Luboš Palata: Kyjev – místo, kde naše pomoc Ukrajině dostává smysl
Být v Kyjevě rok od začátku války je vlastně uklidňující pocit. Pokud nejedete na předměstí, kde probíhaly na jaře tvrdé boje s ruskými agresory, pokud nenarazíte na nějaký raketou zasažený dům v širším centru, tak získáte dojem, který je k nezaplacení.
Dojem, že všechno to úsilí Ukrajinců, i nás na Západě, včetně nás Čechů, kteří Ukrajině a Ukrajincům v jejich spravedlivém boji proti ruské agresi pomáháme, má smysl.
Čtěte také
Tady ten smysl vidíte zcela zřetelně, protože Kyjev tady prostě pořád je. Jsou tu ulice domů z doby před první světovou válkou, jsou tu všechna kouzla Kyjeva, který především v tom nadcházejícím jaře dokáže být krásný.
Je tu ale především stále dva a půl milionu lidí, kteří díky úspěšné obraně ukrajinské armády mohou žít více méně normální život. Ano, jsou tu stále nejméně jednou denně protivzdušné poplachy, stále se občas vypíná proud, od jedenácti večer do pěti ráno město osiří a oněmí, protože je zákaz vycházení. Ale lidé chodí do práce, děti do škol, milenci na rande, známí na kus řeči do jedné z mnoha kaváren.
Vnitřní uprchlíci
Není to samozřejmě tak, že by tu válka vůbec nebyla přítomna, většina rodin má muže, syny, vnuky, někoho z příbuzenstva v armádě. Je už i mnoho těch, kteří o někoho na frontě přišli, kterým ruští agresoři někoho zabili. A je spousta rodin, které se přestaly bavit se svými ruskými příbuznými.
Čtěte také
I z Kyjeva mnoho lidí odjelo. Nedivím se jim, žít v ovzduší vzdušných poplachů, nebezpečí, kdy nevíte, jaký další zločin agresor přichystá, není lehké. Zvlášť pro maminky s dětmi.
Kyjev však o své obyvatele nepřišel, jen se vyměnili. Místo těch, co odešli do většího bezpečí, přišli Ukrajinci z míst, kde je ještě daleko hůř. Kde se opravdu bojuje, kde rakety a granáty nedopadají jednou za den, ale každou hodinu či minutu. Z těch měst a vesnic, které ruská agrese už zničila, kde připravila lidi o střechu nad hlavou. Z míst, kde agresoři vraždili nebo která ještě okupují.
Jsou to těžké, tragické příběhy, které tu slyšíte od těchto lidí, kterým se říká vnitřní uprchlíci. Mnozí z nich říkají, že prostě chtějí, musí zůstat na Ukrajině, protože to považují za svoji povinnost pomoci tím své zemi. Že zůstat považují za to nejmenší. Za nás dodávám, že pomáhat Ukrajině tuhle spravedlivou válku vyhrát je i po roce to nejmenší, co můžeme udělat my. Co můžeme udělat my, my Češi, my Evropané.
Autor je evropským editorem Deníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
