je to největší dobrodružství v místech, kde nikdo nestál, takové objevování, a pokud to sdílíte s dalším lezcem, tak je to něco, co lze jen těžko popsat.

Do jaké míry vás ochrání zkušenosti před možným nebezpečím?

To, co můžete ovlivnit a předvídat, je tak 70 až 80 procent, a zbytek je to, co dělá příroda. Pád kamení, lavin, zhoršení počasí, které nemůžete předvídat. Předpověď ne vždycky vychází přesně a nemůžete se na ni spolehnout.

Jak často se dá na tyhle expedice jezdit? Nemyslím jen po finanční, ale i po fyzické stránce?

Když se vracíme z té hory, že to pro nás bylo obtížné, ale nemáme omrzliny a následky, tak za půl roku můžeme jet znovu. Pokud ale máme omrzliny, tak ta rekonvalescence může trvat klidně rok nebo dva.

Jak si vybíráte parťáky, kteří s vámi jezdí?

Kluků a horolezců, kteří se na to chystají a jsou ochotní to podstoupit, je v Česku docela málo. Skupina není velká, všichni se známe a rok předem si dáme vědět, řekneme si plány. Nejčastěji jezdím s Markem Holečkem. Musí to být člověk, který vám sedí, kterému věříte a víte, že když se vám tam něco stane, tak vás tam nenechá.

Dá se ve středoevropských podmínkách zjistit, jestli je člověk připraven na to jet do Himálaje?

Fyzicky i technicky ano. Alpy a Tatry nabízí dostatečný průzkum toho, co jsme schopni vylézt. Obtížnosti jsou někdy i těžší než v Himálaji, ale nejsme schopni zjistit, co s námi udělá nadmořský výška. Kdo nikdy nebyl v šesti nebo sedmi tisíci metrech, tak není schopný říct, jak se tam bude chovat. Nedá se to natrénovat a člověk, co se narodí s tím, že se v takových výškách nemůže pohybovat, tak má velký problém a nemůže na osmitisícovky lézt.

Je tou výškovou hranicí 6000 metrů nad mořem? Nebo kde se to láme?

Už ve 4000 metrech může člověk poznat, jak na tom je a jak se tam bude chovat. Když přijdu po roce do takové výšky, tak se cítím velmi špatně, ale trvá to několik dní, aby se tělo adaptovalo a mohlo tam pobývat. Pokud se ale člověk dlouhodobě cítí špatně v takové výšce, tak s velkou pravděpodobností nebude moct lézt a bude se cítit špatně.

Jak poznáte vy sám na sobě, že jste na tom dobře?

Ten proces se nazývá aklimatizace, a pokud je dobrá, tak vám začne chutnat jídlo, cítíte se dobře a cítíte se fajn.

Jak vlastně probíhají ty závody Adventure Race?

Jsou to závody týmů. V každém týmu je jedna žena a tři muži. Během závodu máme za úkol projít trasu na kole, v běhu, kajaku a canyoningu. Třeba běžíme 100 kilometrů, pak přiběhneme do depa, vezmeme si kolo nebo kajak a pokračujeme. Vše je podle mapy, takže je důležité mít v týmu mapaře a navigátory, kteří se starají o hladký průběh celého závodu. Velmi důležitou součástí je i strategie týmu, protože to není etapový závod, ale trvá třeba nonstop sedm dní. Důležité je, jak naložit se spánkem, kdy se bude odpočívat.

Co všechno si vezete s sebou za vybavení?

Všichni máme batohy s jídlem a pitím. Pak je povinné vybavení, které určí pořadatel, a pak vybavení, které si vezeme sami. Oblečení, které vám v případě horšího počasí pomůže, fólie, abyste mohli nouzově někde přespat a drží vás v teple, a pak taky věci na opravu kola.

V čem pomáhá pořadatel?

Všechno vybavení je s ohledem na hmotnost. Snažíme se, aby bylo vše lehké a pohyb nejrychlejší. Nemůžeme používat GPS lokátory, vše se jede podle papírových map. Mobil máme, ale je zapečetěný, a v případě, že ho použijeme, tak odstupujeme ze závodu. Máme s sebou zařízení, které nás sleduje, aby pořadatel viděl, kde jsme. V případě nouze je tam tlačítko, které vyšle signál a pořadatel by spustil záchrannou akci.

Místa konání jsou třeba na Reúnionu v Ekvádoru... Jaká jsou specifika těchto míst?

Taková místa dávají závodům takový punc. Běháte v džungli, v místech, kam se moc lidí nedostane. Jižní Amerika není moc dobře zmapovaná, takže pořadatel musí území zmapovat a pro vás je pak docela náročné, když po cestě třeba potkáte indiány, kteří třeba ani nikdy neviděli lidi.

Jak dlouho závod trvá a jaké vzdálenosti v jednotlivých disciplínách zdoláváte?

V každém závodě se to liší a je dané tím územím. V Paraguayi jsme třeba první etapu běželi 120 kilometrů a to bylo opravdu hodně. Většinou to bývá tak 60 kilometrů, ale když běžíme 120, tak to trvá třeba 40 hodin. Musíme mít jídlo a pití, ale pokud se jedna etapa vyrovná Beskydské sedmičce, tak potom ten závod teprve začíná.

A celková délka závodu od startu do cíle?

Pohybuje se to od 600 do 1000 kilometrů, takže třeba pět až deset dní.

Kolik toho během závodu naspíte hodin?

Je to různé, ale naše ověřená taktika je taková, že první noc nespíme vůbec, další noci se snažíme spát tři čtvrtě hodiny až hodinu během jedné noci. Takže celkově za pět dní spíme třeba čtyři hodiny.

To zní opravdu hrůzostrašně. Jak dlouho se pak z takového závodu dostáváte zpět do normálu?

Když pak přijedu domů, tak jen spím a jím. Většinou ta regenerace trvá okolo měsíce.

Jaké jsou vaše nejlepší výsledky?

V srpnu jsem se vrátil z Himálaje a pak jsem 14 dní na to odjížděl do Paraquaye, takže jsem nebyl úplně ideálně připravený, ale i tak jsme dosáhli na páté místo. Byl to závod, který trval pět dní.

Kdo je vlastně světovou špičkou v těchto disciplínách?

Ovlivňuje to místní znalost a schopnost přizpůsobit se terénu. Podnebí v Jižní Americe je velmi teplé, takže národy, které to mají pod kůží, tak jsou schopny se tam pohybovat lépe. Co se týče světové špičky, tak momentálně vládne tým z Nového Zélandu, který už asi pětkrát za sebou vyhrál mistrovství světa a ti jsou absolutně nepřekonatelní.

Co je nejtěžší na tom dát se fyzicky dohromady během závodu?

Nejhorší jsou asi puchýře, protože nohy pracují po celou dobu závodu. Když se během prvního treku potýkáte s vlhkostí, tak nohy dostanou zabrat a puchýře naskáčou rychleji. Používáme zásypy, vazelíny, ale i to nezaručí, že nás nebudou bolet. Je to o psychice a o srovnání v hlavě, že puchýř bolí, ale člověk to musí vydržet.

Je Beskydská sedmička v českých podmínkách dostatečným testem na to, aby mohl člověk pomýšlet na to, že se zúčastní Adventure Race?

Pokud ji někdo absolvuje, zvládá k tomu kolo, kajak a má kamaráda, který umí mapovat, tak potom je to ideální na vyzkoušení.

Který závod je na světě nejtěžší?

Už asi jen kvůli konkurenci je to mistrovství světa. Tím, že tam jsou ti nejlepší, tak je to zárukou toho, že závod bude náročný a dobře připravený.

Je účast v Adventure Races něco, co může být výzvou pro bývalé vrcholové sportovce, nebo je to úplně jiná disciplína?

Může to tak být. Třeba Oskar Svärd, který vyhrál několikrát Vasův běh, tak jezdí ve švédském týmu, je opravdu dobrý a navíc je velmi dobrý mapař. Určitě pro takovéhle typy jsou ty závody ideální.

Dá se vůbec natrénovat ta psychická stránka?

Hlava hraje velkou roli. Jsou týmy, které třeba nejdou spát, protože si myslí, že budou mít pořád hodinu k dobru. Zažili jsme tak třeba i halucinace, člověk začne prožívat stavy, které nejsou reálné... stalo se nám, že nám náš kapitán řekl, že pašujeme drogy a on to myslel opravdu vážně. Věděli jsme, že mu nesmíme odporovat, takže jsme museli hrát tu hru s ním, jinak se uzavře a přestane komunikovat. Ta hra může trvat třeba tři hodiny, takže s ním hrajeme, že pašujeme drogy, musíme vylít pití, protože třeba řekne, že je to otrávené. Dokonce třeba změní intonaci hlasu, je to úplně jiný člověk, pak se ale po třech hodinách jako lusknutím prstu změní a prožívá s námi normální život.

Říkal jste, že během týdne spíte jen málo hodin. Jak je člověk schopen se probrat během závodu k další fyzické aktivitě?

Spíme vždycky v noci, nikdy přes den, protože v noci je tělo zvyklé spát. Čekáme na okamžiky, kdy je většina týmu unavená, a jdeme si na tu hodinu lehnout. Musíme nastavit několik budíků, aby se tým probudil a neprospal závod. Já když si lehnu, tak během deseti sekund spím a ani mě ty budíky neprobudí, ale od toho tam jsou parťáci. Člověk se probudí a rozleží se všechny ta zranění a po tři čtvrtě hodině se fakt nechce vstávat, ale jsme natolik zkušení, že vstaneme a pokračujeme dál. Během čtvrt hodiny se dá tělo zase dohromady a jede se dál.

Jak takové situaci zvládají ženy, které musí být součástí týmu?

Už to můžu srovnávat, protože těch žen naším týmem prošlo hodně. Žena je mnohdy odolnější co se týče mentální připravenosti, když má nějaké bolesti, tak o nich ani nemluví, až když jsou opravdu silné. Muž si stěžuje už při počátečních bolestech, takže určitě neplatí, že by byla žena nejslabší. Jsou momenty v závodě, kdy šedesátikilová žena tahá osmdesátikilového chlapa a není to úplně ojedinělé.

Umíte si třeba na dovolené lehnout na lehátko u vody?

Umím, ale trvá to tak dvě až tři hodiny. Asi bych nevydržel týden ležet u moře a koupat se, to opravdu nevydržím.

Páteční finiš K. Neumannové na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík