Vlastenci na Ukrajině, otcovská péče nebo hraný hybrid? Sekce dokumentů představuje želízka v ohni

Snímek Nahoře nebe, v dolině, já vypráví příběh patnáctiletého Enriqua, který vyrůstá se svou babičkou v jedné chudé slovenské vesnici. S kamarády se prohání po okolí na motocyklech a sem tam pomáhá i své matce, která ubytovává seniory. Sama ale žije ve městě a o její práci mají místní různé pochybnosti. A ty nakonec začne mít i Enrique.

Minimalistické drama Nahoře nebe, v dolině já natočila režisérka Katarína Gramatová. Původně chtěla vytvořit dokument o bývalých sklárnách, které mají v příběhu důležitou roli. Filmařka i tak balancuje na hranici dokumentu a hraného snímku.

Čtěte také

Dokument Co s Péťou? mísí poetickou rovinu s tématem péče. Má širší platnost, než je situace jedné rodiny, míní Sladký

Do samotné sekce dokumentů vybrali čeští filmoví a televizní akademici pět snímků. Mezi nimi je tam také třeba Co s Péťou? Dokumentarista Martin Trabalík v něm sleduje rodinu, která se stará o dospívajícího syna s autismem. Většinu péče má ale na starosti ovdovělý otec.

„Práce s Péťou je rozhodně dobrodružná. Já se musím přiznat, že první dny a týdny byly hodně náročné, než jsem si zvykl na ten tlak, který Péťa vytváří. Péťa je prostě takové přerostlé mimino, by se dalo říct, je s ním spousta srandy, ale člověk musí počítat s tím, že se od čas od času rozzlobí a dává to pocítit; což při jeho váze asi 150 kilo může být náročné. Ale vlastně mě bavila výzva, která s prací byla spojená, že to bylo dobrodružné s Peťou – a zároveň jsme se dost zasmáli,“ říká Trabalík.

Velký cirkus

O skleněnou sošku lva usiluje také film Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila. Ten vyrazil na Ukrajinu se třemi Čechy, kteří mají společné pochyby o tom, jak se v našich médiích informuje o tamní ruské agresi.

Čtěte také

Na Ukrajině se dějí zvěrstva, na která jako společnost nejsme připraveni, líčí režisér filmu Velký vlastenecký výlet

„Jakmile tam jste a rozhlédnete se kolem, najednou to na vás dolehne úplně jiným způsobem. Takže idea byla zprostředkovat to místo těm, kteří o tom pochybují,“ popisuje režisér Kvapil.

„Idea byla, že o té válce se informuje zpravodajským způsobem, co obnáší jakousi zpravodajskou estetiku. Já jsem chtěl opravdu podat tu zprávu tím filmem, abychom to svědectví přinesly, protože si stále myslím, že to potom je ve výsledku nějakým způsobem silnější, hutnější. A to samozřejmě obnáší, že musíte mít dvě kamery, musíte mít dva zvukaře, všechny portovat atd, takže najednou je to velký cirkus. Tím pádem je to i o to nebezpečnější, protože opravdu nejste nenápadný reportér,“ dodává.

Nejlepší filmaři převezmou cenu Český lev už dnes večer. Netradičně ale na novém místě, v pražském Kongresovém centru.