Romština nás zavedla do Indie

Mnoho nesmyslů se o Romech tradovalo, protože nikdo nerozuměl romsky, nikdo neznal romskou kulturu, ne-Romové se báli jejich nezvyklého vzhledu.

Na druhé straně bylo mnoho Romů, kteří se proslavili jako výteční hudebníci (například v Maďarsku, Španělsku, Rusku i jinde) - dokonce i králové je zvali na své plesy. Byli vynikající romští kováři, některé romské rody uměly dělat zvony.

Romové se pohybovali svobodně – na jedné straně je vrchnost pronásledovala a omezovala „anticikánskými“ zákony, na druhé straně se našli Ne-Romové, kteří chtěli žít jako Romové, pod sluncem, měsícem, hvězdami... Zkrátka a dobře: Ne-Romů bylo hodně – Romů málo, ale Romové přesto stále přitahovali pozornost. Mnohdy to byla pozornost nepříjemná, krutá, jindy přátelská a přející. A lidé chtěli vědět, kdo ti „Cikáni – Gypsies“ jsou.

Až na konci osmnáctého století vyšlo najevo, odkud Romové pocházejí. Romština přivedla vědce do pravlasti Romů, do Indie. Jak se to stalo?

Samuel Agostini ab Hortis

V 18. století vycházel v Rakousku odborný časopis s dlouhým názvem „Císařsko-královské vysoce privilegované noviny o všech císařských a královských zemích, které jsou od nepaměti jejich“. V letech 1775-76 si mohli čtenáři pod značkou „ab H.“ přečíst 39 (!) článků o Romech pod titulem „O dnešní situaci, zvláštních životních zvycích a o jiných vlastnostech a cestách Cikánů v Uhersku.“ Onen „ab H.“ byl Samuel Agostini ab Hortis, učitel a kněz (1729-1792), který působil v Kežmaroku a Spišské Sobotě na Slovensku. Abhortis byl prvním člověkem, který ve své práci o Romech sdělil vzdělancům pravdu. Přečtěme si, co říká:

Kapitán Samuel Székely Dobó (žil v Prešově a byl Kollárovým přítelem) píše: „6. prosince 1763 ke mně přišel Štefan Pap, rodák ze Szátmáru, karlovecký tiskař, a řekl mi, že ve vsi Almáš v komárenské župě mu vyprávěl kalvínský kněz Štefan Váli, že když studoval v Leydenu, spřátelil se s třemi mladíky z ostrova Malabar. Toto přátelství velice využil, zapsal si totiž více než tisíc slov z jejich řeči i s významy. Pan Váli přijel domů do Jágru a s místními Cikány probíral slova, která mu nadiktovali malabarští přátelé. Jágerským Cikánům nedělalo nejmenší potíže porozumět těmto slovům. Z toho můžeme soudit, že Cikáni pocházejí z oné oblasti v Malabaru.“

To, co říká Samuel Agostini s ve svém článku, není stoprocentní pravda: Malabar není ostrov, ale země na jihozápadě Indie, na břehu Indického oceánu. Dnes se nachází v indickém spolkovém státě Kerala. Lidé tam hovoří řečí malajalam. Malajalam patří mezi drávidské jazyky, které vůbec nejsou příbuzné indoevropským jazykům, jako je hindština, bengálština, paňdžábština, maráthština, gudžrátština, romština a mnoha, mnoho dalších. (Musíme si uvědomit, že v Indii se hovoří více než dvěma sty jazyky!)

Jak tedy mohla být slova „Malabarců“ podobná romským? Je to tím, že vzdělaní Indové mluvili mateřštinou jen doma, ale venku používali „vysokou“ řeč, sanskrt. Sanskrt v Indii fungoval (a dosud funguje!) jako v Evropě latina. Každý učenec musel umět sanskrt, učené knihy a dopisy byly psány v sanskrtu. A sanskrt je starobylá indoevropská literární řeč, která patří do stejné skupiny jako romština. Tak se mohlo stát, že Romové rozuměli slovům Malabarců.

Sotva se vědci (jazykovědci, historici, indologové) doslechli, co objevil Štefan Váli, začali zkoumat, zda je to možné – zda opravdu romština patří mezi indické jazyky. V příští kapitole budeme hovořit právě o tom.