Pátral po životě své matky v Terezíně. Tamním dívkám se těžko navazovala přátelství, říká Frištenský

30. říjen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Frank Frištenský

O tom, jaký byl život v Terezíně, mu jeho matka nikdy neřekla. Proto sbíral Frank Frištenský přes 20 let vzpomínky přeživších žen z terezínského ghetta, které nyní vydává spolu s Pavlem Barochem v knize Moje máma z Terezína. Zamlčené období života Hany Kleinové ohledával také s pomocí Pavla Taussiga či Arnošta Lustiga. Jak a proč s rekonstrukcí osobní historie začal? Kudy vedla životní cesta jeho samotného?

Maminka o svých zkušenostech z terezínského ghetta nikdy nemluvila?

Ne, to byl velký problém. Když jsem ještě za jejího života – zemřela v roce 1977 – slyšel něco o tom, že je Židovka nebo že byla v koncentračním táboře a chtěl jsem se jí na to zeptat, tak mě prostě vždycky odmítla a řekla mi, že o tom teď nebude mluvit. Že je teď špatná doba a že možná někdy později. Bohužel k tomu nikdy nedošlo, tak o tom nikdo nevěděl. Když jsem dělal interview se ženami, které ji znaly ještě z Terezína, povídaly, že své tři syny tím, že jim nic neřekla, chtěla chránit.

Po jejích neznámých osudech jste začal pátrat někdy v roce 1998. Kam jste se vydal?

To bylo těžké, protože jsem vůbec nevěděl, kde začít. Pak jsem se náhodou dopátral jedné z přeživších z Terezína, která se jmenovala Ela Weissberger. Ta mi doporučila, abych kontaktoval Hannelore Brenner, což je německá spisovatelka v Berlíně, která napsala knihu Děvčata z pokoje 28. Napsal jsem jí mail a ona mi hned odepsala zpátky, poslala mi celou stránku žen, které mám kontaktovat. Pak už to bylo, jako když stavíte sněhuláka: začne to malou kuličkou, pak je z toho sněhulák.

Čtěte také

Co jste se dozvěděl o pobytu maminky v Terezíně?

Dozvěděl jsem se jak tam přišla, jak se tam dostala, jak tam žila, co tam dělala, kde pracovala, s kým se setkávala. Vlastně u většiny těch, co to přežily a napsaly svoje vzpomínky, byly ty vzpomínky stejné. Ty holky – ony si pořád říkají holky, i když už jim bylo devadesát – říkaly, že měly stejný program. Ráno vstaly a šly do zahrad, protože většina těch děvčat pracovala v zahradách nebo v zemědělství. Když se k večeru vrátily, měly nějaké učení a pak šly spát. Takhle probíhal každý den.

Zajímal mě hlavně psychologický nátlak na ta mladá děvčata. O čem v těch čtrnácti přemýšlely – kde to najednou jsou? To mně hodně žen docela dobře vysvětlilo. Řekly mi, že největší problém byl strach. Strach co bude zítra. S tím se musely potýkat každý den. Dokonce se někdy nechtěly kamarádit, protože pořád se ten stav vězeňkyň, mladých a starých, měnil. Přijely – odjely – přijely – odjely, stále se to střídalo. Někdy přišlo několik děvčat do jejich pokoje a pak zítra musely být pryč. Takže bylo pro ty mladé holky hrozně těžké navázat nějaké přátelství. A hygiena byla špatná, přestože cílem opatrovnic, které se o ty děti staraly, bylo udržet je nějakým lidským způsobem.

autoři: Vladimír Kroc , jkh
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...