Týmu HC Litvínov drží palce fanynka z Lotyšska

Po dvaceti kilometrech kamenité a nezpevněné cesty se dostanete do vesničky Nikrace ukryté v lotyšských lesích na jihu země. Je tak malá, že ji nenašla ani navigace v autě. Právě tady žije rozhodně největší zahraniční fanynka hokejového klubu HC Litvínov, paní Veja Bruvere. Její fascinující příběh o lásce k českému hokeji se zrodil přesně před třiceti lety.

"Začalo to v roce 1979, kdy jsem v televizi sledovala mistrovství světa v hokeji v Moskvě a také pohár Izvestijí. Tehdy jsem poprvé uviděla Ivana Hlinku, který se stal mým idolem. Líbil se mi, jak hrál a jak vypadal," říká mi paní Veja velmi dobrou češtinou. Jak je to možné? To je další neuvěřitelná kapitola jejího vztahu s Českem.

"Díky poslouchání Českého rozhlasu jsem se naučila česky. Ale v posledních letech mám velmi špatný signál." Paní Bruvere už třicet let ladí na svém starém rádiu na dlouhých vlnách vysílání Českého rozhlasu výhradně pořad S mikrofonem za hokejem. Do malého notýsku si zapisuje i jména komentátorů. "Procházka, Ivan Quirenz, Sajbot, Lörincz," čte mi z deníčku paní Veja.

Na velmi opotřebovaném rádiu zkoušíme něco naladit, ale dnes je příjem opravdu mizerný a ozývá se jen skřípání, šumění a kvílení. "Z toho se dá naučit čeština?" ptám se. "No býval lepší příjem. Ale jde to. Samozřejmě, že neumím slovíčka, která se týkají oblečení nebo jídla, ale z hokeje ovládám všechno," chlubí se fanynka.

V malém kamenném domku žije paní Veja v jedné místnosti společně s nemocnou maminkou. Pokoj je velmi skromně zařízen, podlaha v kuchyni hliněná, stěny se pomalu bortí. Na zdi vedle televize visí plakát klubu HC Litvínov a pod ním byste našli největší trofeje paní Veji: dvě hokejky, které vypadají značně opotřebovaně. "Ty jsem dostala v roce 1982 a 1988 od hráčů z Litvínova, když hráli tady u nás v Rize na mezistátním utkání," popisuje historii hokejek Veja. Znamená to, že jí stojí v obýváku už 27 let? "Ano, je to můj dárek," odpovídá hrdě.

Veškeré bohatství paní Bruvere se vejde do dvou tašek. Jsou v nich dva litvínovské dresy s podpisy hráčů, knihy o Litvínovu, hrníček s klubovým znakem, dvě vlajky. Vše dostala paní Veja vloni přímo v Litvínově, kam ji klub pozval. "Byl to zážitek, na který do konce života nezapomenu," říká upřímně.

V Litvínově byla paní Bruvere na obědě s hokejistou Jiřím Šlégrem, setkala se s maminkou Ivana Hlinky, viděla na vlastní oči hráče, které si mohla díky rozhlasovému komentáři jen modelovat ve své fantazii. Díky takovým vzpomínkám může nezaměstnaná paní Veja na chvíli zapomenout na to, v jakých podmínkách žije. Jak říká, ve vesnici Nikrace je to "jedna velká nuda".

"Je tady velmi smutno, nedá se tady nic dělat. A tak musím poslouchat hokejové přenosy. To je zajímavé," vysvětluje mi. A jak závislost své dcery na litvínovském hokeji komentuji maminka? "Když se jí to líbí, tak ať se tomu věnuje. Já proti tomu nic nemám. Za těch třicet let jsem si už zvykla," říká mi paní Anna. Kvůli nemocným kloubům nemůže téměř chodit, a tak před hokejovým zpravodajstvím z Českého rozhlasu v lotyšském domečku nemůže uniknout.

"Taky držím palce, aby ti z Litvínova vyhráli. Česky sice neumím, ale pochopíte, jak se klubu daří," dodává matka Veji. Ta ještě telefonuje do litvínovského klubu, mluvčímu Vladimíru Novotnému, se kterým je v pravidelném písemném i telefonickém kontaktu. Zajímá ji, jak se daří Jiřímu Šlégrovi.

Veja Bruvere z lotyšské vesničky Nikrace mi na závěr našeho setkání říká, že se možná na podzim znovu vydá do Česka. Ani se nemusím ptát proč. "Začne se hrát hokej, otevíráme novou sezónu."