Spoluhráči i fanoušci se loučili s Josefem Masopustem přímo na Julisce
Na stadionu pražské Dukly se odehrál smuteční akt, poslední rozloučení s fotbalovou legendou Josefem Masopustem. Vicemistrem světa z roku 1962, držitelem Zlatého míče, jehož umění uznávali i nejslavnější fotbalisté všech dob. Josef Masopust zemřel minulé pondělí ve věku 84 let.
Organizátoři z Klubu přátel Josefa Masopusta za pomoci armády vybudovali improvizované pódium přibližně ve středovém kruhu hřiště na stadionu Na Julisce s rakví, květinami a fotografiemi Josefa Masopusta, jak přebírá Zlatý míč za rok 1962.
Před pódiem bylo přibližně 400 hostů, asi 200 pozvaných a další dvě stovky na hlavní tribuně stadionu.
„Mám 77 let, ale tohle vidím poprvé. Neviděl jsem, nezažil a neslyšel, co jste pro Pepíka Masopusta udělali. Na to nemůžu nikdy zapomenout,“ liboval si Adolf Scherer, Masopustův spoluhráč ze stříbrného týmu z MS 1962.
Vedle Scherera se vzpomínky zúčastnili i další finalisté z Chile Václav Mašek, Jozef Štybrányi nebo Josef Kadraba. „Pepík byl takový idol, byl nejtvořivější. Znal jsem ho už, když jsem byl v 17 letech v Rakovníku, jemu bylo 19 a hráli jsme za ‚lvíčata‘,“ vzpomíná Josef Kadraba.
Dále přišli bývalí spoluhráči ze Zbrojovky Brno i Dukly, celkem asi 40 bývalých fotbalistů, většinou velká jména historie českého fotbalu.
Projev k osobnosti Josefa Masopusta pronesla Věra Čáslavská. Bývalá gymnastka mluvila o kamarádské povaze a týmovém duchu. Masopust prý Zlatý míč nezískal díky individuálnímu výkonu, ale díky tomu, že se dokázal radovat, jak jeho tým pracovat.
Asi 400 hostů, podle Adolfa Schärera nezapomenutelné. Podle mě - zasloužil by víc. pic.twitter.com/0CKnFJmlRa
— Martin Charvát (@matycharvat) 8. Červenec 2015Sedminásobná olympijská vítězka přidala i veselou historku, jak jí Josef Masopust rozsedl brýle, omlouval se a vzápětí sehnal jiné.
Hezké vzpomínky měli i fotbalisté z relativně nedávné historie, teplický Pavel Verbíř či slávista Vladimír Šmicer, který držel u rakve čestnou stráž.
„Poprvé jsem ho potkal, když mi bylo asi 8 let. Měl chalupu vedle vesnice, kde jsem vyrůstal. Jednou jsem si dovolil jít k němu na chalupu, jestli by si se mnou nezakopal. Asi hodinu jsem koukal přes plot a on byl na zahradě, pak přišel on a vzal mě s sebou. Pak mi dal nějaké belgické bonbóny, v té době tam trénoval,“ připojil svou vzpomínku Vladimír Šmicer.
