Turecká politická krize

Erdogan se nakonec po dlouhém váhání úmyslu stát se prezidentem vzdal a na místo sebe do volebního klání vyslal ministra zahraničí a kolegu ze Strany spravedlnosti a pokroku Abdullaha Güla.

Jenže Gül v pátečním hlasování neuspěl. V parlamentu, který v Turecku prezidenta volí, získal 357 hlasů, namísto požadovaných 367. Stranu spravedlnosti a pokroku v parlamentu zastupuje 352 poslanců, což je sice jasná nadpoloviční většina, nikoliv ale většina dvoutřetinová, která je ke zvolení prezidenta zapotřebí. Gül tak musel spoléhat na hlasy opozice. Ty ale v potřebném počtu nedostal, neboť hlavní opoziční síla Republikánská lidová strana ještě před hlasováním parlament demonstrativně opustila. Následně vyzvala ústavní soud, aby prezidentskou volbu označil za neplatnou.

Tyto skutečnosti svědčí o hluboké rozpolcenosti turecké politické scény. To by za normálních okolností nemuselo být příliš nebezpečné, kdyby ovšem do hry nevstupovaly dva další faktory: jedním z nich je hrozba přelití politických tenzí do ulic. Ještě větším úskalím pro stabilitu a demokracii Turecka je však případný zásah ozbrojených sil.

Turecká armáda se tradičně považuje za strážce sekulárního charakteru státu. V minulosti provedla hned tři převraty proti zvolené vládě a v roce 1997 donutila k demisi islamistického premiéra. Hlavním cílem armády je udržení uspořádání zavedeného Mustafou Kemalem Atatürkem, zakladatelem moderního tureckého státu. Ten Turecko založil v roce 1923 na troskách Osmanské říše. Jeho cílem byla modernizace země a její přiblížení k evropskému západu. Prosadil dalekosáhlé reformy jako emancipaci žen, nošení západního oděvu či zavedení příjmení. Společným motivem všech změn byla vize Turecka jakožto sekulárního státu. Moderní Turecko je tedy především Kemalovým dílem.

Podle armády a sekulárních elit je nyní tato podoba státu narušena. Strana spravedlnosti a pokroku je těmto skupinám dlouhodobě trnem v oku, její vládní angažmá však tolerovaly. Nyní ale nechtějí připustit, aby v osobě prezidenta ovládla i poslední výspu moci. Post hlavy státu byl totiž až dosud v rukou striktně sekulárního Ahmeda Necdeta Sezera.

V reakci na páteční prezidentskou volbu vydala armáda prohlášení, v němž vyjádřila svou připravenost bránit sekulární identitu Turecka. Vláda na toto armádní vměšování se do politiky reagovala ostrým protestem a podobně se vyjádřil také evropský komisař pro rozšíření Oli Rehn. Situace se pak ještě více vyostřila během neděle, kdy v Istanbulu demonstroval proti současné vládě snad až jeden milion lidí.

Další vývoj v Turecku není jednoduché předvídat. Ústavní soud se dnes začal zabývat opozičním podnětem na anulaci prezidentských voleb. Pokud by dal žádosti za pravdu, musely by se v zemi uskutečnit předčasné parlamentní volby. Není ale jasné, na základě čeho by soud mohl takto rozhodnout. Opozice totiž svou stížnost zdůvodnila tím, že se páteční volby neúčastnil dostatečný počet poslanců, ale turecká ústava o žádném podobném ustanovení nehovoří. Pokud by tedy ústavní soud volby prohlásil za platné, Gül by se prezidentem pravděpodobně stal ve třetím kole volby 9. května, kdy bude ke zvolení stačit nadpoloviční většina hlasů. Otázkou ale je, jak by na to reagovala armáda.

Celosvětové problémy s radikálním islámem svádějí k vidění turecké reality prizmatem konfliktu mezi islamistickou vládou a sekulární, a tedy prozápadní opozicí. To je ale pohled nesprávný a zjednodušený. Manželky premiéra i ministra zahraničí sice nosí muslimský šátek, který je v Turecku na veřejných místech zakázán, Strana spravedlnosti a pokroku ale žádný zvrat k islamismu během své vlády neprovedla a ani se k ničemu podobnému nechystá. Premiér Erdogan se veřejně hlásí k Atatürkovu odkazu a je zastáncem oddělení náboženství od státu. Během své vlády se profiloval jako jasně proevropský politik, který prosadil řadu důležitých ekonomických reforem. Také díky nim se Turecko těší stabilnímu hospodářskému růstu. Premiér se samozřejmě dopustil řady chyb, to ale nic nemění na tom, že větším nebezpečím pro další směřování země jsou spíše jeho oponenti. Ti se sice zaklínají sekularismem, zrovna tak ale vyznávají hodnoty protievropského tureckého nacionalismu a nesnášenlivosti vůči národnostním menšinám. Svým odporem proti demokratické volbě nového tureckého prezidenta pak jen dokazují, že demokratickým a evropským standardům rozhodně nepřivykli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .