Radko Kubičko: Nepostradatelné anonymní akcie

Spravedlivý ministr spravedlnosti Pospíšil předložil a dnes v poslanecké sněmovně obhájil zákon o obchodních korporacích, který jde hodně daleko v liberalizaci podnikání. Případné omezení anonymních akcií chce ale žádat až dalším, lepším a ještě lepším zákonem o transparentnosti, který by uložil registraci takových akcií, ne tedy jejich zrušení. To se dá chápat, ale kdybychom neznali českou parlamentní proceduru, podle které, když se chce něco shodit ze stolu, řekne se, že se to musí lépe promyslet a připravit.

Oč vlastně jde? České právo je mimořádně tolerantní vůči zamlžovaní skutečných vlastníků firem. Výsledkem je, že takových firem je nebývale mnoho a z těch nově zakládaných prý jednoznačně převažují akcie na jejich majitele. Už nejméně rok se intenzivně hovoří o jejich omezení, alespoň na účast ve veřejných zakázkách, a už nejméně rok se to různě ladí a upravuje, aby prý bylo všechno v pořádku a v souladu s kdejakým právem. To, že je důvodné podezření, že nárůst firem s takovým vlastnictvím má nějaký účel, který může pro stát být, mírně řečeno, velmi nevýhodným, neváží zase tolik.

A už i tyto drobné posuny jsou způsobeny spíše enormním tlakem občanských iniciativ, z nichž jedna dokonce ironicky žádá zapsat české anonymní akcie na seznam unikátního kulturního dědictví UNESCO.

Jsou samozřejmě i argumenty proti, ne vždy nepoctivé, i když často zástupné. Říká se, že firmy budou dopředu šikanovány, i ty, které se ničeho nedopustily, že anonymní vlastnictví je ochrana před vyděrači a tak podobně.

Jenže v českém prostředí, plném korupce, služeb a protislužeb, je dobrý každý krok na cestě k větší otevřenosti. Není to však všelék. I opoziční sociální demokraté, kteří nyní tak vehementně prosazují plný zákaz anonymních akcií, jistě vědí, že to by nic neřeklo o tom, komu kdysi jejich vláda vlastně prodala Mosteckou uhelnou, v případu, který se nyní vrací, nebo kdo vlastně umožnil záhadné zbohatnutí jejich expremiéra.