Milan Kroka: Táta mě poprvé slyšel hrát ve 14 letech. Měl jsem před ním respekt

6. březen 2020

Milan Kroka je jedním z nejznámějších romských muzikantů současnosti. Za svou dosavadní kariéru spolupracoval s kapelami jako Ida Kellarová a Romano Rat nebo Věra Bílá a Kale. Od roku 2012 vystupuje s vlastním projektem pod názvem Milan Kroka - Live band. Do studia si ho pozval Dušan Vágai.

Pojďme se vrátit do vašich dětských let. Kolik vám bylo let, když jste se začal stávat muzikantem?

„Asi kolem sedmi let, to už jsem hudbu vnímal. Věděl jsem, že táta chodí hrát, že má zkoušky. A já mu pořád tahal basu a zkoušel na ni brnkat. Pak jsem viděl tetu, jak hraje na kytaru. Od ní jsem se naučil první akordy. A od té doby jsem se prostě do toho zamiloval.“

Vaším prvním nástrojem byla kytara. Vzpomenete si, jaká byla vaše první písnička?

„Vzpomenu, byla to ústřední melodie z Pomády. Teta mě to naučila drnkat na jednu strunu.“

Co na to říkal váš táta?

„Táta mě poprvé slyšel hrát až ve 14 letech.“

Milan Kroka ve studiu Českého rozhlasu

Vy jste se před ním styděl nebo jste měl respekt?

„Spíš respekt. Když přišel z práce, bylo mu vždycky divné, že má otevřený futrál! Nestačil jsem tu jeho basu kolikrát zabalit. Pak jsem začal chodit na zkoušky, pořád jsem chtěl hrát.

Když mi bylo sedm, hrál jsem v dětském souboru, kde jsem si ale vystačil se čtyřmi akordy a zpíval jsem jen základy, obyčejný cigánský písničky. Táta měl kapelu, ale když začal podnikat, z kapely odešel. No a jejich kapelník si nás posbíral, Táta to vůbec nevěděl, měl jiný starosti, až v těch mých 14 letech, a to brečel.“

Uvažoval jste tenkrát, že byste to zkusil na nějaké hudební škole, třeba v ZUŠce?

„Táta mě tam pak samozřejmě přihlásil. Mým prvním nástrojem byly bicí, ale u těch jsem bohužel nevydržel. Přešel jsem ke klavíru, ale přišla láska, šíleně jsem se zamiloval a po dvou letech to vlastně vzdal. Učiteli to bylo strašně líto, už jsem hrál z not, měl jsem před přehrávkami, ale nedalo se nic dělat.“

V té době jste hrál i na baskytaru…

„Baskytara přichází přirozeně po kytaře. Každý kytarista hraje trošku na basu. Bez kytary jsem prostě nikam nešel. Klávesy, ty přišly až v pozdějším věku, když mi bylo 14 nebo 15 let.

Co se v té době zrovna poslouchalo?

„Emil „Miška“ Gadžor, Gondoláni, z Brna Bagárovci, hodně se mi líbili Giňovci z Rokycan (Rytmus 84), atd. Vážím si toho, že to přišlo za mnou samo, že jsem tomu vůbec nemusel jít naproti. Do Rokycan ke Giňovcům jsem se dostal spontánně a už za rok jsem s nimi hrál na pódiu! A pak přišla Ida Kelarová, potom Kale…

A to jste hrál pořád na kytaru?

„Ano, nahradil jsem Deža, který odešel od Idy. Až s Idou a Věrou Bílou jsem poznal koncertní pódia, festivaly, zahraniční publikum, zájezdy. Poprvé jsem byl s Idou v Belgii. Za ten přímý start jsem dnes strašně vděčný.“

Co dneska děláte? Máte svoji kapelu?

„Ano, jmenuje se Milan Kroka Live band a děláme koncertní projekty, hrajeme na festivalech. Je nás osm a žánr je asi nejvíc gipsy pop latine a samozřejmě tradiční čardáš, ten nesmí chybět.“

autor: Dušan Vágai

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.