Postavil si dům, ale musí žít ve stanu. Kobání je v mém srdci, tvrdí odhodlaně Fuád

15. květen 2015
Díval se, jak dům, který stavěl tři roky, se hroutí k zemi. Dnes žije ve stanu

„Právě jsem dostavěl svůj dům. Přespal jsem v něm jen jednou a musel uprchnout, abych zachránil sebe, ženu a našeho malého syna,“ začíná vyprávět svůj příběh třicetiletý Fuád Šahí. Je totiž z Kobání, města, které sledoval celý svět.

Po několik měsíců se jej pokoušel dobýt Islámský stát. Média přinášela obrazy bombardování města v přímém přenosu. Zatímco se budovy hroutily, na hranicích stály turecké tanky a vojáci i civilisté pozorovali zkázu města, jako by to byl apokalyptický film.

Mezi zvědavými diváky stál i Fuád. Díval se, jak se dům, který stavěl tři roky, hroutí k zemi. A radoval se. „Můj dům totiž obsadili Da’iš a já jsem viděl, jak je právě zasáhly koaliční síly. Začal jsem tleskat,“ říká bývalý učitel, který se dnes živí jako příležitostný elektrikář.

Když přišli islamisté ke Kobání, vzal ženu a dítě a odvezl je ke známým do Turecka. Sám se ale vrátil, aby zachránil z domu alespoň něco. „Měl jsem strašně málo času. Kolem mě dopadaly rakety, které ničily sousední domy. Stihnul jsem vzít jen nejnutnější dokumenty,“ popisuje peklo, které se rozpoutalo v kurdském pohraničním městě.

Čtěte také

Takhle to vypadá v táboře Kawrogosk: drahé jídlo, nedostatek vody a spousta odpadků

V táboře Kawrogosk žije Fuád společně s dalšími 2400 převážně syrskými rodinami. Dodávky potravin zajišťuje World Food Program (Světový fond pro výživu). S tím, jak se válka prodlužuje a přibývá uprchlíků, klesají příděly.

„Na začátku války dostávala každá rodina 30 dolarů na osobu měsíčně. Dnes jsme museli tuto částku snížit na 19 dolarů. Potraviny jsou tady v kempu dokonce dražší, než v nedalekém hlavním městě Erbilu,“ vysvětluje Mohamed Ataomar, jeden z manažerů starající se o chod tábora Kawrogosk.

Pitné vody není dostatek a s hygienou je to také slabé

Nedostatek jídla není ale zdaleka jediným problémem, který místní sužuje. Chybí tu kanalizace, takže všechny splašky tečou po povrchu a znečišťují okolí. Pitné vody není dostatek a s hygienou je to také slabé.

Obrovské množství lidí generuje haldy odpadků, které odváží jen jedno nákladní auto denně. Kupí se kolem stanů a improvizovaných ubikací a zvláště teď, v horkých měsících, se rychle rozkládají.

Čtěte také

Dřív jsme tu žili společně, vzpomíná Fuád

Školu zde sice postavili, ale nemá v ní kdo učit. Učitelé zde posledních pět měsíců nedostávali plat, proto s výukou skončili, aby si mohli najít přivýdělek ke skromným potravinovým dávkám.

„Kdybych měl v Kobání stan, jako mám tady, hned bych se domů vrátil. Vím, jak to tam vypadá. Město je zničené, není voda ani elektřina, všude jsou miny. Přes 60 lidí, kteří se vrátili, už kvůli nim zemřelo,“ líčí Fuád a na rukou chová svého spícího synka.

Všichni uprchlíci doufají, že se jednou vrátí do svých domovů

Ne všichni jeho sousedé museli před radikály Islámského státu uprchnout. V menších městech a vesnicích okolo Kobání, se podle něj téměř všichni mladí muži přidali na stranu IS. „Znám je. Dřív jsme neměli problém žít tu společně – Arabové i Kurdové. Válka nám vztahy zničila,“ dodává smutně. Fuád dobře ví, že až jednou válka skončí, bude těžké rozbombardované město vzkřísit k životu. „Možná to bude trvat 10 let, možná více, ale sním o tom, že si jednou postavím znovu svůj dům. Kobání je v mém srdci,“ loučí se s námi.

Kdybych měl v Kobání stan, jako mám tady, hned bych se domů vrátil, tvrdí Fuád
autoři:Jarmila Štuková, Lenka Klicperová
  • Reportáž