Nebyli jen oběťmi. Zapomenutí romští vojáci 2. světové války

„Když armáda odváděla dobrovolníky nebo vojáky na základě mobilizace, zjišťovala u nich celou řadu údajů. V rámci určení etnicity se armáda ptala jen na mateřskou řeč, na národnost jen málokdy. Z dochovaných materiálů proto nemůžeme zjistit přesný počet Romů, kteří v zahraničních jednotkách sloužili. Můžeme zjistit jen takové osoby, které z nějakého důvodu záznam mají.“

Klasickým příkladem jsou odvodní komise, během kterých příslušný důstojník zapisoval do rubriky.

„Rom nahlásil mateřskou řeč slovenštinu a odvodní důstojník k tomu do závorky napsal „cikán“. Případně „národnost cikánská“, nebo jiný podobný údaj. To jsou jediné indicie, podle kterým můžeme z dosažitelných materiálů zjistit, že se jednalo o Romy.“

Vše je zdokumentováno v osobních protokolech a odvodních knihách vojenského archivu.

„V odvodních protokolech a osobních materiálech je záznam o „cikánském původu“ u 53 osob. Což je poměrně málo, číslo ovšem musíme brát jako minimální, protože u několika Romů, u kterým víme, že bojovali v zahraniční armádě, tato poznámka není.“

Historik Zdenko Maršálek|foto:Šárka Ševčíková,Český rozhlas

„Co se týče těch 53 osob, tak to byli vojáci, kteří byli odvedeni nebo byli u odvodu na přelomu let 1944 a 1945. První se objevili v půlce listopadu 1944, kdy byli ještě odváděni na území Polska a poté jich nejvíce bylo odváděno v Humenném v lednu 1945 v rámci běžné mobilizace, která byla prováděna na územích již osvobozených Rudou armádou.“

Jakou měli tito vojáci vojenskou hodnost?

„Více než 30 z nich bylo nováčky, což bylo dáno věkem – více než 30 osob z těch 53 bylo mladších 25 let. Jednalo se o mladé muže, kteří nemohli projít žádnou vojenskou službou v předmnichovské československé armádě. Asi 12 osob mělo záznam, že v nějaké armádě už sloužili, většinou tedy ve slovenské armádě. Měli hodnost vojín slovenské armády, šlo ale o hodnost z pracovních praporů. Romové totiž byli stejně jako Židé ve slovenské armádě odváděni k pomocným úkolům do pracovních praporů. Nebyli zbaveni možnosti sloužit v armádě jako v ozbrojených silách, ale byli zbaveni možnosti sloužit se zbraní v ruce. Byli zařazeni so pracovních praporů, něco jako pozdější PTP, zkrátka jednotek určených k nejhrubším stavebním, zákopovým a jiným pracím. Sloužilo se u nich opravdu beze zbraně, nicméně disciplína byla vojenská, stejně jako uniforma, jen jedinou zbraní byla lopata a další nářadí. Kuriozitou je, že s lopatou se zacházelo i během pořadové přípravy, dělaly se s ní podobné cviky, jako dělá voják s puškou.“

Těžko se ze základních osobních materiálů zjišťuje, jaké hodnosti Romové měli. Většinou sloužili u pěchoty.

„V řadových funkcích, v pěších družstvech byli střelci. Ti, kteří nebyli dostatečně zdravotně při síle, tzn., že jejich zdraví nebo tělesná konstituce nebyli až tak dobré, sloužili v týlu. Zajímavé je, že 9 vojáků z oněch 53, kteří sloužili v meziválečné armádě a byli tedy poněkud starší věkem, tj. asi tak do ročníku narození 1917, tak ti všichni měli také hodnost vojína. Prošli normální, tzv. prezenční, vojenskou službou za 1. republiky. Československá meziválečná armáda nedělala rozdíl mezi svými občany, jako třeba armáda Slovenského státu. Oni tedy sloužili v běžných útvarech se zbraní. Jeden z nich dosáhl hodnosti svobodníka, což je nejnižší, ale přeci jen poddůstojnická hodnost. Bohužel zrovna tento voják byl potom u odvodu v roce 1945 shledán jako zdravotně nezpůsobilý, protože už mu bylo 45 let. Na tehdejší poměry se jednalo o poměrně staršího muže.“