Ondřej Neff: Více světla
Na přelomu října a listopadu je už podzim jak se patří, podzim podzimovatý. Nenechme se zmást jeho aktuálním stavem. Je celkem teplo, moc bych se divil, kdyby tuhle sobotu svatý Martin přijel na bílém koni. Dny se ale krátí bez ohledu na teplotu, noci přibývá. Jsem povděčný za každý paprsek navíc.
Jako vzdoroakci blížící se zimě jsem vždycky považoval zvyk zažíhat svíčky na hrobech, ano mám na mysli Dušičky. Hřbitovy v té době září a z výšky bychom je viděli jako maličké shluky hvězd, jako pidigalaxie. Je to pěkné, ale jaksi omezené prostorově, abych se vyjádřil diplomaticky.
Čtěte také
Proto jsem uvítal Halloween, původně keltský obyčej, jak si zpestřit přechod mezi podzimem a zimou. V podstatě jsou to Dušičky v keltském, respektive irském a přeneseně americkém stylu. Ano, Halloween v plné parádě, s dýní vyřezanou do podoby strašidla se svíčkou uvnitř, Halloween s dětičkami převlečenými za strašidýlka k nám byl importován z Ameriky.
Docela se ujal. Letos jsem se poprvé po dlouhé době nepřiměl k tomu, abych se v dýni patlal a už vůbec se nedokopal, abych koupil keramickou dýni pro svíčku, tak to vyřešil soused odnaproti. Příští rok to napravím.
Děda Mráz
Více svítících strašidýlek, více světla, volám po vzoru Johanna Wolfganga Goethea, který měl ta slova pronést na smrtelné posteli, a učenci se přou o to, zda to byla výzva k šíření vzdělanosti, nebo pokyn služce, aby vytáhla roletu.
Čtěte také
Znám lidi, kterým se halloweenské dýně a s nimi spřízněná strašidýlka nelíbí. Namítají, že je to cizácký vliv, americký nevkus, a tím pádem, že se ten, kdo svíčku v dýni zapálí, podřizuje americké imperiální nadvládě. No, že se k nám amerikánské obyčeje cpou, o tom není sporu.
Někdy mám pocit, že se nám ten obézní Santa Klaus snaží strčit Ježíška do pytle a odvléct ho komínem bůhví kam. A protože jsem pamětník, vzpomínám na jiného obézního vetřelce. Říkalo se mu Děda Mráz a jako děti jsme zpívali v rokenrolovém tempu „děda-Mráz, ne-ni náš, je to ruský šme-li-nář“.
Děda Mráz zmizel v propadlišti dějin, ale jiný světýlkový obyčej zůstal. Sedmého listopadu vídám u nás na vsi průvody dětiček s lampióny. Netuším, do jaké ideové omáčky jsou namočeny. Jisté je, že v době, kdy jsme posměšně zpívali o Mrázovi, konaly se lampionové průvody jako oslava Velké říjnové socialistické revoluce, takzvané VŘSR. Takže mám dnes k těm lampionovým průvodům trochu nakřáplý vztah.
Ale bůh uchovej, že bych je měl někomu ošklivit a dětem už vůbec ne. Čím víc lampionů, čím víc světýlek, tím líp! Inspirací je mnoho, Asie svými lampiony žije, a když k nám v budoucnu ještě další světýlkový obyčej přijde, co se stane? Inu, bude více světla.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
