Trocha gramatiky romštiny

5. červen 2017

Pravidla pravopisu romštiny, kterou hovoří Romové na českém území, napsaly spolu s romsko-českým a česko-romským slovníkem Milena Hübschmannová, Hana Šebková a Anna Žigová.

Výslovnost romštiny je fonetická, tedy víceméně shodná s pravopisem. Češi proto mohou psaný text číst stejně, jako by byl psán česky. Transkripce jiných dialektů většinou odpovídá výslovnosti oficiálního jazyka na daném území. Například slovo manuš (muž) se v romských textech publikovaných v angličtině přepisuje jako manoush nebo manush.

Na rozdíl od češtiny má romština aspirované hlásky, tj. hlásky vyslovované s lehkým přídechem. Romština aspiruje čtyři hlásky: kh, ph, th a čh. Aspirace je významotvorná a její opomenutí či špatné vyslovení proto může vést k nedorozumění. Například sloveso perel znamená padat, zatímco pherel čerpat.

V romštině se poměrně často objevuje pro češtinu neobvyklá souhláska dž, která se vyslovuje jako ve slově džbán. Romština používá i měkké l, vyslovované stejně jako ve slovenštině. Romština má stejně jako čeština měkké souhlásky, které se označují háčkem všude, neboť například e dila (podlaha) se vyslovuje tvrdě jako edyla zatímco s háčkem měkce o ďives (den) jako odives.

Romština má na rozdíl od češtiny osm slovních druhů (jedním z nich je člen) i osm pádů a navíc i pád nepřímý. Sedm pádů je více či méně shodných s českými pády a pádem navíc je ablativ. Romština má u sklonných slovních druhů rod mužský a ženský a číslo jednotné a množné.

Podstatná jména se skloňují podle toho, zda se jedná o jména původní či přejatá. Podstatná i přídavná jména se v romštině velmi často zdrobňují koncovou -oro, -ori.

e dajmatkae dajorimaminka
o čhavochlapeco čhavorochlapeček
kaločernýkaloro čerňoučký

Slovesa

Slovesa vyjadřují stejně jako v češtině buď infinitiv nebo osobu (první, druhou, třetí) v čísle jednotném či množném, čase přítomném, budoucím či minulém, vidu dokonavém či nedokonavém, způsobu oznamovacím, rozkazovacím či podmiňovacím a rodu činném nebo trpném.

Infinitiv uvozuje částice te (te kerel – dělat) a zápor částice na v oznamovacím způsobu (nakerav – nedělám, kerav – dělám) a částicí ma v rozkazovacím způsobu (ma ker – nedělej!). Slovesa se časují obměnami koncovek připojených ke slovesnému kmeni.

Infinitiv

Nepravidelné sloveso být:

me somjá jsemamen sammy jsme
tu sal ty jsitumen sanvy jste
jov hin
joj hiňi
on je
ona je
jon hineoni, ony jsou

Ukázka skloňování – sloveso dělat – te kerel:

me keravamen keras
tu kerestumen keren
jov, joj kereljon keren

Sloveso mít tak, jak je v češtině, neexistuje – vlastnictví se vyjadřuje slovesnou vazbou podobně jako v ruštině.

Hin tut čhave?
Máš děti? (Jsou u tebe děti?)

Man hin romňi the pandž čhave.
Mám ženu a pět dětí. (U mne je žena a pět dětí).

Přídavná jména a příslovce

Přídavná jména a příslovce se stupňují podobně jako v češtině: ve druhém stupni přidáním koncovky a ve třetím ještě přidáním předpony

barovelký
baredervětší
jekhbaredernejvětší

Vykání a tykání

Vykání a tykání se přizpůsobuje českému okolí: zatímco mnozí Romové ještě donedávna používali 3. osobu množného čísla, pokud mluvili o vážené osobě či zesnulém a děti svým rodičům a prarodičům vykali, v řadě měst tento zvyk zanikl a vykání a tykání se vyskytuje podobně jako v češtině.

autor: Markéta Kaštánková Kristová
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?