Přepis: Jak to vidí Antonie Doležalová – 23. srpna 2021

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vítejte u rozhovoru na aktuální témata. Dobrý den přeje Zita Senková. Jsem moc ráda, že pozvání přijala Antonie Doležalová, hospodářská historička, která působí na Univerzitě Karlově i na Univerzitě v britské Cambridge, dobrý den vám přeji.

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Dobré ráno a moc děkuju za pozvání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zamyslíme se zejména nad tím, v čem je důležitá historizace pandemie. Co očekávat od školy a jaké budou nároky na vzdělávání i profesi pedagoga. Přeji nerušený poslech. Paní docentko Doležalová, vy přednášíte na univerzitách v Praze a také v Cambridge. Věnujete se výzkumu dějin národního hospodářství, hospodářského vývoje světa. Jak jste vůbec prožila ten uplynulý školní rok?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
No, ono už to pro mě vlastně byly dva školní roky, protože to všechno vypuklo v březnu loňského roku, teda myslím ve střední Evropě v České republice, takže úplně na začátku semestru. Takže já už mám vlastně za sebou dva takové roky. A já jsem je prožila hekticky, protože práce při on-line výuce není vůbec jednodušší než při výuce, když máte studenty v posluchárně nebo v seminární místnosti. Ale zároveň musím říct, že jsem našla nějaký vnitřní klid, že jsem využila a snad dost intenzivně ten prostor, který vznikl tím, že jsem se neoblékala, neodcházela do školy, nechodila s kamarádkama na kafe, nechodila za kulturou. K tomu, že jsem psala, psala, psala, takže jestli to teď teda všechno vyjde, tak, tak hattrick. Takže mi vyjdou letos 3 knížky, což si myslím, že by se mi v normálním provozu nepovedlo a nejenom kvůli té práce, ale i kvůli tomu, že, že mám jiné aktivity vedle práce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Byl mimochodem rozdíl mezitím prostředím univerzitním tady, jak jsem říkala. Vy přednášíte jak na Univerzitě Karlově taky v Británii.

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Ten rozdíl byl z mého pohledu velký, ale v okolnostech, které nejsou na první pohled vidět. Já jsem v Cambridge celou člen jedné z kolejí. A ten život v kolejích se úplně zastavil. Do kolejí nesměl nikdo kromě studentů, kteří tam přijeli ze zahraničí, kteří si tam prošli na začátku semestru čtrnáctidenní karanténou. Potom byli vpuštěni do reálného světa přednášek a mohli docházet, kam potřebovali. Ale nikdo jiný dokola je nesměl, aby se zachovala ta možnost, že skrze studenty se nebudete ta nemoc, nemoc šířit. Učitelé postupně dávali přednost výuce on-line, ale zase Cambridge měla tu velkou výhodu, že to vypuklo v březnu, kdy v celé Británii končí ten druhý term, protože tam je akademický rok rozdělený na 3 části a nastávaly velikonoční prázdniny a tehdy premiér Johnson řekl, že vysoké školy se zavřou až na začátku té přestávky mezi druhým a třetím termem, protože britský školní rok nebo akademický rok je rozdělený na tři takzvané termy. V České republice máme semestry, dvě poloviny akademického roku. V Británii mají ten akademický rok rozdělený na 3 části. A když vypukla v Evropě epidemie, pandemie, tak v Británii byly v té druhé části akademického roku a věděli, že jim za 14 dní začnou dlouhé velikonoční prázdniny a tudíž se jim všichni studenti rozjedou domů. Takže nemá smysl dělat o týden dřív, takže oni skutečně vyčkali do těch Velikonoc. Všichni se rozjeli domů, koleje se zavřely a třetí část akademického roku je výhradně zkoušková. Takže vlastně už nikde nehrozilo, že se budou potkávat lidé ve velkých skupinách, protože není to tak na všech školách, ale v Cambridge zase tyto výkony jsou individualizovaný, nikoliv 100 studentů píše v jedné místnosti test. Ale skutečně je to velmi individuální záležitost. Takže ta rizika tam byla výrazně nižší. No a nový akademický rok už začal s tou čtrnáctidenní karanténou. Kolej byla zavřená, odpadl veškerý společenský život, který v té koleji panuje. Byly zavřené některé knihovny, takže ten život se jakoby umrtvil, aby poskytoval jenom to základní pro co ta kolej existuje nebo ta univerzita existuje, a to je vzdělávání.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co nejvíce zajímalo studenty?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Rozdíl určitě mezi tím prvním lockdownem, tedy tím březnovým 2020 a tím letošním akademickým rokem byl v tom, že v tom prvním lockdownu především zahraniční studenti byli ve velkém stresu, protože nevěděli, co se děje v jejich zemi. Já mám studenty z různých zemí světa. Ti se někteří vůbec nemohli vrátit. Někteří se nevraceli, protože jim rodiče říkali, ať zůstanou v České republice, protože v České republice je klid, kdežto v jejich zemi, ve Francii, ve Španělsku je to hrůza. A tudíž oni velmi trpěli, že nevěděli, měli takový ten pocit Armagedonu, že vlastně neví, co se v té jejich zemi děje, co se děje s jejich babičkou, dědečkem a v té chvíli jsem upřímně asi úplně poprvé velmi intenzivně zažila, že učitelská práce je víc než jenom předat nějaké znalosti, předat výsledky nějakého výzkumu, který provádí během své akademické kariéry, ale že je to vlastně také role být oporou a rádcem a možná do určité míry nějakým nechci říct vůdcem, ale prostě někým, kdo podá pomocnou ruku tomu studentovi, protože oni v té chvíli nikoho jiného tady neměli. Byli zavření na koleji, nemohli chodit do školy. Mohli být jenom sami spolu a předávali si ty hrůzostrašné zkazky. Upřímně česká média tehdy informovala o pacientech ležících na chodnících a mrtvolách ležících v mrazících boxech před italskými nemocnicemi. A ti studenti z toho byli velmi vystresovaní, protože nevěděli, že to je jaksi nadsázka, že tak to doopravdy není. Takže to byla velmi, pro mě velmi nová role a vzpomínám si na několik studentů velmi intenzivně, že jsme spolu mluvili, že měli můj telefon, aby mi zavolali kdykoliv, protože jsem pro ně vlastně najednou se stala nejbližším člověkem. Teď už ta byla normalita. Teď už to mají studenti všechno perfektně promyšlené. Vím, že někteří umí shodit celou výuku, když se trošku posnaží, ale, ale.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nevidím, neslyším.

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Nemám připojení, jak říkám, studenti v Albánii a v Řecku mají opravdu slabý nebo v Řecku a v Albánii mají opravdu slabý internet, protože ti byli velmi často, že se omlouvali, že mají nestabilní internet a ve chvíli, kdy jsem se jich zeptala na nějakou otázku, tak ho měli úplně nejvíc nestabilní. Ale, ale vlastně mě ta výuka s nimi bavila, otevřelo to i pro mě nějaké nové cesty, inovace, věci, které jsem se musela naučit. Ten první semestr v roce 2020, když to všechno vypuklo, to byl velký nakolenismus. Cambridge nám teda okamžitě poskytla připojení přes Zoom účet a tak dál, ale vlastně přijít na všechny ty funkcionality, na to jsem všechno přicházela sama a myslím si, že to byla záležitost úplně všech mých kolegů. Někdo zakoupil kameru a nahrával své přednášky a dával je na YouTube. Někdo začal psát text svých přednášek a posílal to studentům vlastně. Hledali jsme cesty, jak, jak úplně nezastavit tu výuku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Byla to velká výzva každopádně jak pro studenty, tak pro žáky a nezapomeňme také na rodiče. Co z toho podle vás, paní Doležalová, bude pokračovat, co zůstane už jako nedílnou součástí té výuky?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Já s nadsázkou říkám, že ti kolegové, kteří nahráli své přednášky na Youtube, tak můžou odejít ze školství, protože už tam ty přednášky prostě jednou jsou. Když se na, já budu mluvit o vysokém školství, protože o středním a základním mohu mluvit jenom z nějaké vzdálenější perspektivy, ale v tom vysokém školství vlastně studenti už si můžou každý další rok tu přednášku pustit. Oni nepotřebují jít do té místnosti a vidět tam toho učitele. Navíc přednášky v České republice nejsou povinné, takže studenti tam opravdu nemusí a nemuseli ani v téhle chvíli. Nikdo jim nemusel zakazovat, studenti nechodí na úplně všechny přednášky, které mají zapsané v indexu. Co určitě by měl zůstat v nás učitelích je to, že bychom měli být připraveni na takovéto krizové situace a být schopni pracovat ve více modech. Být schopni nesnížit kvalitu výuky, nesnížit kvalitu kontaktu s našimi studenty ve chvíli, kdy dojde k nějaké mimořádné události. A teď už to může být i situace a to mně přijde důležité, kdy třeba student je dlouhodobě nemocný. A to byl vlastně vyřazen z výuky. Pak měl možnost buďto horko těžko něco dohánět, přemlouvat učitele, aby přivřeli obě oči a tu zkoušku nebo ten zápočet mu dali, ale teď už vlastně můžeme se kdykoliv propojit on-line, když bude student ležet doma s oběma nohama v sádře, tak ho to stále ještě nediskvalifikuje z další výuky, z dalšího vzdělávání. Myslím si, že by mělo zůstat to, že studenti by měli trvat na tom, že chtějí nějakou kvalitu, když jsem se dívala do hodnocení kurzů za ten minulý semestr a tento semestr, protože to naši studenti na celé univerzitě studenti dělají, že hodnotí po skončení semestru výuku. Tak se tam najednou objevilo hrozně moc připomínek takového toho rázu technického, co vlastně oni by chtěli, že oni by to chtěli takhle, oni by to chtěli takhle. Tenhle učitel to dělal a tenhle to nedělal, tak oni chtějí, aby to dělali všichni.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Co například?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Nějaký druh kreativity ve výuce, protože ta on-line výuka na první pohled svádí k tomu, jak vypadá, přiznejme si to výuka na českých vysokých školách. Frontální útok na studenta. Učitel stojí za katedrou, studenti sedí v lavicích a učitel mluví, mluví, mluví a pak je konec.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Takže nějak zatraktivnit?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Zatraktivnit ne, já bych spíš řekla navázat kontakt se studentem. Donutit studenta pracovat. Já se studenty vždycky se snažím diskutovat, otevírat témata. A ten on-line prostor mi to vlastně zjednodušil. Zná to paradoxně, ale když máte ve třídě 20 studentů, všichni sklopí hlavu a dělají, že neslyší, když se na něco zeptáte. Tak musíte vyvinout nějaké úsilí, abyste někoho přiměla k tomu, aby to pusu otevřel a něco řekl a začalo se diskutovat. Ale v tom on-line prostoru, když já vidím všechny obličeje v těch malých okýnka před sebou, tak jsem vlastně ztratila ostych, vyzývat cíleně. Ty mi to řekni, ty jsi mi ještě nic neřekl, teď to řekni. Ty si zapni kameru a teď mluv ty.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vidíte a mnozí v České republice si vlastně stěžovali na to, že ta distanční výuka postrádá tu kontaktnost, vy to tak nevnímáte?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Ne, ne, ne, ten, já používám Zoom, ale určitě je to i na Teamsech a na těch těch Meet, kde máte možnosti rozdělit si studenty do malých skupin. Pak můžete do těch skupin vstupovat. Můžete do těch skupin vstupovat, i když studenti neví, že jste do ní vstoupila a poslouchat, co si povídají. Když já si rozdělím studenty ve skupině ve třídě a teď vidím támhle ti tam dělají něco úplně jinýho, jdu si poslechnout, o čem si povídají. Okamžitě změní téma, protože vidí, Doležalová se blíží. Ale kdy já si přepnu do jejich skupiny a zapojím se do jejich debaty, to ani neví a tudíž vlastně jsem měla pocit, že se ohromně diskutovalo. Měla jsem pocit, že ta výuka byla velice živá a kontaktní. A co je velká změna oproti té jaksi běžné výuce, vždycky tam byli všichni. Oni potřebovali taky ten sociální kontakt, jako jsme ho potřebovali my všichni. A přednášky, pro ně najednou přednášky semináře, pro ně byly jednou z velice lákavých možností, jak se zapojit, jak být s někým, jak si s někým povídat. Zatímco, když se chodí do školy, tak hned vedle je nějaká hospoda třeba, že jo, a ta se jim postaví do cesty a do té, do té školy nedojdou. Takže já jsem z toho vlastně z pohledu toho výukového procesu, no určitě jsem z toho neměla žádné depresivní pocity, ale určitě jsem z toho neměla ani pocit nějakého zmaru. Ale byla to hozená rukavice a bylo jenom na nás učitelích, jestli ji zvedneme nebo ne. Myslím si, že tam je prostě klíčová role toho učitele, aby nastavil nebo aby ukázal, že se jede dál, že se nic neděje, že na těch studentech záleží, že se musí naučit všechno to, co se naučili ti předcházející studenti, kteří zažili každodenní výuku. Že se jede dál prostě, že to není, že to nejsou velké rázně, že to, že je to škola jako obvykle.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje hospodářská historička Antonie Doležalová. V Jak to vidí jsem před pár měsíci hovořila mimo jiné s historikem medicíny a je zřejmé, že řešení, dopady současné pandemie, nástroje jako karanténa, lockdown nebo třeba i nějaká revolta vůči určitým proti pandemickým opatřením, není nic nového. Postupujeme možná stejně nyní jako naši předci podle vašeho názoru? Vy se zabýváte, věnujete se historii, hospodářství. Najdeme tady, i když víme, že každé přirovnání nějak kulhá, jak se říká, ale možná nějaké historické paralely s tou současnou situací?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Já mám paralely určitě moc ráda. Používám je i ve výuce i v psaní. Ale dost často ten výsledek je jiný, než by člověk chtěl slyšet, protože spíš v těch paralelách chceme najít něco pozitivního a ono z toho vlastně vyjde něco, co sice v tom historickém příběhu pozitivní je, ale pro nás to úplně optimistické není. Takže třeba, když se mluvilo o Marshallově plánu po koronaviru, tak se musela říkat, no jo, ale než ten Marshallův plán zafungoval, to to trvalo asi 30 let. Tak chceme čekat těch 30 let? Jakože to není tak jednoduché použít nějakou, nějakou historickou paralelu. Ale určitě a to je vlastně smutné konstatování, děláme totéž, co dělali lidé v sedmnáctém, osmnáctém století a ještě ve španělské chřipce. Prostě karanténa a trasování a dovolím si tvrdit, že to děláme hůř, než to dělali ti lidé tehdy. A přitom máme takové technické možnosti. Máme tak rozvinutý stát, který jaksi má i ty pracovní síly. Uvědomme si, že v době španělské chřipky stát byl nepatrný. Myslím stát a jeho aparát. Byl nepatrný ve srovnání s tím, co máme dnes. To už vůbec nemluvím o dobách těch morových ran ve čtrnáctém, patnáctém, šestnáctém, sedmnáctém století. To stát jako takový, jak ho známe, dnes vůbec neexistoval a neměl ten aparát, který mohl použít, a přesto byli lidé schopní, trasovat, přesto byli lidé schopní ty lidi, kteří se dostali do kontaktu s někým nakaženým, dávat do karantény, a přesto byli schopni tu epidemii řešit a my dnes se všemi technickými možnostmi na tom nejsme o moc lépe.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A nesouvisí to například s tím, ale nechci vám nic podsouvat, paní Doležalová, že přece jenom dnes má planeta x obyvatel navíc. Je tady obrovská mobilita, žijeme v tom globalizovaném světě. Nejsou to právě ty faktory, které třeba by mohly vést k tomu stavu, jaký je.

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
No, určitě to vliv má, ale když se podíváme na, myslím na mobily, a tak když se podíváme na to, jak se roznesla španělská chřipka po světě, tak to bylo díky mobilitě, která byla samozřejmě jiné dimenze, než je ta dnešní. Ale také to tam hrálo svoji roli. Když se podíváme na ty morové rány čtrnáctého, patnáctého století, tak ty také přivezli obchodníci z Číny na lodích a postupně předávali mor, kde zastavili, až teda zakotvili v té Itálii a odsud se to začalo šířit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Bylo to v bledě modrém.

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Ano, ale pak to zasáhne tu komunitu a pak už máte tu komunitu, kde zase lidé samozřejmě necestovali v takové míře, jako cestujeme my dnes. Ale o to jednodušší bylo říct, teď necestujte. Teď zůstaňte doma, teď to nebo ono není možné a vlastně ty státy se jakoby zalekly nebo vyčkávaly, jestli skutečně to bude takový problém, aby takové nějaké opatření zavedly. Mnohokrát jsem si především loni na jaře vzpomněla na scénku Bolka Polívky o tom, jak jednotlivé národy opouští potápějící se Titanic, jak, jak si nasazují záchranné vesty, takže Češi to jsou nějaké fámy, já nikdy žádnou vodu nevidím. Radši si myslím, že Bolek Polívka už někdy v polovině osmdesátých let věděl, co se bude dít a možná jsme se všichni měli dívat na, na pořady, abychom se poučili.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Myslíte, že bude pandemie nějakým historickým mezníkem, nějakým předělem v těch hospodářských sociálních dějinách?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
To si zatím netroufnu vůbec odhadnout, protože mám pocit, že to převažující mínění je, pojďme se vrátit k životu, jaký byl. Pojďme se vrátit k tomu, jak jsme žili před pandemií, aby něco bylo nějakým předělem, nějakou změnou, tak musí nastat opravdu nějaká změna. To znamená, že by to muselo být volání, nevracejme se k tomu, jak jsme žili. Dělali jsme něco špatně, a proto se toto mohlo stát. Pojďme se z toho poučit a pojďme něco dělat jinak a možná to bude způsob cestování, možná to bude způsob využívání přírodních zdrojů, ale pokud k té změně nedojde, tak to bude epizoda. Jsou jiné pandemie, epidemie nebo šíření smrtelných nemocí, které něco změnily jako třeba, že jsme se něco, něco dozvěděli jako epidemie HIV, že jsme se něco dozvěděli o našem chování o tom, jak bychom se v jakých oblastech bychom se, jak zodpovědně měli chovat. A ty změny se nějakým způsobem do společnosti zavedly. Ale jestli toto bude, to nedokážu říct a vlastně já ani nejsem přítelem vytváření, jakože by jako za socialismu byly ty pětileté plány, takže život běžel v pětiletých blocích. Tak jestli teď bude život před pandemií, po pandemii, já si tím nejsem jistá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Otázka také je, paní Doležalová, napadá mě, jestli my nyní tato generace, která v tuto chvíli žije na planetě, jestli my jsme schopni nějaké reflexe, nějak to posoudit nebo to bude spíš na těch dalších generacích, kdy my už tady nebudeme?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Já myslím, že proto, aby se něco, co jsme tady rok a půl prožívali stalo, nebo aby vedlo ke změně, která zlepší kvalitu života, protože nic jiného si asi nikdo nepředstavuje, tak to musí být politický úkol. Je to emotivní, je to plné hodnotících soudů, ale je to politické zadání, ale s tím souvisí také to, že je třeba říct, že ten život může být kvalitnější, i když nebudeme lítat 4× do roka na dovolenou. Bude ten život stejně kvalitní, když budeme mít částečně výuku on-line. Bude ten život stejně kvalitní, když nebudeme vyrábět všechny léky v Číně a v Indii, ale budeme je vyrábět tady a některé věci budou dražší. Bude ten život stejně kvalitní, když porostou mzdy a a zpomalí se inflace. My jakoby žijeme v nějaké bublině, kde to co se na nás valí, přijímáme, že to je nějaká nezbytnost, ale tu nezbytnost vytváříme sami svými vlastními kroky. To není něco, co by nám někdo nadekretoval, že to tak musí být. Ale tím jak jednáme, tak ten vývoj někam posouváme.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Držíme se křečovitě té minulosti toho?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Já si myslím, že většina lidí ano, protože já jsem někdy v roce 2019 měla moc pěkný rozhovor s vedoucí ve své koleje v Cambridge a ona říkala, my jsme poslední generace, která zažívá takovýhle způsob. To nemůže pokračovat věčně, nikdo nic nevěděl, tedy ona je biochemička, ale myslím, že nikdo nic nevěděl, o blížící se pandemii, kterou jsme tehdy už měli za dveřmi. Ale prostě nekonečný růst není podle mého názoru jako ta meta, ke které bychom se měli upínat a myslím si, že je velká chyba, že se pořád tato meta do toho veřejného prostoru dostává a že se více nemluví i o jiných životních hodnotách, že se nemluví o sounáležitosti, že se nemluví o mezigenerační solidaritě. Že se nemluví o tom, že, že vzdělání není jenom cesta k nějakým dovednostem, kdy se prostě něco naučím, a tak to budu celý život dělat. Opravdu existují výzkumy, které říkají, že 80 % dnešních dětí bude pracovat v oborech, které ještě neexistují. Tak s jakou jistotou chceme počítat? Jako naše děti si nebudou mít tu samou práci, jako máme my, protože ta povolání, která děláme my, už třeba nebudou existovat nebo budou existovat v úplně jiné podobě. Takže jediné na co se můžeme připravovat, je, je změna. Ten svět se dal do pohybu, je nesmírně dynamický, a to co dříve trvalo staletí, teď se nám odehrává před očima během desetiletí. Ale takovouhle změnou procházeli třeba i lidé v devatenáctém století. I v devatenáctém století ten svět se měnil. Obrovskými změnami procházeli lidé, když tou Evropou století procházela ničila morová rána, také se museli nějakým způsobem přizpůsobovat. Vždycky se nejprve drží zuby nehty, ale toho, co je. Ale ta historická zkušenost říká nebo historie nás učí to, že čím rychleji se lidé zbavili nebo přestali se sveřepě držet toho, co mají, tak tím rychleji došlo k té změně, k něčemu co přineslo prospěch samozřejmě dalším generacím. A to je zase mezigenerační solidarita. My jsme možná přestali myslet na to, aby naše děti žily lépe. My chceme, aby naše děti žily tak jako my a představujeme si, že to lépe je to, co máme my.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ostatně tady vyrostla, říká se generace Z. Zhruba se to datuje od poloviny devadesátých let a to jsou, no děti, to už jsou i dospělí, část samozřejmě i v tom dětském věku, kteří se narodili tito lidé do doby internetu. Takže zase pro ně třeba ta distanční výuka, byť má své výhody, své minusy. Respektive moderní technologie, sociální sítě a vůbec virtuální prostory samozřejmostí, je vlastně určují ty technologie, že do značné míry?

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Mám děti v téhle generaci a už je dávno co jsem jim takový plakátek, na kterém jsou dva důchodci vyobrazení a nad tím nápis, važte si svých rodičů, vystudovali školu bez Googlu. Nedávno mi význam tohoto vtipu připomněla jedna novinářka, která vzpomínala na Milana Lasicu, že on měl bonmot o tom, že se říkalo, že hloupost je důsledek nedostatku informací, a protože těch informací máme tolik, tak se prokázalo, že tato věta neplatí. Takže myslím si, že internet a informace, které si můžete najít na Googlu, vás neudělají chytřejšími nebo lepšími lidmi. Ano máte více informací, ale pořád je základ, jestli dokážete kriticky zpracovat, jestli dokážete porozumět, jestli jim dokážete odhalit to, co je mezi řádky. A toto pokud nejsou děti nadané přirozeně, pokud není kritické myšlení rozvíjeno v jejich rodinách, což nemusí všechny děti mít toto štěstí. Tak škola je nezastupitelná. Prostě škola nemá učit jednotlivosti, dovednosti, ale má učit ten způsob, způsob myšlení, který by napomohl v pozdějších letech. My nevíme jaké, ale určitě bude potřeba vyhovět nějaké dynamické adaptabilitě, a když se děti nenaučí kriticky myslet v dětském věku, tak to potom jenom těžko, těžko budou dohánět a budou z nich vlastně ti nešťastní, kteří si mysleli, že teďka to bude tak, ono je to jinak a já nevím, co mám dělat. A my, bohužel Česká republika ve všech těch výzkumech znalostí školních právě v kritickém myšlení, opravdu patříme jako na chvost. Prostě se u nás ve školách neučí. Děti tím trpí a myslím si, že tím trpí velmi nespravedlivě, protože to je něco, co lze otevírat, provokovat. Ale do určité míry i natrénovat. Do určité míry je to technikálie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje doc. Antonie Doležalová, která přednáší na Karlově univerzitě a také na Univerzitě v britské Cambridge. Děkuji za váš čas, za vaše názory a přeji vše dobré, na slyšenou.

Antonie DOLEŽALOVÁ, hospodářská historička
Děkuju za pozvání, mějte se moc hezky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.