Minulost není neměnná, dá se s ní manipulovat, říká odborník na středověk Martin Šorm
Křesťané se vysmívali Židům, fungoval sarkasmus nebo vtipy související s vyměšováním a všichni společně se smáli lidem s vyšším společenským postavením. Středověký humor dokazuje, že lidé se, ani napříč staletími, příliš nemění. „Lidé používali smích také jako zbraň nebo jako výraz intelektuální nadřazenosti,“ říká v rozhovoru s Lucií Výbornou doktorand Martin Šorm, jehož jedním z prvních seminářů byl právě ten věnovaný středověkému humoru.
Vezměte si třeba známého středověkého proroka Merlina. „Neustále se směje. Zná totiž veškerou minulost a občas vidí něco z budoucnosti. Smíchem vyjadřuje svou nadřazenost vůči těm, kterým pomáhá, zároveň je v jeho smíchu hraničnost života a smrti,“ popisuje Martin Šorm.
Erotika ve středověku fungovala velmi intenzivně. I Karel IV. psal o svém divokém mládí, říká autor knihy Sex a erotika Karla IV.
Manžel, který si neumí udržet svou ženu, si ji nezaslouží, cituje Jana Lucemburského v knize Sex a erotika Karla IV. Luboš Yetti Koláček.
Není divu, že jsou to právě obrazy smrti, které se ve vrcholném středověku tak často smějí. „Je to totiž smrt, která se směje naposled,“ upozorňuje odborník na středověk.
Tělo staré ženy
A se smrtí souvisí i jeho další velké téma – totiž jak středověk zobrazoval staré ženy. Výsledky bádání na toto téma Martin Šorm a jeho kolegové shrnuli v kolokviu s názvem Staré baby ve středověku. „Staré baby jsou motivem, který vystupuje v různých textech, různých jazycích,“ říká Martin Šorm.
Rozdílů mezi tím, jak společnost vnímala staré ženy tehdy a dnes, je podle něj relativně málo. „Pro středověk zároveň postava staré ženy vyjadřovala pomíjivost, časovost, to, že se lidské tělo mění a čeká ho smrt. Stará žena ví, že vše, po čem toužíte, je marné.“
Smysl poznání
Jako historik Martin Šorm dnes a denně naráží na skutečnost, že historie není neměnná. „Neexistuje jedna správná minulost. Přestože se historici snaží co nejvíc relevantně historii rekonstruovat, vždy to dělají s nějakým cílem,“ vysvětluje. „Základní poznání samo o sobě smysl nemá, musíme mu ho dodat. Záleží ale na tom, jaký ten smysl je.“
Ve výuce dějepisu je setrvačnost. Opakují se nálady děděné od 19. století: česko-německý antagonismus nebo nedůvěra k elitám.
Martin Šorm
A může jít nejen o přímou manipulaci faktů, ale třeba i o to, že fakta odvyprávíme v příběhu, který se nám nejvíc hodí. „Například když se hovoří o vývoji euroamerické kultury. Občas se pracuje s raným středověkem jako počátkem v temnotách, který přichází po dekadentní antické civilizaci. Jako kdyby měl antický Řím navozovat dojem toho, co zažíváme tady a teď.“
Jak ovšem Martin Šorm upozorňuje, tento příběh se zakládá na špatně poznaném a špatně doloženém stavu ve 4. století. „Pokud někdo manipuluje s minulostí, bývá to za účelem vyjádření konkrétního politického názoru. Jeho cílem není pozitivně přispět k poznání minulosti, ale vybrat si a poskládat fakta tak, aby vyjádřil to, co chce.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
