Romové za vlády Marie Terezie a Josefa II.

Tzv. regulovaní cikáni dostávali povolení k pobytu, nicméně jejich další pohyb na daném území podléhal přísné kontrole. Označení „cikáni“ bylo nahrazeno jazykovou inovací „novosedláci“ (Neubauern) či „novomaďaři“ (Új-Magyar).

V Uhrách pak základy usedlého kontinuálního způsobu života provázely snahy o potlačení romštiny, zákazy tradičního odívání, snahy o „převýchovu“ romských dětí mezi sedmým a dvanáctým rokem věku v neromských rodinách, zákazy některých tradičních povolání, zákazem byť neformální instituce vajdy, zákaz handlování s koňmi, nutnost plnit náboženské povinnosti atd.

V osvícenském přístupu pokračoval i syn Marie Terezie, císař Josef II. (1780-1790), který ve svém nařízení z roku 1782 kladl důraz na školní docházku dětí, vyučení romské mládeže, povinnou návštěvu bohoslužeb a zlepšení hygienických podmínek.

Císař Josef II. (1741-1790) se sochou Marse. Autor: Anton von Maron, 1775|foto: Kunsthistorisches Museum Wien

V roce 1784 pak vydal další rozhodnutí, první pokus o státem řízené rozmístění romských rodin, podle nějž měly být rodiny dosud neusazených moravských Romů rozděleny dle dislokačních plánů do osmnácti moravských a dvou slezských obcí. V druhé polovině 18. století se navíc řada romských rodin začala usazovat více méně dobrovolně.

Dochované údaje z jednotlivých částí Moravy dokládají, že se romské usedlosti v první polovině 19. století rychle rozrůstaly, nezřídka v absolutních počtech členů až na dvojnásobek. Kovářství, hudebnictví a jiná tradiční romská povolání záhy nestačila uživit všechny romské rodiny a mnozí Romové se proto postupně začali věnovat dalším zdrojům obživy: nádenické či sezónní práci pro gádže. Odvěká izolace se tak začala postupně prolamovat a Romové začali přivykat majoritní společnosti. Své domky nicméně pod tlakem okolí stavěli obvykle mimo hlavní zástavbu a při mnohých městech tak rostly tzv. cikánské tábory.

Ze soupisů z území dnešního Slovenska vyplývá, že Romové se zde usadili ještě dříve než v Čechách. Stejně jako na našem území se i na Slovensku živili především kovářskými pracemi, košíkářstvím, kotlářstvím, hudbou a příležitostnými pracemi.

Mimo území Moravy se však i nadále většina Romů držela polokočovného života: většinou cestovali ve vozech či maringotkách a živili se prodejem vlastních výrobků. Jiní Romové s malým ziskem prodávali po domech dříve nakoupené zboží a někteří se živili zvláštními službami, jako např. drátováním kuchyňského nádobí, broušením nožů, atd.

I za vlády Josefa II. však docházelo k bezdůvodnému osočování a napadání Romů: smutným příkladem může být např. neblaze proslavený Hontianský proces z roku 1782, kdy bylo za vraždy a lidožroutství popraveno čtyřicet Romů. Pozdější vyšetřování prokázalo, že z údajně zavražděných nikdo nechybí a přiznání bylo na Romech vynuceno mučením.

Přístup Marie Terezie a Josefa II. však bezpochyby znamenal historický zlom, neboť po dlouhých staletích se s Romy poprvé počítalo jako se skutečnými obyvateli daných území.

Po rakousko-uherském vyrovnání

Po rakousko-uherském vyrovnání přistoupil vídeňský ministr vnitra k novému, velmi přísnému nařízení, zaměřenému především na navracení Romů, kteří by nelegálně překročili hranici a na postihy potulných Romů, specifikované ve výnosu vídeňského ministerstva vnitra ze 14. září 1888. Uhry k podobnému opatření přistoupily až v roce 1916, kdy budapešťské ministerstvo vnitra zakázalo potulku a ty, jež nařízení neuposlechnou, nařídilo postrkem dopravit zpět tam, kam domovsky příslušeli.

Rozvoj manufakturní výroby a industrializace pouze prohlubovaly postupnou pauperizaci Romů. Před první světovou válkou byli ještě téměř všichni romští dospělí negramotní a diskriminace majoritní společností jim motivaci ke vzdělání pouze ubírala.