Měl pět dětí, a přesto se rozhodl vzít si život na protest proti okupaci Československa
Polsko tento týden vzpomínalo na muže, který v boji za svobodu a spravedlnost obětoval svůj život. Ryszard Siwiec, otec pěti dětí, se totiž před 45 lety upálil na protest proti invazi do Československa. Na stadiónu ve Varšavě, kde zrovna sto tisíc diváků slavilo dožínky.
Posloucháme velmi emotivní záznam vzkazu, který nahrál Ryszard Siwiec dva dny před svou dobrovolnou smrtí. Už je to 45 let, co se na varšavském stadiónu upálil. Jeho dcera Elżbieta se ale s rodinnou tragédií stále nevyrovnala.
„Už jsem mu ale odpustila. Dnes chápu, že to byla prostě jeho svobodná volba, kterou respektuji. Jakkoli je to pro mě pořád velmi bolestné,“ říká mi paní Elżbieta, která žije v Przemyślu na jihovýchodě Polska. Bylo jí 20 let, když si její otec na protest proti okupaci Československa vzal život. Syn Wit měl tehdy 16.
„My děti jsme se o jeho smrti dozvěděly každý z jiného zdroje. Po pohřbu otce jsme pak dostaly zákaz mluvit, o tom co se stalo. Doma, ve škole, na ulici,“ říká mi Wit Siwiec.
Uslyšte můj křik
O sebeupálení Ryszarda Siwiece se v Polsku mlčelo. Neobjevila se jediná sebemenší zpráva v novinách. Polákům otevřel oči až na začátku 90. let režisér Maciej Drygas, režisér dokumentu Uslyšte můj křik.
„Chtěl jsem pochopit, jak se může někdo upálit na stadiónu během dožínek před zraky statisíců diváků a nikde o tom není ani zmínka,“ říká mi režisér, který neměl k dispozici jediný archivní dokument.
„Hledal jsem i dokumenty ve filmovém archivu. Poprosil jsem o nepoužité a vystříhané záběry, ale zase jsem nenarazil na nic zajímavého, “ popisuje mi dokumentarista. Úplnou náhodou se ale úplně na konec podařilo najít velmi krátký a plísní poškozený filmový záznam. Na něm bylo to, o čem se v Polsku přes 20 let mlčelo.
„Na tom sedmivteřinovém kousku filmu byl záběr na stadión. Dole tančila mládež a uprostřed davu byl malinký hořící člověk – to byl Ryszard Siwiec,“ vzpomíná dokumentarista, který také našel svědky této události.
„Nesnášel křivdy, které se děly jiným“
„Kluci, kteří k němu běželi, pak přinesli jeho černou aktovku. V ní byly letáky, na kterých bylo napsáno, že to udělal na protest proti dění v Československu,“ vypovídá jedna svědkyně tehdejší události.
„Nesnášel křivdy, které se děly jiným. Komunistický systém nám nutil hodnoty, se kterými otec kategoricky nesouhlasil, a proto se nakonec rozhodl k tak tragické oběti,“ říká dnes dcera Elżbieta.
Bulhaři v růžových baretech nás pobavili. Pak ale přijely tanky, vzpomíná Ondřej Neff
21. srpna 1968 Ondřej Neff pracoval jako redaktor v Československém rozhlase a v osudný den okupace sovětskými vojsky se podílel na vysílání. „Okupanti a zrádci, kteří celou okupaci připravovali, jako první věc odpojili rozhlas a vysílání sabotovali. Poflakovali jsme se po chodbách a přicházeli stále další kolegové, ale v podstatě jsme nemohli nic dělat. Technici ovšem zjistili, že rozhlas po drátě odpojený není,“ vzpomíná.
S Witem Siwiecem, který žije v Kanadě, stojíme před stadiónem ve Varšavě, kde se před 45 lety jeho otec upálil. Pan Wit je tady vůbec poprvé od té tragické chvíle.
„Mám radost, že jsem tady, ikdyž to říkám se slzami v očích a věřím, že to není naposledy, že za týden na mého otce zase Poláci nezapomenou,” přál by si Wit Siwiec. Tak jako si v roce 1968 jeho otec přál, aby lidé uslyšeli jeho křik, aby se vzpamatovali, že ještě není pozdě.
