Klopýtání Leoše Mareše ilustruje zoufalost české late night

9. prosinec 2015

Zatímco americké televize jsou už několik dekád uhranuty fenoménem late night show, zbytku světa se na tento formát zatím nedaří najít uspokojivou reakci. V českém prostředí se k více či méně kvalitním pořadům Jana Krause a Karla Šípa nově připojil populární moderátor Leoš Mareš se svou Show. První dva měsíce vysílání ukázaly, že Marešův tým si není ale úplně jistý, co dělá. Zmatečný přesun Show z Primy na TV Barrandov, která Mareše ani po čtyřech týdnech čekání nevysílá, naznačuje, že se opravdová česká late night na obrazovkách jen tak objevovat nebude.

Mareš se nikdy netajil tím, že mít svoji vlastní late night je jeho dlouholetým snem, deset let starou nabídku televize Nova ale odmítl s tím, že se necítí připravený. Těžko říct, co ho po letech přimělo změnit názor, je ale evidentní, že chce úspěšné formáty co nejpřesněji napodobit. Hlavním dramaturgickým principem nového pořadu je kopírování amerických show do co největšího detailu. Už tady ale fatálně selhává.

Pečlivě propracované segmenty Jimmyho Fallona (od kterého si Mareš neobratně půjčil i logo) v originále stojí na precizní produkci, hře se žánrovými klišé, práci s detailem, zvukem a kamerou, případně charismatu moderátora a hosta. Ve všem ale výrazně pokulhává za zahraničními vzory. Není se ostatně čemu divit, je přece jenom rozdíl, když sledujeme Justina Timberlakea a Jimmyho Fallona, jak se předhání ve zpěvu na playback, a když to samé vidíme v podání Leoše Mareše a Bena Cristovaa.

V nepochopení principu, na kterém úspěšné zahraniční pořady stojí, je hlavní kámen úrazu. Mareš sice má na pódiu kapelu, se kterou se v průběhu natáčení snaží komunikovat, komentátora show, pokouší se komentovat dění uplynulého dne a dělat odlehčené rozhovory s celebritami, nic z toho ale nepřesahuje úroveň hospodského humoru lokální zábavové produkce. Patrik Hezucký, který celý pořad komentuje z odstupu, a občas za Mareše říká drsnější vtipy, od kterých se moderátor může naoko distancovat, působí rušivě a samoúčelně, stejně jako Marešova snaha zatáhnout rezidentní Big'O'Band do středu dění. Je naivní si myslet, že je možné převzít zahraniční formát, překlopit ho do českého prostředí tak, aby byl co nejlevnější, a vytvořit tak novou sílu na poli televizní zábavy. Klíč úspěchu je v dynamickém střídání segmentů a soustředěných pasáží rozhovorů nebo monologů. Oblíbené late night show do výsledného formátu krystalizovaly dlouhé roky, přebírání v jiném kontextu funkčínch principů a jejich amatérské napodobování, je pak spíš koule u nohy než chytrý dramaturgický krok.

Snaze Marešova týmu zároveň lámal vaz původní čas vysílání, takřka nulová promo kampaň a neobratná práce s novými médii. Formát sice vyžaduje nasazení v pozdních hodinách, všední večery od půlnoci ale nejsou čas, který by sliboval větší diváckou pozornost. Repríza na Mňam TV následující den od osmi fungovala spíše jako roztomilé gesto, které zaručovalo, že pořad aspoň zčásti zůstane na původní zamýšlené televizi. O nedůvěře Primy a TV Barrandov svědčí neochota investovat jakoukoliv energii do produkčního zajištění a propagace pořadu. I úspěšný Stephen Colbert, který letos na podzim přebíral legendární Late Show po Davidu Lettermanovi, věnoval tři měsíce před prvním vysíláním masivní marketingové kampani. Myslet si, že si Mareš najde publikum snáze než jeden z nejvíce ceněných komiků současnosti, je jednoduše hloupost.

Veškeré nedostatky Show Leoše Mareše poukazují na hlubší problém, se kterým se late night show musí v Česku vyrovnávat. Úspěch Jana Krause, který byl postupně vlajkovou lodí živé zábavy České televize a nyní Primy, totiž spíše než ve formátu leží v osobnosti moderátora, jeho hbitosti a neformálním břitkém humoru. Karel Šíp zase těží ze své minulosti, jakékoliv moderátorské nedostatky mu jeho publikum odpustí. Je totiž především zvyklé se na Šípa dívat. Ani jeden z těchto pořadů zároveň není nic, co by kvalitou převyšovalo celkem nízké standardy české televizní zábavy, ať už jde o místy oplzlého Šípa a přednahraný smích, nebo častou Krausovu neschopnost z hostů dostat cokoliv zajímavého, okořeněnou egoistickými výlevy moderátora.

Z neúspěchu Show je těžké vinit pouze samotného Mareše, českému mediálnímu prostředí totiž chybí několik zásadních aspektů, ze kterých formát v originále těží. Na každého úspěšného moderátora připadají davy komiků, kteří objíždí Spojené státy a snaží se zaujmout pozornost co největšího publika. Na vysněné moderátorské pozice to pak dotáhne jen hrstka šťastných, kteří mají ale za zády tradici populární varietní zábavy. I když se v posledních letech v České republice objevují snahy o založení podobného kultu stand-up komedie, stále jde o minoritní zábavu.

Z televizních obrazovek na diváky shlíží tváře, které jsou ve většině případů produktem, do kterého celostátní média musela investovat mnoho času i financí. Není potřeba zpochybňovat talent nebo schopnosti takovýchto celebrit, jen je zřejmé, že i hvězda Miroslava Donutila by nežhnula tak jasně, nebýt opravdu dlouholeté pozornosti České televize. Český showbyznys zároveň není schopný produkovat takovou plejádu hvězd, aby měly podobné pořady dostatek hostů na dlouholetý provoz. A to už je problém, se kterým se těžko vyrovná i nejdražší český moderátor Leoš Mareš.

autor: Jonáš Kucharský
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.