Spojené státy se po 11. září změnily, shodují se Američané
Před deseti lety prožili Američané šok – teroristické útoky zabily skoro tři tisíce lidí. Hlavně v New Yorku, ale i ve Washingtonu a při havárii uneseného letadla také v Pensylvánii. Jak události 11. září 2001 změnily Ameriku a samotné Američany?
Na ráno 11. září jen tak nezapomenou. Dvě dopravní letadla narazila v krátkém sledu do mrakodrapů Světového obchodního centra, další do budovy Pentagonu ve Washingtonu a čtvrté se zřítilo po únosu v Pensylvánii. Svět byl šokován a prezident Bush vystoupil s projevem, který v tu chvíli mluvil z duše většiny Američanů.
„Dnes došlo k útoku na naše spoluobčany, způsob života a na samotnou svobodu při sérii plánovaných a smrtonosných teroristických činů. Oběti zemřely v letadlech a v kancelářích. Sekretářky, podnikatelé, vojáci i federální zaměstnanci. Mámy a tátové, přátelé a sousedé. Tisíce životů znenadání zničily odporné, opovrženíhodné teroristické útoky,“ řekl tehdy.
V tomto příspěvku se však nebudeme zabývat přesným sledem událostí toho dne. Nebudeme ani rozebírat, jestli jsou, nebo nejsou opodstatněné pochybnosti o vině Al-Káidy. Z různých perspektiv poodhalíme, jak tragické události změnily Ameriku a jak se na ně Američané dívají o deset let později. Začněme pohledem do života matky, jejíž syn zemřel přímo v troskách Světového obchodního centra.
Několik týdnů doufali, že svého syna ještě uvidí
Stojím před jedním z mnoha obytných věžáků v newyorské čtvrti Queens. V bytě v 11. patře se už deset let vyrovnává Maureen Santoraová s jednou z těch nejhorších věcí, které mohou člověka potkat, totiž se smrtí vlastního dítěte.
„Christopher byl naše prostřední dítě. Měl dvě starší a dvě mladší sestry. Byl náš jediný chlapec a bylo ho taky nejvíc slyšet. Měl odmala vyhraněné názory a mezi našimi dětmi byl největší smíšek. Pořád vymýšlel nějaké vtípky a hledal legraci i v obyčejných životních situacích. Svým způsobem byl jiskřičkou naší rodiny,“ vzpomíná.
„Od dětství chtěl být hasičem. Nevzpomínám si, že by chtěl být něčím jiným. Určitě se na tom podepsala skutečnost, že i jeho otec byl hasičem,“ nastiňuje Maureen Santoraová. „Myslím, že s tím měla něco do činění skutečnost, že vyrůstal se čtyřmi sestrami. V New Yorku nebývalo tradičně v hasičském sboru příliš žen. Určitě ho to táhlo do mužského prostředí, kde se nemusel starat o ženské záležitosti, jak tomu sám říkával,“ dodává.
Když Maureen Santoraová vzpomíná na svého syna, často se usměje a v očích se jí zalesknou malá světýlka. Pak však přejde k deset let starým událostem a světýlka se náhle vytratí. „Byl v práci od 6 hodin večer 10. září do 9 hodin ráno 11. září. Telefony se v hasičské stanici rozezněly těsně před devátou. Protože byl ještě ve službě, jel na Ground Zero.
Večer předtím jsme mu popřáli dobrou službu a řekli mu, aby na sebe dával pozor. To bylo naposled, co jsme s ním mluvili,“ vypráví Maureen Santoraová, která viděla i kolaps jedné z věží Světového obchodního centra na vlastní oči. Netrvalo dlouho a dozvěděla se, že byl přímo na místě i její syn Christopher. V tu chvíli ji čekala asi nejtěžší zkouška v životě.
„Teprve později jsme se dostali na velitelství a tam viděli seznam s více než 400 jmény pohřešovaných hasičů. Byl na něm i Christopher,“ vysvětluje. „Ze dnů se staly týdny a myslím že můj manžel Al chápal, že je Christopher mrtvý. Já jsem se s tím však stále nemohla smířit,“ přiznává s tím, že tělo jejího syna stále nemohli najít.
„Byla jsem přesvědčená, že se dostal ven. Říkala jsem si, že třeba ztratil paměť nebo měl otřes mozku. A tak jsme začali pátrat ve všech nemocnicích v okolí. To strašné období trvalo až do 2. listopadu, kdy jsem definitivně přijala skutečnost, že je mrtvý,“ uzavírá.
Maureen ke smíření s osudem přiměla návštěva, kterou by asi nikdo nechtěl přijmout. „Tři dny před smutečním obřadem za Christophera přišel zřízenec, který pracoval na identifikaci těl. Řekl nám, že udělali chybu a že tělo našeho syna pohřbili pod jiným jménem. Byl tak jediným hasičem z posádky 54, který byl identifikovaný,“ zdůrazňuje.
Celý podzim 2001 prožívala Maureen Santoraová jako noční můru, a to nejen kvůli smrti syna. „Museli jsme na pohřeb alespoň 75 hasičům, protože manžel byl ve sboru 40 let a znal se s veliteli i posádkami hasičských vozů. Znal také spoustu otců, kteří pohřbívali syny. Jedno období jsme chodili každý den na dva tři pohřby,“ nastiňuje.
Po deseti letech se Maureen snaží vzpomínat na svého syna tak, jak si ho pamatuje z doby před teroristickými útoky. „Bylo mu 23 let, měl první vážnou známost. Byla to dívka, na které mu viditelně záleželo, ne nějaká známost z večírků. I když večírky a zábavu miloval. Kam přišel, tam byl ve středu pozornosti. Lidé ho měli rádi, přitahoval je, byla radost s ním být,“ vzpomíná.
Vystupuje často jako jedna z hlasitých mluvčích rodin, které 11. září 2001 ztratily nejbližší. Snaží se však také přetavit svou energii v něco pozitivního. Založila proto s manželem vzdělávací nadaci pro děti hasičů a vydala o teroristických útocích dvě dětské knihy.
Vystupuje často jako jedna z hlasitých mluvčích rodin, které 11. září 2001 ztratily nejbližší. Je třeba proti zrušení procesů na základně Guantánamo. Snaží se však také přetavit svou energii v něco pozitivního. Založila proto s manželem vzdělávací nadaci pro děti hasičů a vydala o teroristických útocích dvě dětské knihy.
Policisté stále čekají na další útoky
Z bytu Maureen Santoraové a jejího manžela v Queensu můžeme přejet Manhattan až k takzvané Ground Zero. Tam, kde stávala Dvojčata Světového obchodního centra, je staveniště. Horečnatě se však finišuje na dokončení venkovního památníku, muzeum by se mělo otevřít až příští rok.
Pomalý postup rekonstrukce, která se prodražuje, kritizuje kdekdo. Výjimkou nejsou ani 44letý Owen a o dva roky mladší Suzanne, dva Newyorčané, pro které byly události před 10 lety skutečným přelomem v osobním životě. A nejen pro ně.
„Pro lidi mé generace šlo o zlomový moment. Když se zeptáte našich rodičů, kde byli ve chvíli atentátu na Johna Kennedyho, budou si to pamatovat. Pro nás je takovým momentem 11. září 2001,“ myslí si Owen, který strávil posledních 20 let v armádě. V době útoků byl na základně v Jižní Koreji.
„Korejský strážný volal, že hoří Pentagon. Neměl jsem ani potuchy, o čem mluví,“ vzpomíná. „Když jsem se dostal do kasáren, všichni byli vzhůru, přestože byla noc, a dívali se na televizi. Dorazil jsem přesně v okamžiku, kdy do budov Světového obchodního centra narazilo druhé letadlo,“ popisuje.
Owenovi se pak změnil život a po uplynulých 10 letech je veterán – bojoval v Afghánistánu i Iráku. Jeho přítelkyni Suzanne zastihly útoky přímo v New Yorku. A protože sloužila jako policistka na Manhattanu, prožila si je opravdu z první ruky.
„Přišli jsme do práce dřív a všude panoval zmatek, i na policejním okrsku. V prvních hodinách nikdo nevěděl, co máme dělat. Venku se vznášel prach a popel, vzduchem poletovaly ohořelé papíry a nikdo nevěděl, odkud se vzaly,“ říká s tím, že trvalo celé hodiny, než se policie dokázala vzpamatovat a plnit základní služby.
„Ten den jsme nepracovali na Manhattanu, narychlo jsme zřídili základnu u paty Brooklynského mostu, na druhé straně řeky. Pomáhali jsme dezorientovaným lidem, snažili se je nasměrovat,“ pokračuje Suzanne ve vyprávění.
Život pak v New Yorku opravdu nikdy nebyl stejný jako dřív, hlavně pro policisty. „Změnilo to naši práci. Pořád čekáme, odkud přijde nový útok. Bude na metro? Zaútočí na nádraží? Přemýšlíme, co chránit a hlídat víc,“ domnívá se.
Události 11. září 2001 však Američanům přinesly také pocit sounáležitosti. „Bylo by hezké, kdybychom mohli říct, že si Američané udrželi pocit solidarity a soudržnosti. Myslím však, že už to není pravda. Drtivá většina zapomněla, jaké to tenkrát bylo,“ domnívá se Owen, podle kterého alespoň Newyorčané nezapomněli.
„Velmi intenzivně a osobně celou tragédii prožívají, proto tvrdím, že je New York nejvlastenečtějším městem v celé zemi,“ soudí. Vzhledem k tomu, že právě toto město utrpělo při teroristických útocích nejvíc, není divu. Útoky však zasáhly nejen jedince a celé rodiny nebo třeba město New York. Usáma bin Ládin totiž prohlásil, že vykrvácí Ameriku především ekonomicky.
Válka s terorismem přinesla nové oběti i ekonomické problémy
„Nakupujte víc!“ vyzýval na podzim 2001 v jednom z projevů americký prezident George Bush, kterému šlo především o to, aby Američané nepropadali malomyslnosti a dál poháněli ekonomiku založenou na spotřebě.
Teroristické útoky na New York a Washington totiž poznamenaly duši Američanů, což se začalo odrážet na hospodářství. Dlouhodobě se této problematice věnuje ekonom Uri Dadush, který dřív působil ve vedení Světové banky a dnes pracuje pro Carnegieho nadaci pro světový mír. Propad ve výkonnosti americké ekonomiky byl podle něj sice silný, ale ne až tak vážný.
„Propad se vytratil rychle, ale přetrvaly velké výdaje vlády, které byly financovány zadlužováním a nevyvažovaly je adekvátní příjmy,“ poznamenává ekonom.
Spojené státy totiž začaly válčit v Afghánistánu a v roce 2003 také v Iráku. Oba konflikty přinesly další lidské oběti. A nejen je. Válčit ve dvou zemích vzdálených tisíce kilometrů něco stojí. „Americkou ekonomiku zatížilo velmi výrazné zvýšení výdajů na obranu. Vláda tyto útraty nefinancovala zvýšením daní. Naopak. Spojené státy snížily daně přibližně ve stejné době nebo o jen o něco později. Útoky z 11. září 2001 tak měly velmi důležitý dopad na rozpočtový schodek Spojených států,“ upozorňuje ekonom Uri Dadush.
Americká Brownova univerzita sleduje v dlouhodobém projektu kompletní náklady na války v Iráku a Afghánistánu. Zahrnuje do nich například i cenu péče o zmrzačené veterány. Podle jejích závěrů oba konflikty stály Ameriku zatím něco mezi třemi až čtyřmi bilióny dolarů. Vzhledem k tomu, že války byly financované na dluh, představují čtvrtinu až třetinu z celkového současného dluhu americké federální vlády. Ten už překročil 14,3 biliónu dolarů. Podle ekonoma Uriho Dadushe sice v Afghánistánu i v Iráku válčí vedle Ameriky i jiné země, ale ve srovnání s ní jsou jejich náklady malé.
„Spojené státy nesly podstatnou část nákladů na válku s terorismem. Je pravda, že někteří spojenci z NATO se podíleli na nákladech na války v Afghánistánu a Iráku, ale jen z malé části. Spojené státy byly zemí, která utrácela nejvíc,“ dokládá.
Ekonomický dopad teroristických útoků z 11. září 2001 se však nedá omezit jen na válečné náklady. „Všichni dnes procházíme mnoha bezpečnostními kontrolami. Před 11. zářím 2001 jich tolik nebylo. Bezpečnostní opatření přispěla ke zvýšení výdajů nejenom na cestování, ale i na různé transakce, které hradíme všichni na světě, nejen Američané,“ dodává Uri Dadush a navozuje tak další otázku. Mají všechny ty kontroly, kterým jsme v Americe vystaveni, nějaký smysl?
Sledování se stalo rutinou
Jsme v newyorském Battery Parku, odkud odplouvá přívoz, který dopravuje návštěvníky k soše Svobody. Aby se turisté k tomuto symbolu volnosti života na americkém kontinentu dostali, musí projít přísnou kontrolou. Bezpečností opatření platí od doby, kdy kousek odsud spadla Dvojčata Světového obchodního centra.
„Po teroristických útocích na Světové obchodní centrum byla socha Svobody a celý ostrov, zavřený na 100 dnů. V té době se posílila bezpečnostní opatření a instalovala se nová zařízení. Od té doby musí návštěvníci projít kontrolou ve velkém stanu už na Manhattanu, tedy ještě před naloděním,“ vysvětluje Daphne Yunová ze Správy národních parků. Samotná socha Svobody byla zavřená až do roku 2004. „Dnes do ní můžete, ale prochází se další přísnou kontrolou letištního typu,“ dodává.
Kontrolám a určité míře sledování dnes ve Spojených státech neuniknete. Proklamovaným cílem je zabránit teroristickým útokům a chránit nevinné lidi. Michael German býval agentem FBI. Dnes pracuje pro nevládní organizaci Americká unie pro lidská práva. Před 7 lety totiž přestal věřit ve smysl své práce.
„Jako tajný agent jsem pronikal do teroristických organizací, a tak jsem rozuměl, jak terorismus funguje a o co se snaží. Postupně jsem si uvědomil, že to, jak vláda a FBI reaguje na hrozbu terorismu, je kontraproduktivní, domnívá se. „Problém není v tom, že by neměli dostatek informací, ale nevědí, jak s nimi naložit, analyzovat je a sdílet s jinými bezpečnostními složkami. Snažil jsem se to nejprve změnit uvnitř FBI, ale marně. Nakonec jsem v roce 2004 rezignoval,“ vysvětluje a zároveň se netají s pochybností o smyslu plošného sledování obyvatel.
„Problémy přetrvávají. Vezměte si neúspěšný pokus vyhodit do povětří letadlo směřující do Detroitu, a to výbušninou skrytou ve spodním prádle. Všechny informace, které bezpečnostní a zpravodajské služby měly, ničemu nepomohly. Výbuchu zabránili až cestující v letadle. Později jsme se dozvěděli, že americké úřady dostaly o atentátníkovi předem echo, jenže se informace nedostala k lidem, kteří mohli zasáhnout,“ zmiňuje.
Nejhorší je, že bez ohledu na to, kdo jste a jak vypadáte, se vámi budou bezpečnostní služby zabývat, i když to může být na první pohled naprosto zbytečné. „Každý musí projít kontrolami, i dítě nebo starší člověk, nemusíte být podezřelý. A to se netýká jen kontrol na letištích, ale také dohledu nad všemi oblastmi našeho života. FBI a jiné bezpečnostní služby můžou sledovat prakticky kohokoli, namísto toho, aby soustředili pozornost na lidi nebo skupiny, které opravdu představují reálné nebezpečí,“ domnívá se Michael German.
„To je hlavní rozdíl mezi tím, jak fungovaly bezpečnostní služby před 11. zářím a jak fungují po něm. Bezúhonné chování vám dnes před špehováním ochranu nezaručí,“ tvrdí.
Při cestě do Spojených států se musíte připravit na to, že prohlédnou pečlivě nejenom vás a vaše zavazadlo. Někdo bude nejspíš monitorovat i vaše bankovní transakce, možná si také poslechne, o čem si povídáte s maminkou po telefonu nebo přes Skype. Podle názoru mnoha lidí je právě ztráta soukromí ve Spojených státech nejhorším důsledkem teroristických útoků z 11. září 2001.
Mnoho Američanů stále neví, co si o válce s terorismem myslet
Nejviditelnějším a také nejkontroverznějším rozhodnutím americké vlády však bylo přece jen něco jiného – válka s terorismem, kterou vyhlásit prezident George Bush 20. září 2001. Dal jasně najevo, že prvním cílem Spojených států bude Taliban vládnoucí v Afghánistánu. Když pak v říjnu zahájili Američané a jejich spojenci válečné operace, měli mandát OSN a podporu veřejnosti v demokratickém světě.
Jenže o rok a půl později začala další válka, tentokrát proti Iráku. Jednotná podpora ve světě se rozplynula, ale v Americe souhlasila s útokem ještě pořád většina obyvatel. Americký institut Pew Reasearch Center nedávno zkoumal nynější názory na válku.
„Brzy to bude deset let, co začala válka v Afghánistánu. Ptali jsme se lidí, jestli podle nich války po 11. září zajistily Americe větší bezpečnost a ochranu před teroristickými útoky. V případě Afghánistánu si to myslí jenom čtvrtina lidí,“ říká Carrol Doherty, zástupce ředitele tohoto institutu.
Podobné je to i v případě Iráku. „Máme za sebou desetiletí válek, které podle názoru veřejnosti nepřispěly k většímu bezpečí Spojených států ve válce proti terorismu,“ upozorňuje a porovnává názory, které zastávali Američané před deseti lety.
„Když jsme poprvé zjišťovali podporu pro válku v Afghánistánu na podzim roku 2001, vypadalo to úplně jinak. Tenkrát panovaly u většiny veřejnosti spíš obavy, že prezident Bush bude váhat. Drtivá většina Američanů chtěla zásah proti pachatelům útoků z 11. září, kteří se podle nich skrývali v afghánských horách. Podpora války byla tenkrát 90% a teprve postupně se během uplynulých deseti let vytrácela,“ shrnuje Carrol Doherty.
„Američané ztratili přehled, proč se vlastně ještě v Afghánistánu bojuje. Lidé jsou unaveni válkou, současně však nechtějí nechat Afghánce napospas různým extrémistům, jako to udělali v první polovině 90. let,“ domnívá se. „Američané tak trochu rozpolcení. Převažující trend je však naprosto zřetelný a jasný – po deseti letech konfliktu chce stále větší počet Američanů, aby se jejich vojáci vrátili domů,“ uvažuje.
V náhodných rozhovorech s Američany si jeho slova můžeme jen potvrdit. „Nejsem si jistá, jestli jsou Spojené státy bezpečnější. Nevím,“ odpovídá turistka z Rhode Islandu s tím, že vlastně ani neví, co si o válkách myslet. Jiní jsou přesvědčeni, že vláda začala válčit kvůli penězům, protože se na válce dá vydělat, což je zvlášť ironické, protože konflikty v Afghánistánu a Iráku značnou měrou přispěly k enormnímu zadlužení Spojených států.
„Hodně lidí na válku zapomnělo, vždyť trvá tak dlouho. Jisté však je, že by měli naše vojáky přivézt zpátky domů,“ shrnuje postoj většiny Američanů Stacey, turistka z Las Vegas, u Washingtonova památníku se všeříkajícím pohledem na nedaleký Bílý dům.
Války v Afghánistánu a Iráku asi nejvýmluvněji ukazují, jak velkým traumatem pro Spojené státy 11. září 2001 bylo a jak kontroverzní a často kontraproduktivní kroky vedení země od té doby podniklo. Míra svobody, které se Američané těšili před rokem 2011, už dnes podle všeho není zdaleka tak vysoká.
Spojené státy však zůstávají demokracií a i přes současné problémy také nejdůležitější hospodářskou velmocí. Pro talentované lidi z celého světa jsou pořád magnetem a zemí zaslíbenou. Snad právě v tom tkví naděje, že 11. září 2001 nezmrzačilo a nepoznamenalo nezlomný duch Ameriky natrvalo.
Zobrazit místa, kam dopadla unesená letadla na větší mapě
