My jsme Češi. Nikdy se nevzdáme

26. květen 2012

Křesťanský týdeník , Křesťanský týdeník

Když se třeba v Americe zeptáte, co ví v souvislosti s II. světovou válkou o Češích, vzpomenou si na dvě věci: československé letce v Anglii a na atentát na říšského protektora Hendricha. Právě od jeho provedení uplyne zítra 70 let. Atentát byl událostí světového významu. Jinde se odboji podobná věc nepodařila. My sami jsme ho možná stále ještě úplně nedocenili.

„Znásilněný národ rodí také hrdiny,“ napsal esejista Gabriel Laub. A vskutku. Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ukázal, že i synové národa podrobeného nacistickými okupanty dokáží nasadit vlastní životy, aby zem zbavili diktátora.

Myšlenka vznikla na začátku října 1941, krátce po příjezdu Heydricha do Prahy. Ten se totiž uvedl vyhlášením stanného práva a zahájením poprav. Den po svém příjezdu nechal zastřelit také dva čelní představitele československé armády a odboje armádního generála Josefa Bílého a divizního generála Hugo Vojtu.

Reinhard Heydrich na Pražském hradě|foto:Deutsches Bundesarchiv, Creative Commons Attribution Share Alike 3.0 Germany

K samotnému atentátu pak došlo o mnoho měsíců později – 27. května 1942. Parašutisté Gabčík a Kubiš, kteří atentát provedli, se pak několik týdnů skrývali. Jejich úkryt v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje, kde s nimi bylo dalších pět výsadkářů, byl ale prozrazen a 18. června je obklíčily německé jednotky. A to ve stonásobné přesile.

„Když je gestapo vyzývá, aby se vzdali, tak oni odpovídají: Nikdy. Nikdy. My jsme Češi. Nikdy se nevzdáme.“

Říká vojenský historik Eduard Stehlík. Parašutisté v kryptě pravoslavného kostela odolávají sedm hodin:

Logo|foto:Český rozhlas

„Vlastní boj o kostel je událost, která je z hlediska určité naší národní hrdosti na naše vlastní dějiny stejně důležitá, ne-li možná v některých ohledech důležitější, než vlastní atentát. My jsme si tady zvykly brát jako určitou samozřejmost, že sedm mladých kluků spáchá sebevraždu, aby nepadli do rukou nepřítele, ale ona to v žádném případě samozřejmost není. Nebyli to sebevrazi, byli to normální kluci, kteří milovali život a o to víc si jich vážím.“

Podle Eduarda Stehlíka měl atentát zásadní vliv na další běh dějin.

„Teprve po tom atentátu, teprve po vyvraždění Lidic a Ležáků, a po té krvavé lázni, kterou tady nacisté rozpoutali, Velká Británie a Francie odvolávají své podpisy pod Mnichovskou dohodou. To znamená, teprve atentát otevírá cestu k tomu, po čem toužil prezident Beneš a celá řada lidí, ať už tedy doma nebo za hranicemi, aby Československá republika po vítězné válce byla obnovována v předmnichovských hranicích. Pokud by se tak nestalo, tak jsme mohli mít hranice s Německem u Mělníka.“

Za Heydrichovu smrt zaplatilo při následné nacistické odvetě minimálně pět tisíc lidí. Popraveni byli také představitelé pravoslavné církve, kteří se na ukrývání parašutistů podíleli, včetně biskupa Gorazda, kterého jako mučedníka pravoslavná církev dokonce svatořečila.