Šťastné děti okupantů

1. leden 2011
Vitalij Kličko se svou matkou, otcem a mladším bratrem v dobách svého pobytu v Československu
0:00
/
0:00

Víte, co mají společného několikanásobný mistr světa v boxu Vitalij Kličko a bývalý agent KGB a poslanec ruské Státní dumy Andrej Lugovoj? Oba prožili část dětství v Československu. V Milovicích, v kasárnách Sovětské armády. Oba jsou totiž dětmi okupantů. Zatímco Kličko je světově uznávaným sportovcem, Lugovoj naopak hlavním podezřelým z vraždy Alexandra Litviněnka otráveného poloniem 210. A jak oba vzpomínají na roky strávené u nás?

Kdyby ruská televize vysílala obdobu známého pořadu Pošta pro tebe, určitě by se ve studiu dojetím objímali znovunalezení kamarádi z Československa. Nešlo by však o žádné krajany, potomky našich legionářů nebo do gulagů vyhnané a přeživší Čechy. Šlo by o bývalé sovětské vojáky, kteří prošli od srpna 1968 službou v tehdy sovětskými vojsky okupovaném Československu.

A pak by v zákulisí s kapesníkem u očí vzpomínali, jak si přivezli domů křišťálové lustry, vnukům by ukazovali fotografie z Boletic, Libavé nebo Brd.Chytli by své manželky kolem pasu a s povzdechem: „Mámo, bylo nám ale tehdy skvěle, že?“ by odešli zase do svých komunálek.

Bývalí ruští vojáci, kteří více než dvacet let okupovali naši zem, totiž na pobyt u nás vzpomínají jako na nějakou dlouhou prima dovolenou, jako na lukrativní služební cestu s dobrými dietami. A jako by to nepřímo potvrzovalo i samotné ruské ministerstvo obrany, které nechce vojáky sloužící v Československu uznat jako válečné veterány se všemi výhodami, které k tomu v Rusku patří.Vpád do Československa v srpnu 1968 přeci nebyla podle armádních úředníků vojenská operace, ale bratrská pomoc, tak jacípak veteráni.

Žil jsem v Rusku čtyři roky a snad stokrát jsem v různých obměnách slyšel věty typu: „Ty jsi z Česka? To je skvělé. U vás jsem byl, je tam krásně. Ta příroda a hory a pivo, no paráda. Bydleli jsme v kasárnách Milovicích.“ A všichni k nám dorazili se stejnou cestovní kanceláří. Se Sovětskou armádou. V Rusku totiž dodnes málokdo chápe, že dvacetiletá vojenská okupace Československa zničila plány, naděje a svobody generaci mých rodičů.

V České republice se bude letos v srpnu připomínat 43 let vpádu vojsk Varšavské smlouvy se všemi negativními souvislostmi.To Rusové si třeba dají virtuální sraz na svých internetových stránkách www.milovice.ru. Ty totiž spojují všechny vojáky, důstojníky, učitelky, děti, zásobovače, kteří kdy u nás sloužili.

Na internetovém chatu si vyměňují aktuální zprávy a fotky z míst, kde v Česku stávaly bývalé sovětské základny. Je to taková komunita starých dobrých známých. Najdete tam i kompletní seznam všech absolventů škol, které si Rusové u nás pro děti vojáků zřídili. A narazíte v něm také na dvě dnes světově známá jména. Na takové naše „slavné rodáky“.

Ukrajinský boxer a politik Vitalij Kličko s herci Silvestrem Stalonem a Arnoldem Schwarzeneggerem

Vitalij Kličko je několikanásobným mistrem světa v boxu v těžké váze, dnes také ukrajinským politikem.Ten u nás s rodiči strávil pět let. Andrej Lugovoj je bývalý agent KGB, dnes poslanec ruské Státní dumy, podle britského Scotland Yardu hlavní podezřelý z vraždy Alexandra Litviněnka, který byl před dvěma lety v Londýně otráven poloniem 210. Lugovoj s rodiči v tehdejším Československu prožil část puberty.

Jak oni vzpomínají na roky u nás? Co si mysleli o sovětské vojenské přítomnosti v Československu kdysi a co myslí nyní? V jednom se shodnou. Bylo to skvělé dětství.

Vitalij Kličko

Jak vzpomínáte na pobyt v Československu?
Bylo to období mého dětství a na takovou dobu se samozřejmě většinou vzpomíná jen pozitivně a v těch nejlepších barvách. Vzpomínky na dětství v Československu jsou tedy u mě naplněné jen těmi nejlepšími emocemi.

Pochopitelně, že dávám politiku stranou. Proto se taky velmi rád a často na místa, kde jsme tehdy u vás žili, vracím. Opravdu to vnímám pokaždé jako návrat do dětských let. Pro každého z nás je vlast tam, kde máme kořeny, kde jsme vyrostli, kde jsme měli spoustu přátel. Kromě Ukrajiny, je to pro mě i vaše Česká republika. Strávil jsem v ní totiž společně s bratrem a rodiči celkem pět let.

Kolik vám bylo tehdy roků a kde jste žili?
Do Československa jsme přijeli, když mi bylo devět let, a odjížděli v mých čtrnácti. Bydleli jsme na sovětské základně u Mimoně pod Mladou Boleslaví.

Vitalij Kličko v junáckém věku

Vybavíte si, co vás po příjezdu k nám nejvíce překvapilo, jako mladého klučinu zaskočilo?
Můj otec byl vojenským pilotem a jeho předchozí služební pobyt a tedy i naší rodiny byl v Kazachstáně. Tam byla všude kolem nás jen step a až k horizontu jste neviděl jediný strom. Najednou jsme dorazili do Československa plného hustých lesů, naše kasárna stála v lese, to mě jako kluka fascinovalo. A dovedete si představit, jaká dobrodružství se dají v lese s partou vrstevníků zažít.

Většinu ruských vojáků také šokovalo, jak jsou v porovnání se Sovětským svazem u nás mnohem lépe zásobené například obchody. Jaký byl váš dojem?
Samozřejmě, že u vás byly potraviny, které jsme vůbec neznali. Pamatuji si například na žvýkačky, které měly v obalu vždy nějaký obrázek a byly tak cenným a hlavně výměnným zbožím mezi dětmi.Taky jsem si tehdy zamiloval hru s hliněnými kuličkami do důlku. Tu jsem se naučil až u vás a pravidelně jsme my, děti sovětských vojáků, soutěžily s českými vrstevníky.

Zní to tak, že se vám u nás opravdu líbilo, ale to jste s bratrem ani trochu proti stěhování do Československa neprotestovali?
Víte, jsme synové vojáka a u nás doma panovala vždy velmi přísná až vojenská disciplína. Nešlo protestovat. Otec-pilot prostě dostal příkaz, a tak se tomu musela podřídit i celá rodina, sebrat se a vyrazit s ním. O tom se doma prostě nediskutovalo a otec se nás neptal, jestli chceme nebo ne.

Říkáte, že jste u nás žili pět let. Asi jste nebyli celou dobu zavřeni jen na základně nebo ve vojenském městečku. Hodně jste po Československu cestovali?
Se školou jsme se velmi často dostali do Prahy. Byli jsme však také v Terezíně, spousta z nás se hodně zajímala o historii vaší země. Samozřejmě, že jsme navštívili desítky vašich zámků a hradů. Pamatuji si, že každý týden byla na programu exkurse do nějaké českého města. Vaši zem znám proto velmi dobře.

Jak se k vám chovali místní lidé? Přítomnost sovětských vojsk na našem území přesahovala hranice nenávisti. S jakými reakcemi jste se setkal vy?
Vztahy byly podle mého docela normální. Sám na sobě jsem nějaké zásadně negativní reakce nepociťoval. Byl jsem taky dítě. Snad až na jednu výjimku. Byl jsem svědkem toho, jak náš sovětský tank přejížděl silnici a narazil do českého autobusu karosa plného lidí. Stalo se to zrovna blízko našich kasáren. Tak jsme tam s ostatními kluky hned běželi a tehdy jsem poprvé zjistil, že jsme asi u vás velmi nechtění. Přišla ke mně totiž jedna cestující z toho autobusu, která přežila, a začala mi nadávat, co vlastně ve vaší zemi chceme, že by bylo lepší, kdybychom se vrátili domů, a podobně.

Vy jste se potom neptal rodičů, co vlastně dělají vojáci cizího státu na území suverénní země?
Rodičů jsem se neptal, ale každé ráno ve škole začínalo souhrnem takzvaných politických informací. Dnes už vím, že šlo o takzvané vymývání mozků na všech úrovních. My jsme se pochopitelně jako žáci ptali, proč jsou sovětští vojáci rozmístnění v Československu, a odpověď politruka byla pokaždé stručná a jasná: Pokud by nepřišla v roce 1968 do Československa noha sovětského vojáka, okamžitě by k vám vstoupili vojáci NATO. To nám opakovali každý den a my tomu jako děti věřili. NATO bylo přeci symbolem zla.

Vitalij Kličko se svým mladším bratrem

A jak to vnímáte dnes jako dospělý člověk, vzdělaný, znalý historie? Dokážete připustit, že to byla jasná invaze, okupace?
Byla to okupace, ale ne Ruskem, Sovětským svazem. Byla to politická okupace sovětským systémem. Ta přítomnost vojenského kontingentu u vás byla prostě strategií sovětské komunistické strany. A dnes je mi to vůči vaší zemi moc líto.

Před lety jste mi prozradil, že jste byl už několikrát inkognito v Česku, podívat se do míst, kde jste tehdy žili, do bývalých vojenských prostorů u Mimoně. Jaké pocity ve vás tyto návraty vyvolaly?
Pokaždé jsem tam byl tajně. Nechci riskovat, že mě nějaký fanoušek boxu pozná, o popularitu nestojím. Víte, neustále mě to tam táhne. Je to důležitá součást mého života. Mám prostě moc rád Českou republiku. Vždy si musím projít školu, dům s garsonkou, ve které jsme s rodiči bydleli. Pořád tam stojí.

Dřív to byly ruiny, ale dnes se některé domy opravují. Všiml jsem si, že tam žijí české rodiny a letiště, které tehdy sloužilo jako vojenské, je dnes, myslím, určeno sportovnímu létání. Musím říct, že pokaždé ve mně pobyt v těchto místech vyvolá velmi pozitivní vzpomínky.

A jste v kontaktu se spolužáky sovětských důstojníků, se kterými jste prožil pět let v Československu?
Ano. Dokonce jsme se nedávno všichni opět po letech sešli. Dával jsem to dohromady. Za mnou do Kyjeva tak přijeli kamarádi a spolužáci z celého bývalého Sovětského svazu. A domluvili jsme se, že další setkání zorganizujeme buď v Praze, nebo v Mimoni, abychom si všichni společně mohli zavzpomínat na naše dětství. A politiku do toho opravdu netaháme.

Andrej Lugovoj

Když řeknu Československo, co vás napadne v této souvislosti jako první?
Jako první? Asi okamžik, kdy jsme s rodiči poprvé ve vlaku v srpnu 1981 překročili hranice mezi Sovětským svazem, dnešní Ukrajinou, a vjeli do Československa. Pamatuji si dodnes nádraží v Čierne při Čope a pak i ostatní nádraží, kolem kterých jsme projížděli.

A váš pocit obecně z Československa?
Velmi pozitivní, mám jen samé dobré vzpomínky. Chodil jsem tehdy do deváté třídy základní školy. K vám jsem tedy s rodiči přijel, když mi bylo čtrnáct, a odjížděli jsme v mých šestnácti. To znamená, že pubertu, dobu, kdy už jsem pomalu začal spoustu věcí chápat, jsem strávil u vás. No, a pochopitelně se mi také okamžitě vybaví pivo nebo špekáčky. Řeka nedaleko Lysé nad Labem, kam jsme se chodili koupat.

Andrej Lugovoj

S rodiči jste dorazili do Milovic, kde byl štáb sovětských vojsk. Váš otec zastával v hierarchii sovětského velení jakou funkci?
Poměrně vysokou. Byl tajemníkem stranické komise Centrální skupiny vojsk. Byl tedy politickým pracovníkem a v hierarchii této struktury zajímal třetí místo. Dá se říci, že byl hlavním ideologem a vyslancem sovětské komunistické strany.

Říkal jste, že vám bylo čtrnáct let. Jak vám tehdy otec-ideolog zdůvodnil, že odjíždíte do Československa?
Nic mi nevysvětloval, protože lidé pracující v armádě v sovětských časech se poměrně často stěhovali z místa na místo. A to byl i případ naší rodiny. Narodil jsem se v ázerbájdžánském Baku, pak jsme žili v gruzínském Tbilisi, nějaký čas jsme byli v Arménii, pak zase v Moskvě. To byly všechno republiky Sovětského svazu.

Avšak taky se vědělo, že vojáci jezdí pravidelně sloužit do zahraničí, tehdy to bylo do Východního Německa, Maďarska, Polska a taky k vám do Československa. A díky pravidelné rotaci si mohl být každý tak trochu jistý, že určitý čas odslouží také mimo hranice Sovětského svazu.

Pamatuji si, že jsem byl v osmé třídě a žili jsme tehdy v Moskvě. Otec jednou přišel z práce domů a oznámil rodině, že odjíždíme do Československa. Rodiče z toho byli nadšení, já rozhodně ne. Měl jsem spoustu plánů se spolužáky. Měli jsme kapelu, chtěl jsem hrát fotbal. Rozhodně jsem se netěšil na nový školní kolektiv někde v kasárnách v Milovicích. Chvíli jsem tedy vzdoroval, ale nakonec jsme odjeli.

Rodiče se radovali z jakého důvodu?
Za prvé věděli, že z hlediska materiálního zabezpečení rodiny je to skvělá příležitost. Otec automaticky dostal dvojnásobný plat, matka místo učitelky v kasárnách ve škole. A dnes už to nemusíme tajit, úroveň života v zemích takzvaného východního bloku byla mnohem lepší než v tehdejším Sovětském svaze. Proto si všichni vojáci přáli vycestovat ven a navíc Československo bylo v oblíbenosti na prvním místě. Například do Polska se nikomu moc nechtělo.

Vy jste se rodičů neptal, proč jsou sovětští vojáci v naší zemi, co tam vlastně dělají?
Mě to nezajímalo a hlavně jsem tehdy ani nic nevěděl o tom, že v roce 1968 naše vojska vtrhla do Československa. Ve škole jsme se o tom neučili, doma se o tom pochopitelně nemluvilo. Já jsem si prostě myslel, že u vás zůstali naši vojáci po konci druhé světové války.

Poprvé jsem se pravdu dozvěděl až u vás, to mi bylo tak patnáct let. Kvůli dopravní nehodě jsem se dostal do vojenské nemocnice v Kostelci a na pokoji jsem ležel s ruskými důstojníky, kteří v roce 1968 vstoupili do Československa. S otevřenýma očima jsem poslouchal jejich historky o tom, jak na tancích dorazili do Prahy. Jak po nich vaši lidé házeli kameny, pálili vlajky, stavěli barikády. To byl pro mě šok.

Byl jsem vychovaný v rodině, kde byly jasná pravidla. Strana, Komsomol, ideologie, propaganda. Poprvé jsem tak zjistil, že to co dělal Sovětský svaz po konci války, se ne všude přijímalo tak radostně a s nadšením.

Šel jste tehdy za vaším otcem a ptal se ho, jak se tedy věci mají?
Počkejte. Já jsem tehdy nebyl zaskočený, zklamaný, pobouřený chováním Rusů. Byl jsem jen překvapený. Chápejte, žili jsme tehdy v období studené války a otec mi řekl, že pokud by v roce 1968 nepřišli do Československa sovětští vojáci, za den, dva by tam byli vojáci NATO. A já tomu věřil a všichni generálové v podstatě taky.

Dnešek ukazuje, že jsme měli pravdu. Jen se podívejte, kam směřuje Česká republika. I kvůli roku 1968 jste se od Ruska odvrátili a teď hledáte oporu u strýčka Sama. Ale uběhne dvacet, třicet let a možná, že se zase přidáte na naši stranu. Rusko se teď rychle rozvíjí, máme ropu, plyn…

Výhrůžky nechme stranou. Jaký byl vůbec život čtrnáctiletého ruského kluka na vojenské základně v Československu?
Poměrně hodně zajímavý. V Milovicích bylo velitelství Centrální skupiny vojsk, proto tam bylo také hodně dětí. Měli jsme krásnou, moderní, velkou školu. Učitelé patřili k těm nejlepším, byli vybíráni z celého Sovětského svazu. Nehledě na to, že naše vojenské městečko bylo uzavřené, život v něm byl zcela normální, plnocenný. Mohli jsme sportovat, byl jsem členem hudebního orchestru, se kterým jsme jezdili po všech ruských kasárnách v Československu.

Spousta ruských rodin také žila v Milovicích mimo základnu, společně s Čechy. A tak jsme k nim často chodili na návštěvu. Jednou za měsíc jsme jezdili s rodiči do Prahy, to bylo železné pravidlo. A taky jsme se snažili s dalšími kluky tajně navštěvovat hospody v Milovicích, bez povolení rodičů.

Zůstal jste s některými ze spolužáků z Milovic v kontaktu. Viděli jste se od té doby?
Problém byl v tom, že ti, co žili s námi v Československu, se pak rozjeli po celém Sovětském svazu a nebylo možné později vyhledat své spolužáky, kamarády z vojenského městečka. Ale zrovna vloni jsem si to vzal za své a stal se hlavním organizátorem setkání absolventů celkem tří tříd naší základní školy v Milovicích.

Povedlo se mi to, většinu se podařilo najít a letos v květnu jsme se po pětadvaceti letech od školy sešli. Ze sto lidí se nás dalo dohromady 65. Dokonce přijeli i naši tehdejší učitelé. Někdo přinesl i fotografie, jak to v Milovicích vypadá dnes. Ten pohled na polorozpadlé budovy nebyl příjemný, ale co už dnes naděláme.

A vzpomínali jste také na to, jak jste tehdy vycházeli s místními lidmi?
Na to si moc dobře pamatuji. S lidmi tak kolem třiceti úplně normálně, bezproblémově.Ale s našimi vrstevníky a mládeží kolem dvaceti to bylo o moc horší. Samozřejmě to bylo kvůli přítomnosti našich vojsk. A musím uznat, že kolikrát jsme si za takovou reputaci mohli sami. Chápu, že ne každému se líbí, že se v jeho zemi prohání cizí vojáci a tanky.

Když už jste s rodiči neprobíral politickou situaci, bavili jste se alespoň doma u jídla o tom, proč je u nás lepší život než v Sovětském svazu? To vás přeci muselo zaskočit, i vašeho otce propagandistu. Nebo ne?
Samozřejmě, že jsme to probírali a byli jsme tím zaskočeni. Ale už si nepamatuji, čím mi to naši vysvětlovali. Akorát vím, že ani jedno jejich vysvětlení nebylo nijak přesvědčivé.

Například proč bylo u vás na výběr několik druhů limonád a u nás nic? Proč bylo v českých obchodech tolik druhů masa a sýrů a v Moskvě nic? Proč jste měli kvalitnější a modernější oblečení? To jsem nechápal a poprvé začal trochu pochybovat o výjimečnosti Sovětského svazu. Ale zase mnohé ruské rodiny vozily z Ruska k vám elektroniku, televizory, pračky a vysavače. To Češi od nás kupovali nejčastěji, o to byl největší zájem. Ale v porovnání s tím, co jsme u vás nakupovali my, to bylo zanedbatelné množství.

Co si Rusové od nás odváželi nejvíce?
Křišťál, české sklo, lustry, překvapivě taky kožichy, koberce a největším hitem, který se v Rusku nedal absolutně sehnat, byly džínsy. V Moskvě tehdy stály sto dvacet rublů, to byla měsíční výplata inženýra. A první džíny značky Super Rifle, které mi rodiče v Praze koupili, přišly v přepočtu na pouhých patnáct rublů. Na tom se dalo hodně zbohatnout, pokud je někdo vozil do Ruska od vás ve velkém. A navíc můj otec patřil k elitě a ta měla na základně ještě speciální obchody, kam směly jen ženy důstojníků. A tam se daly sehnat i velmi exkluzivní výrobky.

Takže někteří Češi zapomněli na to, že jste okupanti, a vesele s vámi obchodovali?
Jo, jo. Hlavně kupovali levný benzín. Byznys nezná hranice a morálku.

Jste ochoten přiznat, že ze strany Sovětského svazu šlo o jasnou okupaci, že jste vtrhli s tanky a politikou na území cizího státu?
Technicky to možná byla okupace, vtrhnutí. Ale nepřiznám vám úplně, že to nebylo správné. V podstatě to byla součást studené války, byla to ochrana našich vlastních zájmů. Naše vojska nebyla v Německu nebo v Československo jen proto, aby podporovala tamní politické režimy. Jejich přítomnost měla i jiný účel. Pokud by totiž začal nějaký pozemní vojenský konflikt s NATO, odehrával by se nejdříve pár tisíc kilometrů od hranic s Ruskem. Tak jsme se na rozmístnění vojsk u vás dívali z vojenského hlediska.

A ne všichni vaši občané přeci byli proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 na vaše území. Přeci členové komunistické strany to schvalovali. Odhaduji, že tak polovina obyvatelstva byla pro.

To se velmi mýlíte. Vy dnes jako poslanec Státní dumy, jako byznysmen, můžete pochopit, že v české společnosti panuje historicky daná nedůvěra k ruské státní moci.
Samozřejmě, že to chápu, a nemyslím si, že je to něco nesprávného. Vím, že Sovětský svaz udělal desítky špatných věcí, zejména v zahraničí, které image a reputaci země velmi poškodily. Ale je dobré mít na paměti, že Prahu v roce 1945 osvobodila naše vojska. Tuto zásluhu jsme možná měli využít jinak. A co Mnichovská dohoda, kdy vás zradila Francie a Velká Británie? Na ně se dnes nedíváte s nedůvěrou? Čas všechny rány zahojí, uvidíte.

Dobře, ale každý národ by se měl z vlastní historie poučit. Proč se tedy v ruských učebnicích o srpnu 1968 a vtrhnutí sovětských vojsk do Československa nepíše? To je podle vás dobře?
Víte, v historii Sovětského svazu bylo tolik událostí, že musíme znát jen ty podstatné. Chápu, že pro Československo to byl zásadní moment. Během druhé světové války vás okupovali Němci, po roce 1968 zase Rusové.

Ale Sovětský svaz okupoval jak Polsko, tak vás nebo NDR, v roce 1956 jsme potlačili povstání v Maďarsku, rozpoutali válku v Afghánistánu. Proto je srpen 1968 pro nás jen součástí všech těchto podobných historických událostí a možná si je pak žáci pletou dohromady. Avšak jsem samozřejmě zastáncem toho, aby se o všem velmi podrobně ve školách učilo, aby mladí Rusové znali kvalitně historii své země.

Britský Scotland Yard vás stále považuje za hlavního podezřelého z otravy bývalého agenta KGB Alexandra Litviněnka. Všude v Evropě vám tedy hrozí zatčení a musíte se pohybovat jen na území Ruska. Rád byste se po letech zase podíval do Milovic?
Málem mi to vyšlo v roce 1992. Tehdy jsem byl součástí ochranky ruského premiéra Gajdara. V Praze jsme se setkali s prezidentem Havlem a Václavem Klausem. Přijel jsem do Prahy o pár dnů dřív sondovat terén a chtěl zaskočit i do Milovic, ale nevyšlo to. V poslední době jsme to plánovali s rodinou už několikrát. Ale znovu to nejde. Asi by mě u vás zatkli. Teď jsem alespoň viděl fotky od bývalých spolužáků, kteří tam byli letos. Třeba časem causa „Litviněnko“ vyšumí a já se zase do Milovic vrátím. Tedy jako turista.

<p><iframe width="610" height="350" frameborder="0" scrolling="no" marginheight="0" marginwidth="0" src="http://maps.google.cz/maps/ms?ie=UTF8&amp;hl=cs&amp;brcurrent=5,0,0&amp;msa=0&amp;msid=207731377246086964045.00049968422ea3a428544&amp;ll=50.464498,14.83429&amp;spn=0.606669,1.675415&amp;t=p&amp;z=9&amp;output=embed"></iframe><br /><small>Zobrazit <a href="http://maps.google.cz/maps/ms?ie=UTF8&amp;hl=cs&amp;brcurrent=5,0,0&amp;msa=0&amp;msid=207731377246086964045.00049968422ea3a428544&amp;ll=50.464498,14.83429&amp;spn=0.606669,1.675415&amp;t=p&amp;z=9&amp;source=embed" style="color:#0000FF;text-align:left">základny v Mimoni a Milovicích</a> na větší mapě</small></p>