Pamětník vzpomíná: coby 16letý viděl hořet Lidice
Jmenuje se Josef Císařovský a je uznávaným historikem umění. Zážitek z 10. června před 69 lety si v sobě nese celý život a obraz hořícího lidického kostela dodnes visí v jeho ateliéru na čestném místě.
Bylo 10. června roku 1942. Tehdy 16letý Josef Císařovský stál na půdě domu pana Kejmara v Makotřasech a maloval hořící kostel v Lidicích. „Šlo o cestáře, který k nám chodil na syrečky a pivo. Ten mě znal. Proto když došlo k tragédii v Lidicích, tak mě a ještě mého kamaráda k sobě pustil. Sám z toho však byl dost podělaný. Říkal jsem mu: Strejdo, vždyť mě znáte, já vám nic neprovedu, ale musím vidět, co s Lidicemi dělají!“
Císařovský vzpomíná, že lidé z okolních vesnice věděli, co se v Lidicích děje, byli zděšeni a báli se toho, co se ještě stane. „Během toho, co jsme vše zdálky pozorovali, začali Lidice bombardovat. Slyšeli jsme, jak řval dobytek a křičeli lidé. Pan Kejmar, u kterého jsem byl schovaný, stál vedle mě a tekly mu slzy.“
Němečtí nacisté povraždili všechny lidické muže, bylo jich 173. Ženy odvlekli do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Devět dětí dali na převýchovu do Německa, sedm nejmenších do krčského dětského domova, ostatní poslali do vyhlazovacího tábora. Jediný, kterému tehdy nabídli milost, byl lidický farář.
„Řekli mu, aby odešel. A on odpověděl: Ne, já jsem tyto děti vychoval, tak s nimi také zůstanu. Znáte snad větší gesto?“ ptá se uznávaný historik umění a míří ke stěně, z které sundává temně modrou olejomalbu kostela. Okna jsou vymalována žlutě. Právě v tomto kostele lidický farář kázal.
Syn Josefa Císařovského na základě vzpomínek svých rodičů natočil v roce 1999 dokument Maková pole. „V tom filmu mluví mimo jiné i má maminka o tom, že to, jak lidé křičeli, bylo slyšet až do Hostouně,“ říká pan Císařovský.
Vzpomínka na tragédii žije dál
Na místě vypálených Lidic stojí památník. Pravidelně jej navštěvují zájezdy se školáky, aby děti nezapomněly na dobu před skoro 70 lety. „Prohlédl jsem si fotky. Šlo o vesnické lidi, kteří nic nevěděli – a takhle to s nimi dopadlo,“ dozvídám se například od jednoho ze studentů.
Kousek od sedmnáctiletých pražských středoškoláků sedí na lavičce potomci obyvatel tehdejších Lidic, vnučka paní Novotné se synem. „Měla tu rodinu, o niž přišla, a sama coby čtrnáctiletá skončila v koncentračním táboře,“ vzpomínají na babičku.
I ti v sobě nesou dědictví lidické tragédie dál.
