Pátral po životě své matky v Terezíně. Tamním dívkám se těžko navazovala přátelství, říká Frištenský

Maminka o svých zkušenostech z terezínského ghetta nikdy nemluvila?

Ne, to byl velký problém. Když jsem ještě za jejího života – zemřela v roce 1977 – slyšel něco o tom, že je Židovka nebo že byla v koncentračním táboře a chtěl jsem se jí na to zeptat, tak mě prostě vždycky odmítla a řekla mi, že o tom teď nebude mluvit. Že je teď špatná doba a že možná někdy později. Bohužel k tomu nikdy nedošlo, tak o tom nikdo nevěděl. Když jsem dělal interview se ženami, které ji znaly ještě z Terezína, povídaly, že své tři syny tím, že jim nic neřekla, chtěla chránit.

Po jejích neznámých osudech jste začal pátrat někdy v roce 1998. Kam jste se vydal?

To bylo těžké, protože jsem vůbec nevěděl, kde začít. Pak jsem se náhodou dopátral jedné z přeživších z Terezína, která se jmenovala Ela Weissberger. Ta mi doporučila, abych kontaktoval Hannelore Brenner, což je německá spisovatelka v Berlíně, která napsala knihu Děvčata z pokoje 28. Napsal jsem jí mail a ona mi hned odepsala zpátky, poslala mi celou stránku žen, které mám kontaktovat. Pak už to bylo, jako když stavíte sněhuláka: začne to malou kuličkou, pak je z toho sněhulák.

Čtěte také

V Terezíně řádila epidemie skvrnitého tyfu, esesáci se báli vstoupit do cel. Některým vězňům to zachránilo život, popisuje ředitel památníku

Co jste se dozvěděl o pobytu maminky v Terezíně?

Dozvěděl jsem se jak tam přišla, jak se tam dostala, jak tam žila, co tam dělala, kde pracovala, s kým se setkávala. Vlastně u většiny těch, co to přežily a napsaly svoje vzpomínky, byly ty vzpomínky stejné. Ty holky – ony si pořád říkají holky, i když už jim bylo devadesát – říkaly, že měly stejný program. Ráno vstaly a šly do zahrad, protože většina těch děvčat pracovala v zahradách nebo v zemědělství. Když se k večeru vrátily, měly nějaké učení a pak šly spát. Takhle probíhal každý den.

Zajímal mě hlavně psychologický nátlak na ta mladá děvčata. O čem v těch čtrnácti přemýšlely – kde to najednou jsou? To mně hodně žen docela dobře vysvětlilo. Řekly mi, že největší problém byl strach. Strach co bude zítra. S tím se musely potýkat každý den. Dokonce se někdy nechtěly kamarádit, protože pořád se ten stav vězeňkyň, mladých a starých, měnil. Přijely – odjely – přijely – odjely, stále se to střídalo. Někdy přišlo několik děvčat do jejich pokoje a pak zítra musely být pryč. Takže bylo pro ty mladé holky hrozně těžké navázat nějaké přátelství. A hygiena byla špatná, přestože cílem opatrovnic, které se o ty děti staraly, bylo udržet je nějakým lidským způsobem.