Konzum za socialismu: Touha po svobodě byla slabší než touha nestát ve frontě, konstatuje historik

Pamětníka může napadnout, jakýpak konzum, vždyť se většina zboží nekupovala, ale sháněla. Stejně tak řemeslníci a služby patřily k nedostatkovému zbožím. S tím souvisela také klasická „šedá ekonomika“, jak uvádí historik Jan Rychlík ve studii Devizové přísliby a cestování do zahraničí.

Pranýřování ‚nedostatků veřejného života‘, komunální satira beroucí si na mušku různé melouchy a šmelináře, kteří ‚parazitují na práci nás všech‘, se logicky muselo míjet účinkem, protože existence těchto protopodnikatelů a apoštolů kapitalismu vyvěrala ze samotné podstaty socialistického systému. Nabádání se k obětování se pro dobro celku a nelpění na majetku rovněž nemohlo mít účinek. Režim ve skutečnosti šedou ekonomiku toleroval, protože mu nic jiného nezbylo.
z knihy Jana Rychlíka Devizové přísliby a cestování do zahraničí

Výsledkem socialistické výchovy měl být nový člověk. Protikladem byl kritizovaný maloměšťák, který „buržoazně myslí a brzdí a bude brzdit náš zápas o socialistický profil člověka.

Tam, kde v ekonomice slábne náš vliv, vzniká prostor pro všechny projevy maloměšťáctví… V maloměšťáctví je ještě skryto další nebezpečí, je infekční pro toho, kdo není vybaven politickým přehledem, nejúčinnější ochranou látkou proti buržoazní nákaze,“ uvádí dobový tisk.

Maso bude! Jak se nakupovalo v letech, která ještě pamatujete

• Upravit
• Smazat

Limonáda jako nedostatkové zboží, uhlí na příděl nebo trvalý nedostatek masa. I takové bylo nakupování v letech, která jsou sice pryč, až tak dávno to tedy nebylo. Pamatujete?

Jaký tedy měl být ten správný člověk, vysvětluje host pořadu, historik Michal Stehlík:

„Socialistický člověk měl být protikladem, měl být skromný. Teze: každému podle jejich potřeb. Ale tento režim říkal, jaké ty potřeby mají být. Žádná touha po zboží, člověk měl být takřka bez potřeb. Ale naráželo to na realitu, co lidé chtěli.“

A právě toto střetávání se toho, co lidé chtěli, s tím, co měli šanci koupit, provázelo celá desetiletí. A tak se hledal viník. A ten se našel, jak dodává Michal Stehlík:  „Problém nebyl – dle režimu – v plánování a způsobu řízení ekonomiky, ale byl přímo v tom spotřebiteli. Kdyby věděl, co má kupovat a chtít, tak nebude žádný problém.“

Každý musel na černý trh

Můžeme vyjmenovávat, co vše patřilo k tomu, co můžeme s odstupem nazvat konzumním způsobem života. Patřila k tomu také specifická obchodní síť s prodejnami Tuzex. Platilo se speciální měnou nazývanou oficiálně tuzexové koruny, v běžné řeči to byly „bony“.

Čtěte také

Mědirytina má reálný předobraz, i tento případ majora Zemana ale propaganda výrazně zkreslila, vysvětluje historik

Zboží, které v obchodní síti nebylo, bylo draze placené a těžko sháněné. Šlo o džíny, drogerii, kosmetiku, auta i elektroniku.

Například shánění kalkulaček, které studenti potřebovali v rámci svého studia, se stalo leckdy dobrodružstvím. „I lidé, kteří nebyli a nechtěli být součástí černého trhu, do něj museli vstoupit,“ vysvětluje Michal Stehlík.

Zcela specifickou kategorií pak bylo cestování. I v této oblasti bylo třeba občany vychovávat, aby nechtěli vyjíždět na ten tzv. Západ. Bylo to mimořádně obtížné, výjezdní povolení nebylo jednoduché získat. A svou roli sehrávala také ekonomika.

Z ekonomických i politických důvodů byly velmi omezené možnosti cestovat na Západ. Ekonomicky totiž taková cesta znamenala devizový výdaj, a nadto se turista mohl seznámit s poměry ve vyspělé kapitalistické společnosti, což bylo pro režim ideologicky nežádoucí.
Michal Stehlík

Listopadové události roku 1989 znamenaly nejen zásadní politické, společenské a ekonomické změny, ale otevřely také hranice. S tím souvisel rozvoj obchodu, spotřebního zboží a koupě toho, co se ještě krátce předtím zdálo zcela nemožným. A kola nabídek, supermarketů se roztáčejí stále rychleji a rychleji.

Čtěte také

Emil Zátopek byl rukojmím totalitního státu. Stal se z něj idol, který byl na oplátku zapojen do propagandy, míní historik

O tom, že žijeme v konzumní společnosti, snad ani nikdo nepochybuje. Jak to tedy bylo s konzumem v socialistickém Československu, je také zřejmé. Existoval, přestože se socialistický stát snažil přesvědčovat o tom, že neexistuje, nebo to je pouze ten odpudivý, politicky nevychovaný a neuvědomělý jednotlivec, „maloměšťák.“ 

„Předchozí režim se tvářil, že je vše zajištěno. Lidé žili v šedé ekonomice, a ta je dokladem toho, jak lidé žili konzumně. A možná i touha po svobodě a demokracii byla slabší než touha nestát ve frontě na toaletní papír,“ konstatuje historik Michal Stehlík. 

Poslechněte si reprízu pořadu Jak to bylo doopravdy Ivany Chmel Denčevové.