Vietnam: trvalé „díky“ předkům

„ Čierne oči choďte spať...“ Kdo by neznal tuto krásnou ukolébavku! Žena, kterou právě slyšíte, se jmenuje Diana Tuet Lan Kosinová a tuto, i jiné písně, je zvyklá zpívat svým třem dětem. Diana se narodila slovenské matce a vietnamskému otci, vyrůstala v Polsku, studovala na Slovensku a provdala se na Moravu. Pracuje jako tisková mluvčí brněnské Charity. Ovládá několik jazyků a pohrává si s nimi tak, že z toho vzešly i básnické sbírky! S Dianou mluvíme v tomto dušičkovém čase o úctě k zemřelým. Ta je v zemi jejích předků, ve Vietnamu, a obecně v Asii , opravdu velká.

Diana Tuet - Lan Kosinová: „Vlastně se věří, že po smrti člověk zůstává ta onom světě a hledá tu svoji cestu: buď se narodí znova na svět, anebo zůstává v tom druhém světě, pokud jsou to duše vyspělé...Rodina často nechává zemřelým třeba ovoce, dobrůtky, které měl rád...Můj dědeček například měl moc rád kvalitní francouzskou čokoládu, takže často mu u oltáříku necháváme čokoládu, že si ji může vyzvednout , pak nějaké atrapy peněz, aby na onom světě měl za co si zaplatit za to, co je pro něho důležité...A každý rok se objíždí na nový rok pagody - většinou vychází v únoru, je to lunární rok, takže vychází jinak, než v Evropě. A tento svátek není jenom nějaká oslava dalšího roku navíc, ale myslím si, že to vnímají opravdu jako svátek svých předků, kdy jim chtějípoděkovat za to, že se vlastně narodili, že je vychovali, že další rok v podstatě díky nim, svým předkům, znovu nůžou žít další rok...“

Trochu buddhismus, trochu směsice dalších náboženských vlivů a především tradice, která odpradávna ladí vztahy mezi generacemi a nenechává vyhasnout úctu k předkům - k živým i zemřelým.

Diana Tuet - Lan Kosinová: „Ale je velmi zvláštní, že ti lidé vlastně nad tím moc nepřemýšlejí. Je to vlastně tak tisíciletí u nich zakořeněné, takže vlastně ani komunismus nebyl schopen, díkybohu, z těch lidí to nějakým způsobem vykořenit. Takže je to tak přirozené a zažité...Když to takhle vyprávím o těch duších, tak to možná zní trošku jako okultismus, ale je to moc pěkná tradice. Myslím si, že takové to nezapomínání, odkud jste vzešli a vnímání toho "díky" vůči svým předkům, že vás vychovali, že vám dali co mohli, jakási úcta...a možná i díky tomu si dokážou zapamatovat více z té tradice - že je nějaké to předávání vlastně jednodušší, možná...“