Samuel Belluš – Svobodná Evropa v těžkých časech

6. říjen 2016

Samuel Belluš nepatří mezi známé postavy československých dějin. Přesto si tento slovenský demokrat a stoupenec česko-slovenské vzájemnosti zaslouží připomenutí.

Samuel Belluš se narodil 2. října 1916 ve Slovenskej Lupči, vystudoval gymnázium v Banské Bystrici a v Bratislavě práva. Promoval v roce 1940. Během studií se aktivně účastnil studentského života, byl pokladníkem spolku slovenských akademiků a předsedal ústředí slovenských evangelických studentů v Bratislavě.

Po studiích nastoupil do advokátní kanceláře Štefana Krále, kde se seznámil s dokumentací případu ilegální skupiny kpt. Vladimíra Veleckého. Informace předával odboji, podílel se i na obhajobě odbojářů v dalších procesech, a tak se dostal do prostředí ilegální práce na Slovensku.

V Demokratické straně


Takzvanému „ľudáckému spiknutí na Slovensku“ se přezdívá „malý Únor“. Když byla Komunistická strana Slovenska ve volbách 1946 poražena Demokratickou stranou, snažili se komunisté poté omezit její moc. To se jim povedlo tzv. třetí pražskou dohodou, která omezila pravomoci slovenských orgánů a Sbor pověřenců podřídila vládě. Od léta 1947 začala být Demokratická strana obviňována, že ji ovládají bývalí příslušníci Hlinkovy slovenské ľudové strany a 14. září 1947 vydalo pověřenectvo vnitra zprávu o protistátním spiknutí na Slovensku. Začalo velké zatýkání, jehož obětí se stalo až 700 osob. Po složitých jednáních dosáhli komunisté omezení moci Demokratické strany ve Sboru pověřenců.

Po vypuknutí Slovenského národního povstání se stal členem Slovenské národní rady, v níž byl v letech 1945 až 1946 místopředsedou. Belluš se stal i členem předsednictva Demokratické strany a zůstal jím až do roku 1948. Po válce byl poslancem Prozatímního národního shromáždění a po volbách v roce 1946 obhájil mandát jako poslanec Ústavodárného shromáždění. Byl jedním z okruhu slovenských pročeskoslovenských demokratů, jako byli Jozef Lettrich, Rudolf Fraštacký nebo Michal Zibrín.

Od září 1945 do listopadu 1947 byl pověřencem pro informace, de facto ministrem na Slovensku. Státní bezpečnost označovala Belluše za prozápadního a protikomunistického politika. V roce 1947 se měl stát pověřencem pošt, ale k tomu nedošlo v důsledku odhalení tzv. „ľudáckého spiknutí na Slovensku“. Vliv Demokratické strany, která získala na Slovensku v roce 1946 ve volbách 62 % hlasů, potřebovala KSČ eliminovat. Demokraty obvinila ze styků s ľudáckým exilem a donutila stranu částečně vyklidit pozice.

Po únoru 1948

Převrat v únoru 1948 znamenal konec Demokratické strany, kterou komunisté rozprášili. Belluš přešel do Strany slobody, ale 4. dubna 1948 odešel do zahraničí, pravděpodobně přes Rakousko. Státní bezpečnost to zaznamenala až se zpožděním a o podrobnostech útěku nikdy nic nezjistila. Poměrně rychle se dostal v květnu 1948 do Londýna, kde se zúčastnil schůze 30 bývalých československých poslanců 28. května 1948 v Caxton Hall.

V roce 1949 se Belluš stal za Demokratickou stranu místopředsedou oblastního sboru nově založené Rady svobodného Československa, která se měla stát politickou reprezentací poúnorového exilu. Byl také členem středoevropské komise Evropského hnutí – jednou z iniciativ v počátcích snah o vytvoření budoucí sjednocené Evropy. Méně je známo, že měl být rovněž v roce 1949 vedoucím studijního oddělení československé sekce britské zpravodajské služby.

Samuel Belluš v roce 1945

Ve Svobodné Evropě

Z Londýna přesídlil Belluš v dubnu 1952 do USA na základě nabídky z Národního výboru pro svobodnou Evropu. V New Yorku se stal redaktorem Rádia Svobodná Evropa (RFE), kterou tento výbor zřídil. Bellušova práce v RFE spadala spíše do oblasti organizační. Novinářem nebyl a tím méně měl zkušenosti s rozhlasem. Ve svých příspěvcích polemizoval s komunistickým výkladem poválečné situace na Slovensku, převratu v únoru1948 as politickým vývojem v Československu. Používal pseudonym Samuel Hôrka.

Většina kompetencí RFE se přesunula postupně do Mnichova, kam se Belluš přestěhoval v roce 1960. Stal se slovenským zástupcem ředitele Julia Firta a od roku 1965 Jaroslava Pecháčka. V červenci 1975 se po odchodu Pecháčka na odpočinek sám stal ředitelem československého vysílání, prvním Slovákem v této funkci. Ředitelem byl do roku 1982. Ve Svobodné Evropě musel tehdy řešit například následky aféry agenta Pavla Minaříka a dopady procesu uvolňování mezi bloky, což vedlo k dlouhodobému tlaku na zrušení rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Svoboda jako pozůstatků studené války.


Životu Jaroslava Pecháčka se věnuje jiný z dílů pořadu Portréty - najdete ho ZDE.

V praktické rovině se tlak projevoval například škrty v rozpočtu. Ve vnitřním životě stanice Belluš moderoval složité mezigenerační vztahy v redakci i snahy slovenské části redakce o osamostatnění nebo větší podíl na práci redakce. Pro zaměstnávání posrpnových emigrantů v RFE čelilo vedení redakce kritice pravicové, poúnorové části exilu. V roce 1982 Belluš odešel na odpočinek, dál ale s RFE externě spolupracoval.

Návrat domů odmítl

V roce 1954 se Belluš dostal do hledáčku Státní bezpečnosti. Akce StB směřovaly k získání Belluše jako spolupracovníka s nabídkou možnosti návratu do vlasti. Již roku 1954 plánovala StB vyslat za ním do exilu jeho bratra Martina, který působil na Slovensku jako lékař. V roce 1957 StB dočasně rezignovala na svůj záměr. K nabídce došlo až v roce 1972. Samuel Belluš bratrem tlumočenou nabídku striktně odmítl.

Jaroslav Pecháček - ředitel čs. oddělení SE (1965-75)

Sametová revoluce zastihla Belluše ve věku 73 let. Vzhledem k věku i změněným politickým poměrům se mohl jen těžko podílet na utváření demokracie ve staré vlasti. Demokratická strana sice byla v prosinci 1989 obnovena, ale už vesměs s novými lidmi. V roce 1991 uznal prezidentVáclav HavelBellušovy zásluhy vyznamenáním řádem TGM. Samuel Belluš zemřel 4. července 1998 v Mnichově.

Složitý životní příběh Samuela Belluše připomene historik Prokop Tomek, který se dlouhodobě věnuje Rádiu Svobodná Evropa a osobnostem, které byly s touto stanicí propojeny.

autor: David Hertl
Spustit audio