Trocha gramatiky romštiny

r_2100x1400_radiozurnal.png
5. červen 2017

Pravidla pravopisu romštiny, kterou hovoří Romové na českém území, napsaly spolu s romsko-českým a česko-romským slovníkem Milena Hübschmannová, Hana Šebková a Anna Žigová.

Výslovnost romštiny je fonetická, tedy víceméně shodná s pravopisem. Češi proto mohou psaný text číst stejně, jako by byl psán česky. Transkripce jiných dialektů většinou odpovídá výslovnosti oficiálního jazyka na daném území. Například slovo manuš (muž) se v romských textech publikovaných v angličtině přepisuje jako manoush nebo manush.

Na rozdíl od češtiny má romština aspirované hlásky, tj. hlásky vyslovované s lehkým přídechem. Romština aspiruje čtyři hlásky: kh, ph, th a čh. Aspirace je významotvorná a její opomenutí či špatné vyslovení proto může vést k nedorozumění. Například sloveso perel znamená padat, zatímco pherel čerpat.

V romštině se poměrně často objevuje pro češtinu neobvyklá souhláska dž, která se vyslovuje jako ve slově džbán. Romština používá i měkké l, vyslovované stejně jako ve slovenštině. Romština má stejně jako čeština měkké souhlásky, které se označují háčkem všude, neboť například e dila (podlaha) se vyslovuje tvrdě jako edyla zatímco s háčkem měkce o ďives (den) jako odives.

Romština má na rozdíl od češtiny osm slovních druhů (jedním z nich je člen) i osm pádů a navíc i pád nepřímý. Sedm pádů je více či méně shodných s českými pády a pádem navíc je ablativ. Romština má u sklonných slovních druhů rod mužský a ženský a číslo jednotné a množné.

Podstatná jména se skloňují podle toho, zda se jedná o jména původní či přejatá. Podstatná i přídavná jména se v romštině velmi často zdrobňují koncovou -oro, -ori.

e dajmatkae dajorimaminka
o čhavochlapeco čhavorochlapeček
kaločernýkaloro čerňoučký

Slovesa

Slovesa vyjadřují stejně jako v češtině buď infinitiv nebo osobu (první, druhou, třetí) v čísle jednotném či množném, čase přítomném, budoucím či minulém, vidu dokonavém či nedokonavém, způsobu oznamovacím, rozkazovacím či podmiňovacím a rodu činném nebo trpném.

Infinitiv uvozuje částice te (te kerel – dělat) a zápor částice na v oznamovacím způsobu (nakerav – nedělám, kerav – dělám) a částicí ma v rozkazovacím způsobu (ma ker – nedělej!). Slovesa se časují obměnami koncovek připojených ke slovesnému kmeni.

Infinitiv

Nepravidelné sloveso být:

me somjá jsemamen sammy jsme
tu sal ty jsitumen sanvy jste
jov hin
joj hiňi
on je
ona je
jon hineoni, ony jsou

Ukázka skloňování – sloveso dělat – te kerel:

me keravamen keras
tu kerestumen keren
jov, joj kereljon keren

Sloveso mít tak, jak je v češtině, neexistuje – vlastnictví se vyjadřuje slovesnou vazbou podobně jako v ruštině.

Hin tut čhave?
Máš děti? (Jsou u tebe děti?)

Man hin romňi the pandž čhave.
Mám ženu a pět dětí. (U mne je žena a pět dětí).

Přídavná jména a příslovce

Přídavná jména a příslovce se stupňují podobně jako v češtině: ve druhém stupni přidáním koncovky a ve třetím ještě přidáním předpony

barovelký
baredervětší
jekhbaredernejvětší

Vykání a tykání

Vykání a tykání se přizpůsobuje českému okolí: zatímco mnozí Romové ještě donedávna používali 3. osobu množného čísla, pokud mluvili o vážené osobě či zesnulém a děti svým rodičům a prarodičům vykali, v řadě měst tento zvyk zanikl a vykání a tykání se vyskytuje podobně jako v češtině.

Spustit audio
autor: Markéta Kaštánková Kristová