V tichu vakua by člověk zešílel. V terapii používám i metal nebo punk, vypráví muzikoterapeut Lipský

Na který nástroj by měl umět muzikoterapeut hrát?

Hlavně by měl mít dobrý vztah se svým hlasem, protože hlas je to nejintimnější, co máme a co můžeme klientovi nabídnout. A také kolem hlasu máme nejvíce zranění třeba ze školy. Takže když muzikoterapeut je v kontaktu se svým hlasem a nebojí se ho použít, tak to je základ. A vždy říkám, že když umí na další nástroje, tak je to polehčující okolnost.

Co to znamená, že kvůli hlasu máme nejvíc zranění?

Čtěte také

Naše dítě škrtněte, spáchalo sebevraždu. Na komunitní terapii pro „hraničáře” se čeká i přes rok

Na základní škole mezi osmým a devátým rokem se děti začnou srovnávat samy od sebe. Vidí, že někdo maluje líp, někdo líp zpívá, někdo hraje líp, poznají to. A když do toho učitel nebo rodič zasáhnou ve smyslu, že řeknou „ty nemáš rytmus“. Nebo učitelka řekne „ty se bavíš? Tak pojď před tabuli, zazpíváš a budeme se bavit my.“

A vznikne ohromné trauma. Říkám tomu, že ten člověk je zakletý, to znamená, že přestane být v kontaktu se svým hlasem, stydí se na veřejnosti zpívat. A horší věc je, když se stydí zpívat sám pro sebe nebo svým dětem. Třeba u žen je důležité, aby zpívaly svým dětem ještě v bříšku. A samozřejmě po narození.

Mám naivní představu o muzikoterapii, myslím, si, že to je hudba, která mi přinese uklidnění, takže si představuji něco jemnějšího. A jsem si vědoma toho, že tady se mnou sedí muž, který hraje gothic rock s kapelou Projekt 13 a metal s kapelou Krmelec. A nějak mi to nedává smysl.

To je moje psychohygiena, ve chvíli, kdy děláte hodně jemné hudby, potřebujete vyvážit. Než jsem se stal ředitelem v Tloskově, pracoval jsem v dětském centru při Thomayerově nemocnici. A tam jsme s těmi malinkatými dětmi pracovali opravdu hodně s hlasem, s jemnou hudbou. A já jsem to potřeboval vyvažovat, kompenzovat.

A na druhou stranu se nebojím třeba metal, punk nebo gothic rock použít i v terapii. Když má někdo psychický blok a v pubertě poslouchal metal, cíleně s člověkem projdu hudbu, jakou měl rád a co vlastně poslouchal. A když si to pustíme, hudba často vleze do prastarých struktur v mozku, kde už to nemáme pod kontrolou, kde jsou emoce. A dojde k reminiscenci a odblokování a člověk se může dostat ke svému traumatu z té doby. Anebo i k něčemu hezkému.

Můžu se přes hudební přesmyčku dostat ke vzpomínkám na věci, které nemusí být trauma, jenom si nepamatuji, jak to bylo, když mi bylo pět?

Čtěte také

Dech, plán i deník emocí. Aplikace pomáhá s duševním zdravím matkám po porodu i těhotným

Právě že ano. Když je někde problém se ztrátou paměti, muzikoterapeuti pracují s tím, že udělají takzvaně osu života, zjistí pozitivní a negativní zkušenosti, co si člověk pamatuje. A když si nepamatuje, ptají se jeho nebo rodiny na hudbu. A pak v rámci terapeutické intervence hudbu používají a snaží se člověka aktivovat zpátky. Někdy to dokonce naskočí včetně vůní.

Pracuje muzikoterapeut i s tichem?

Právě že hodně pracuje s tichem, protože ticho je nedílnou součástí hudby. A ticho nás moc neobklopuje, naopak nás spíš obklopuje akustický smog. Ticho je ozdravné, zároveň člověk ke svému životu potřebuje určitou dávku šumu a ruchů, každý to má jinak. Třeba ve vakuu, kde se nešíří zvuk, by člověk po nějaké chvíli zešílel.

Takže my pracujeme s tichem různě. Je to vlídné ticho, kdy vytváříme prostor pro klienta, aby mohl vstoupit – buď že nám něco sdělí, nebo něco zahraje. Pak to může být nátlakové ticho, že prostě mlčíme, aby člověk konečně něco řekl, nebo zahrál. Potom je to práce s tichem ve smyslu pauz v hudbě, které hrají také důležitou roli v rámci rytmu, melodie. Osobně když jsem hrával svého času v pěti kapelách, nesnesl jsem potom žádnou hudbu, potřeboval jsem všude ticho.

O čem vypráví film Tloskov Fiction, který bude mít premiéru v Kině Lucerna? Poslechněte si celý rozhovor.