Vláda schválila státní rozpočet
Česká vláda ve středu večer konečně schválila státní rozpočet na příští rok. Vzhledem k probíhající reformě veřejných financí to jistě nebylo snadné jednání. Důkazem budiž nejen fakt, že jednotlivé resorty musely svá dodatečná přání omezit ze 40 na 11 miliard. Ještě příznačnější je, že vláda toto ostré jednání o rozpočtu raději dva týdny odkládala.
Dohadování o rozpočtu by bylo ještě těžší, pokud by se ministři neomezovali pouze a jenom v tom, co chtějí navíc. To je totiž mnohem jednodušší, než šetřit v rámci toho, co už mají k dispozici. Nic takového se neudálo, a tak si odhlasovali rozpočet s historicky rekordním schodkem 115 miliard.
Na takovém rekordu jsou zajímavé 2 okolnosti. Zaprvé, zda takto sestavený rozpočet projde Poslaneckou sněmovnou, a zadruhé, pokud projde, zda realita nebude ještě horší, než čísla na papíře. Státní rozpočet totiž obsahuje výpočty, které si skutečně zaslouží přívlastek optimistické.
Návrh například počítá se zvýšením příjmů ze spotřební daně uvalené na naftu. Tuto předlohu však 11. září zamítl Senát a na jeho přehlasování by Sněmovna potřebovala 101 hlas. Dodejme, že za neschválení tohoto návrhu Senátem byli odpovědni někteří senátoři za Unii svobody-DEU a není vůbec jisté, zda se jejich stranická nekázeň nerozšíří i do Poslanecké sněmovny.
Druhý otazník se vznáší nad zvýšením daně z přidané hodnoty. Prezident Václav Klaus odmítl tento zákon podepsat a Sněmovnu tak čeká napínavý pokus o přehlasování prezidentského veta.
Rozpočet také počítá s optimistickou verzí deblokace ruského trhu a při podrobném rozboru by se možná našla další problematická místa.
Nejvíce problematickým místem celého rozpočtu je ovšem samotná idea, provázející jeho vznik. Všude kolem se sice mluví a mluví o reformě veřejných financí a tento rozpočet jakoby se jedné z hlavním příčin bědného stavu našich státních financí ani nedotkl. Má nejen historicky nejvyšší deficit, ale také nejvyšší příjmy. Z toho plyne, že budeme letos platit ještě vyšší daně, než jindy. Stát letos získá celkem 748 miliard, což je suché číslo, ale v praxi to znamená zvýšení plánovaných příjmů o více než 60 miliard, které pochopitelně musí někdo zaplatit. Provoz státu má stát 86 miliard, což je dokonce o 70 miliard více, než má stát k dispozici na letošní rok.
Při pohledu na tato čísla a při porovnání s minulými roky začíná, myslím, svítat, co znamená pojem reforma veřejných financí. Špatně by si ji vykládal ten, kdo doufal, že vláda začne hospodařit podle ekonomických možností země. Reforma veřejných financí v jejím pojetí znamená, že se v rukou ministrů budou točit stále větší objemy peněz, aniž by se řešily alespoň některé palčivé problémy. Pro ilustraci můžeme jmenovat notoriety, jako vysoké daně, špatný důchodový systém nebo vysoký a stále se zvyšující státní dluh.
Zajisté je třeba uznat, že Sociální demokracie není v jednoduché pozici. Ze všech stran se dozvídá, že by měla šetrně hospodařit. Zároveň dobře ví, že musí splnit alespoň některé z oněch zářných slibů, jimiž zpestřovala svou předvolební kampaň. Největší vládní strana je nyní mezi dvěma ohni. Od svých odpůrců se dozvídá, že to, co dělá, není žádná reforma. Jakmile však o nějakém kroku byť jen nesměle špitne, vypukne hysterie i přímo v jejích vlastních řadách.
Koaliční ministři se rozhodli jít cestou menšího odporu a schválili velkorysý rozpočet s obrovským deficitem. Pokud nebude schválen, nemusí to hned znamenat pád vlády, nýbrž jen to, že státní aparát pojede podle rozpočtového provizoria, tedy podle stejného rozpočtu, jaký byl schválen na letošní rok. I ten byl dost rozmařilý, takže se s tím dá slušně vyjít. Při takovém scénáři, kdy vláda sice neuhájí rozpočet, ale alespoň svou existenci, se nabízí otázka, co s ní. Reforma veřejných financí je bezesporu politickým problémem číslo jedna. Pokud je některá vláda nedokáže, či soudě podle návrhu rozpočtu spíše nechce řešit, pak nad ní není třeba plakat.
